V českých zemích se očkuje od roku 1821. První vakcína byla proti pravým neštovicím

Z nemocí, proti nimž se očkuje, poutají v poslední době největší pozornost spalničky. Počet  nakažených se totiž každý měsíc zvyšuje a lékaři to dávají do souvislosti s rodiči, kteří očkování odmítají. Proti spalničkám se v Československu začalo očkovat v roce 1969 a výskyt nemoci o pár let později klesl na nulu. Podobný efekt mělo také očkování proti zarděnkám či záškrtu. Teď je v Česku pro děti povinné očkování proti devíti nemocem. 

Video Události ČT: Historie očkování
video

Události ČT: Historie očkování

Povinné očkování proti spalničkám se v Československu zavedlo v roce 1969. „Očkováno bylo celkem 140 tisíc dětí ve věku od 11 měsíců do 3 let,“ zní v dobové reportáži. Nemoc před rokem 1970 postihla ročně asi 600 lidí na sto tisíc obyvatel. Ve čtrnáctimilionovém Československu to dělalo přes osmdesát tisíc případů.

Na grafu je patrné, jak se projevilo zavedení očkování. Ve třetím roce očkování sice nemocnost mírně vzrostla, když vystoupala na 700 případů na sto tisíc obyvatel, pak ale spadla na nulu a po druhé očkovací dávce se na nule držela až do minulých let.

Proti záškrtu se v Československu začalo očkovat v roce 1946, kdy jím trpělo 300 lidí na sto tisíc obyvatel, a během čtyř let nemoc téměř vymizela.
Proti černému kašli se začalo s očkováním v roce 1958, kdy postihl průměrně 350 lidí na sto tisíc obyvatel.  V tomto případě trvalo přibližně sedm let, než se nemoc podařilo téměř vymýtit.
Proti zarděnkám se nejprve začaly očkovat dívky, až pak chlapci. Po zahájení očkování dívek počet nemocných vzrostl na osm stovek na sto tisíc obyvatel, pak ale začal klesat. V roce 1986 se začali očkovat i chlapci a od té doby se nemocnost držela okolo nuly.

Podobně prudce klesl i počet nemocných s dětskou obrnou, příušnicemi anebo tuberkulózou. Teď se děti v Česku povinně očkují proti devíti nemocem.

Po devátém týdnu dostávají první dávku takzvané hexavakcíny, která chrání proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B a onemocněním vyvolaným původcem Haemophilus influenzae typu B. Vakcína se během prvního roku dítěte podává třikrát.

Očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím pak dostávají děti od třináctého měsíce a druhou dávku mezi pátým a šestým rokem. Ve stejném věku je taky čeká přeočkování na záškrt, tetanus a černý kašel. To se zopakuje ještě jednou po desátých narozeninách, kdy se přidá ještě dětská obrna.

Rodičům mohla zemřít i většina dětí

Očkování, které vytvořilo v těle protilátky na dobu čtyř až pěti let, v minulosti podstatně přispělo ke snížení úmrtnosti zejména u dětí a mladých lidí. 

Vakcínu proti pravým neštovicím vynalezl na konci 18. století britský lékař Edward Jenner a postupně změnil život lidí v celé Evropě. „V polovině 18. století se dalo očekávat, že když budete mít 12 dětí, tak zhruba čtyři až osm dětí vám prostě zemře. To očkování je jedním z nejvýraznějších parametrů, které to ovlivnily,“ vysvětluje Karel Černý z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK.

V českých zemích se poprvé začalo očkovat už v roce 1821, a to proti pravým neštovicím. Lidé se samozřejmě proti dětským nemocem snažili bránit i před vynálezem vakcín. Popisuje to třeba první česká kniha o dětských infekčních nemocech z roku 1699. „Součástí nápoje proti neštovicím je drcený bezoárový kámen, který samozřejmě všichni znají z Harryho Pottera, drcený roh z jednorožce, taky manus cristi, což jsou drcené perly s cukrem,“ dodává Černý.