„Všude pobíhaly kostry nepodobné lidem,“ vzpomíná muž, který přežil několik koncentračních táborů

Pavla Taussiga v dětství zasáhla druhá světová válka. V jedenácti letech přežil několik koncentračních táborů a pochod smrti. Vyprávěl o tom v pořadu Hyde Park Civilizace.

Video Taussig
video

Pavel Taussig v Hyde Parku Civilizace

Taussig se narodil do židovské rodiny jen několik měsíců poté, co v Německu převzal moc Adolf Hitler. Jeho rodiče cítili, jak nebezpečná je doba, a tak nechali svého syna pokřtít jako evangelíka. Tento krok mu později rovnou několikrát zachránil život. Že je židovského původu, se dozvěděl, až když mu bylo osm let.

O něco později přestoupili k evangelické církvi i jeho rodiče, což znamenalo, že během války se jich nedotkly ty nejhorší protižidovské zákony – vydrželi tak žít téměř do konce války. V té době žili v Bratislavě, raději se ale odstěhovali na venkov, kde mělo být větší bezpečí.

Jenže pak přišlo slovenské povstání, které všechno změnilo. Poté, co ho nacisté potlačili, přestaly platit veškeré výjimky a Židé tedy byli odsouzení k deportaci. Rodina Taussigových tak skončila v Osvětimi, byli tam deportováni vůbec posledním vlakem, který tam jel.
Právě tehdy uviděl malý Pavel poprvé zemřít člověka. „My tam seděli natlačení, já ještě s rodiči, takže to ještě nebylo tak hrozné. Najednou se lidé ptali, jestli nemá někdo u sebe nějaké řemeny – někdo si ve vlaku podřízl žíly,“ vzpomínal Taussig.

Osvětim 

První dojmy z Osvětimi se pro něj nesly ve znamení zmatku. „Dostali jsme se všichni do jednoho baráku s třípatrovými palandami nad sebou. Nikdo nás nějak extra nebil nebo nesekýroval. Ještě pořád jsem to bral jako takový horší letní tábor,“ popsal.

K selekci a zabíjení příchozích nedošlo proto, že krematoria s plynovými komorami už tehdy byla z Himmlerova rozkazu vyhozena do povětří, aby se zakryly stopy, než dorazí spojenecká vojska.

„Šestý den nás tetovali, jen muže. Dostal jsem číslo B13628,“ vzpomíná Taussig v knize Chlapec, který přežil pochod smrti. Má ho dodneška. „Nikdy mě nenapadlo nechat si ho odstranit, nemám se za co stydět,“ vysvětlil.

Provoz tábora se nesl v letargii. Dozorci v té době vlastně už netušili, co s vězni mají dělat. Jídla bylo málo. „To bylo jediné téma, kolem kterého se všechno točilo. Byly to tak hnusné věci, že už si to do detailu nepamatuju – myslím, že hlavně to byla polévka z cukrové řepy a chleba komisárek,“ zmínil.

Výjimku tvořily svátky. „Na Štědrý večer tam postavili kotel s nudlemi, nic k tomu, ale člověk si mohl nabrat, kolik chtěl. Na to jsem pak vzpomínal v dalších měsících, jaké to bylo, když jsme měli v Osvětimi na Vánoce makarony,“ vzpomíná Taussig.

Na otázku, co by řekl veliteli koncentračního tábora Osvětim, kdyby ho dnes potkal, odpovídá: „Nevím. Neuvažoval jsem o tom. Nemohu vám odpovědět. Leda starým vtipem, kdy pan Kohn v koncentráku říká, jak by se zachoval po válce, kdyby přežil a seděl by na Kärntner Strasse ve Vídni jako vždy a četl by noviny a měl by tam ještě jedny položeny jako rezervu a šel by kolem Hitler a zeptal by se: ,Jsou tyto noviny volné?' A on by řekl: ,Pro vás ne, pane Hitlere, pro vás ne.' To by tak byla moje pomsta těm nejvyšším.“ 

Pochod smrti

Před Rudou armádou pak byli vězni odsunuti dál do vnitrozemí. Na desetidenní pochod dostal každý vězeň jediný bochník chleba. Pavlu Taussigovi ho ale někdo ukradl, celou cestu až do Mauthausenu tak vlastně vůbec nejedl.

Tam také dozorci nevěděli, co s dětmi dělat, do té doby tam totiž žádné nemívali. Z Mauthausenu se pak Taussig a další museli rychle přesunout dál, tentokrát do pracovního tábora Melk. „Tam se z nás stala pracovní síla, útvar na škrábání brambor. Tupým kusem plechu, nůž je zbraň – ten jim nedali, se děti snažily oškrabovat poživatelné zbytky poloshnilých brambor. Za špatnou práci hrozil trest, zmlácení gumovým obuškem přes hlavu,“ nastínil.

K přežití pomohlo Taussigovi paradoxně zranění. Kvůli poraněné noze od příliš malé boty se dostal na měsíc na ošetřovnu. „Maďarský lékař tam na mě byl hodný jako na vlastního syna,“ vzpomíná. V Melku ale dlouho nezůstal – brzy se musel vrátit zpět do Mauthausenu, kde se ale mezitím situace značně zhoršila.

Židé kvůli nedostatku místa museli spát v cirkusových stanech, bez podlahy. „Když pršelo, voda nám protékala dovnitř. Denně umíraly desítky lidí, ale to už jsme byli tak otrlí, že to s námi nehnulo,“ řekl.

Záchrana

Osvobození zažil v posledním místě své cesty, nedostavěném dřevěném koncentračním táboře Gunskirchen. „Tam už to bylo úplně šílené. Bez jídla a bez vody. V noci jsme seděli přitlačeni k sobě s nohama k tělu, abychom zabírali pokud možno co nejmenší prostor. Venku pršelo, takže hrozilo, že když někdo to své místo opustil, že už se nedostal dovnitř, protože každý se trochu rozšířil a místo přestalo existovat. Nehledě na to, že musel při východu šlápnout někomu na hlavu, na nohu, žádné východy nebyly. To už bylo místo, odkud se nikdo živý nedostane,“ popsal.

O to větší byla jeho radost, když se ukázalo, že přežije. „Když jsem spatřil v blátě tábora první dva americké vojáky v džípu, pomyslel jsem si: ,Chvála Bohu, dožil jsem se.' Všude kolem pobíhala spousta koster nepodobných lidem,“ zapsal si Taussig ve svém deníku, který si dělal po těchto událostech.

Pořad Hyde Park Civilizace  můžete poslouchat také jen jako zvukovou stopu, jako takzvané podcasty: