Nové objevy z lázní v Pompejích ukazují, že se jejich hygienické poměry značně lišily od toho, co se pokládá za římskou kvalitu. Nálezy ale současně naznačují, že se vědci mohou už brzy dozvědět o zaniklém městě mnohem víc.
Pompeje sice zemřely už před 1947 roky, ale protože je pod sebou pohřbila erupce nedalekého Vesuvu, dodnes vypráví nejen o tom, jak zanikly, ale hlavně o tom, jak žily. Archeologové pod vedením německých expertů teď popsali, jak vypadala tamní kanalizace a jak fungovalo tamní zásobování vodou. Zajímalo je nejvíc, jak fungovaly tamní lázně.
„Lázně byly původně zásobované vodou z hlubokých studní pomocí zařízení na čerpání vody. A hygienické podmínky v nich byly daleko od ideálu,“ uvedli v komentáři autoři výzkumu. „V průběhu času ale zařízení na čerpání vody vylepšili díky technologickému pokroku – a nakonec v 1. století našeho letopočtu je nahradili akvaduktem, který poskytoval více vody a umožňoval častější obměnu vody pro koupání.“
Co zůstalo ukryto
Rekonstruovat podobu a vlastnosti tohoto systému vůbec není jednoduché: ve skutečnosti by to ani nyní nebylo možné bez pokroku v chemii. Vědci použili takzvanou izotopovou analýzu, kterou vyšetřili usazeniny, jež se usadily v různých částech vodní infrastruktury města. Archeologové prozkoumali místa jako akvadukt, vodárenské věže, studny a také samotné bazény ve veřejných lázních.
Tento druh analýzy umí rozeznávat různé druhy stejných prvků – jejich izotopy. Když je vědci srovnávají, tak mohou najít shodu, rozdíly, podobnosti a tak zjistit třeba to, v čem se používání různých částí systému lišilo. A přesně to se stalo u pompejského výzkumu. „Zjistili jsme zcela odlišné vzorce stabilních izotopů a stopových prvků v karbonátech z akvaduktu a v karbonátech ze studní,“ uvedli.
Na základě těchto různých geochemických charakteristik dokázali určit původ vody v lázních a vyvodit závěry o systému nakládání s vodou ve starověké metropoli. Zjistili, že studny čerpaly vysoce mineralizovanou podzemní vodu z vulkanických ložisek, která nebyla ideální k pití. Právě to byl jeden z důvodů, proč se za vlády císaře Augusta v Pompejích rozhodli postavit akvadukt, který zvýšil nejen množství vody do expandujícího města, ale také – podle nové studie – její kvalitu.
Nevábná koupel
Pod pojmem „římské lázně“ se vybaví představa něčeho luxusního, čistého a do značné míry nadčasového, co napodobují celé generace. Nejstarší pompejské lázně této představě vůbec neodpovídají. Podle izotopové analýzy byly zásobované jen nepříliš kvalitní vodou ze studní, která se navíc nevyměňovala pravidelně.
Voda se tam dostávala pomocí masivního čerpadla, které poháněla nejlevnější forma starověké mechanizace: dřevěné kolo otáčené svaly otroků. To ale bylo schopné vyměnit vodu v lázni jen jednou denně, což při odhadovaném množství návštěvníků nemohlo stačit k udržení čisté vody. Musela být přinejmenším vizuálně špinavá, ale zřejmě se to projevovalo i na jejím zápachu a také na jejích hygienických vlastnostech.
Mimo jiné se v usazeninách našly stopy olova, zinku a mědi, což naznačuje, že voda v lázni byla těmito těžkými kovy kontaminovaná. Toto znečištění pocházelo pravděpodobně z kotlů určených na ohřívání vody a z potrubí.
Archeologové narazili ještě na jeden jev, který se měnil, ale zatím ho nemají plně analyzovaný. V koncentracích izotopů uhlíku v usazeninách našli relativně pravidelné vzorce, které neodpovídají klimatickým vlivům. Podle vědců to naznačuje, že na to mohla mít vliv sopečná činnost, která uvolňuje oxid uhličitý do vzduchu. Autoři dodávají, že podrobnější studium těchto stop by mohlo odhalit, jak vypadala aktivitu Vesuvu před slavnou erupcí.
