Totální nasazení

Drahomíra Pazdírková nechtěla dělat v kvartě gymnázia reparát z matematiky a odešla do jedné z dívčích škol brněnské Vesny. Naučila se tam mimo jiné šít, což ji pravděpodobně zachránilo od totálního nasazení v továrně na letadla v Kuřimi, kde skončily její spolužačky z gymnázia. Pazdírková pracovala v krejčovské dílně, kde zašívala vojenské oblečení.

V roce 1944 byl na nucené práce v Německu vyčleněn celý čtyřiadvacátý ročník mladých lidí. Mezi nimi i Ludmila Procházková (rozená Heimlichová). Z celkového počtu asi sedmi set tisíc nuceně nasazených jich přes pět tisíc zemřelo, většinou při spojeneckých náletech. Ludmila nálety přežila, dodnes má ale osmadevadesátiletá žena slzy v očích, když vzpomíná na to, jak se před bombami schovávali.

Bylo jim dvacet let a čekalo je nucené nasazení v Německu. Mladí Čechoslováci odjížděli v roce 1942 z protektorátu do Říše, kde měli pracovat především v továrnách. Část z nich ale po příjezdu do Berlína zjistila, že je čeká ještě mnohem delší cesta. Zhruba 1800 jich nacisté odvezli do Norska, aby za polárním kruhem stavěli opevnění a železnici. Čekal je obrovský mráz, nedostatek jídla, ale také velice přátelští místní obyvatelé. Tito muži si podle místa svého totálního nasazení začali po válce říkat Noráci.