Terezín strana 2 z 3

Jak vypadal běžný život židovských vězňů, popsala Anna Hájková, česká historička žijící ve Velké Británii. Její kniha s názvem Poslední ghetto vyšla předloni v angličtině, teď se dostává i tuzemským čtenářům.

Dvanáctiletou židovskou dívku Věru Kohnovou, která se za druhé světové války stala jednou z plzeňských obětí holocaustu, připomíná na jejím rodném domě v Plzni pamětní deska. Na devadesáti stránkách deníku, který si psala půl roku před odjezdem do Terezína. Vznik pamětní desky inicioval spolek W21.

„Vždycky jsem si myslel, jaká to bude radost, jak budeme šťastní, ale byl jsem tak vyprahlý, že jsem žádnou radost, žádné city projevovat nemohl,“ přibližuje své pocity po osvobození Toman Brod. Válka sice skončila, ale život pro něj – i další pamětníky holocaustu – nebyl snadný. S křížem traumatu se vraceli domů, kde na ně často nikdo nečekal. A ti, co čekali, nechtěli věřit jejich vyprávění. Vzpomínky přeživších na návrat uzavírají třetí řadu Příběhů 20. století, která se pokouší vystihnout obraz holocaustu v českých zemích. Dokumentární cyklus vysílá ČT2 každou neděli odpoledne.

Edith Landesmann se narodila před 94 lety do brněnské židovské rodiny Stiassných. Tatínek byl ředitelem v Esslerově továrně v Obřanech a také spoluzakladatelem a předsedou židovské tělocvičné jednoty Makabi Brno. Velká část Editiných příbuzných a spolužáků z brněnského židovského gymnázia zahynula v koncentračních táborech. Hovoří proto o velkém štěstí, že se rodině těsně před začátkem druhé světové války podařilo odjet do Palestiny.

Malíř, novinář i básník – to vše byl Petr Ginz. Chlapec mnoha talentů stihl za svůj 16letý život napsat desítky reportáží a povídek. Pokračoval v tom i po transportu do terezínského ghetta, kam nacisté začali deportovat Židy před 80 lety. Petr tam dokonce založil a vydával vlastní časopis. Po deportaci do vyhlazovacího tábora ho ale nacisté odeslali rovnou do plynové komory.

Uběhlo osmdesát let od založení židovského ghetta v Terezíně. První transport s takzvaným komandem pro výstavbu ghetta do pevnostního města u Litoměřic dorazil právě 24. listopadu 1941. Jednalo se o 324 mužů. Jejich cílem bylo připravit ubytování pro další, a to už tisíce odsunutých Židů. Odpoledne vyrazil od bohušovického nádraží průvod, který skončil u bývalé železniční vlečky terezínského ghetta. To, že jsou mnohde na světě lidé pronásledováni pro svou víru, připomněly ve středu na více než stovce míst v Česku červěně nasvícené budovy.

Hana Kleinová se z terezínského ghetta vrátila jako sirotek. Aby netrápila své děti, o vlastní minulosti s nimi nikdy nemluvila. Pohnutý osud vypátral až po její smrti syn Frank Frištenský, sportovec a trenér z rodiny slavných zápasníků. Mnoho let utajovaný a silný příběh popsal v knize Moje máma z Terezína, o jejímž vzniku se rozpovídal v Událostech, komentářích.

Židovským ghettem v Terezíně prošlo za druhé světové války za tři a půl roku od prosince 1941 do května 1945 na 155 tisíc Židů z českých zemí i Evropy, z nichž na 118 tisíc zahynulo. První transport s takzvaným komandem výstavby přijel do budoucího židovského ghetta v Terezíně před 80 lety – 24. listopadu 1941.

V červnu 1944 sehráli nacisté v ghettu Terezín povedené propagandistické divadlo. V nakašírovaných kulisách zinscenovali pro inspekci z Mezinárodního výboru Červeného kříže město, v němž deportovaní Židé zalévají zahrádky a chodí na koncerty. Většina „účinkujících“ skončila ve vagonech do koncentračního tábora. Nedlouho po vizitě začala likvidace ghetta. „Nebylo už co předstírat,“ konstatuje jedna z pamětnic. Právě na vzpomínkách těch, kdo přežili, je postavena třetí řada Příběhů 20. století. Nejnovější díly se snaží chronologicky postihnout obraz holocaustu na českém území před druhou světovou válkou i během ní. ČT2 dokumentární cyklus vysílá každou neděli odpoledne.

Terezínské ghetto bylo místem protikladů. O naději na konec utrpení tu Židé mohli zpívat svobodněji než kde jinde v protektorátu, jenomže tato benevolence byla jen divadlem pro vnější svět. Nedobrovolné obyvatele přeplněného města decimoval hlad a nemoci, byli vystaveni krutosti svých věznitelů – a všudypřítomný byl strach, že deportované čeká „něco horšího“. Tušení vzrostlo, když do Terezína vlaky už nejen přijížděly, ale začaly i odjíždět. „Ghetto Theresienstadt a transporty na východ“ je tématem třetího dílu Příběhů 20. století, které ve třetí řadě mapují okolnosti holocaustu v českých zemích. Zdokumentované výpovědi přeživších vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.

Památník Terezín uspořádal ve čtvrtek setkání k 80. výročí vzniku ghetta. Do Muzea ghetta zavítaly dvě bývalé vězeňkyně se svými potomky, pozdrav zazněl z předtočeného videa od dvou někdejších vězňů z Izraele. Řečníci zdůrazňovali nutnost připomínat tragické osudy Židů. Bývalí vězni se schází v Terezíně při připomínce zahájení deportace Židů z českých zemí pravidelně každých pět let. Před deseti lety jich přijelo do Terezína přes dvě stě.

„Možná jsme pomohli vzbudit v lidech, kteří po válce slyšeli nebo četli, co všechno se v Terezíně provozovalo, že to byl ráj na zemi. No nebyl,“ říká Anna Hyndráková, jedna z pamětnic holocaustu. I její vzpomínky dokreslují, jaký osud čekal Židy za druhé světové války v protektorátu Čechy a Morava. Nuceně se museli odstěhovat z domovů do ghett. Deportacím do Lodže a Terezína se věnuje druhý díl Příběhů 20. století. Třetí řadu, mapující okolnosti holocaustu v českých zemích, vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.

Izraelský prezident Chajim Herzog během čtvrtého dne své oficiální návštěvy Československa navštívil pražské židovské město. Zde si prohlédl synagogy i Starý židovský hřbitov. Poté zavítal do Terezína, kde vzdal úctu obětem nacismu.Vraťte se každý den na chvíli o 30 let zpět a podívejte se, jaké okamžiky přinesl rok 1991.

Na konci října to bude devětasedmdesát let, co nacisté v Mauthausenu zavraždili rodinu odbojáře Jaroslava Piskáčka. Gestapo je zadrželo, protože pomáhali parašutistům Gabčíkovi s Kubišem. Teď po rodině Piskáčkových byla pojmenovaná ulice v pražských Vysočanech.

První dva kameny zmizelých připomínají v Českém Krumlově židovské obyvatelky, které se za druhé světové války nevrátily z transportu. Takzvané Stolpersteine se nachází před domem v ulici Latrán v historickém centru, který obývaly Marta Žaludová a její dcera Ilsa Breuerová. Řekla to mluvčí českokrumlovské radnice Petra Nestávalová.

Plzeňský Spolek W21, který sdružuje autory a podporuje literární život, chce získat peníze na pamětní desku židovské dívky Věry Kohnové. Dvanáctiletá dívka odjela spolu s dalšími plzeňskými Židy v lednu 1942 v jednom z transportů do koncentračního tábora v Terezíně a později do koncentračního tábora Izbica, kde zřejmě s celou rodinou zemřela. Deníček, který si šest měsíců před transportem psala, bývá přirovnáván k deníku Anny Frankové.

Stovky lidí v neděli na národním hřbitově v Terezíně uctily oběti nacistické perzekuce. Stalo se tak po roční pauze v odloženém termínu kvůli pandemii koronaviru. Hlavní projev přednesl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Varoval, že se vytrácí humanita a solidarita.

Na den přesně před 79 lety odjel z Prahy transport tisícovky Židů do Terezína. Holocaust přežilo jen pětačtyřicet z nich. Mezi oběťmi byla i Růžena Stutzová. Její vnučka Charlotte Mayer se před nacisty zachránila útěkem do Londýna, kde se stala sochařkou. Osud její rodiny měl vliv na její díla, která stojí na řadě míst Anglie. Se sochařkou natáčel zpravodaj ČT v Londýně Bohumil Vostal.

Izrael si připomíná den obětí holocaustu. Na památku šesti milionů zavražděných Židů se dopoledne rozezněly sirény a země držela dvě minuty ticha. Hlavní vzpomínková akce se konala v jeruzalémském památníku obětem holocaustu Jad vašem. V Izraeli momentálně žije zhruba 140 tisíc lidí, kteří jsou považováni za přeživší holocaustu.

Přesně před sto lety – 14. března 1921 – se narodila příslušnice řádu bosých karmelitek Anna Magdalena Schwarzová. Náboženskou aktivistku, která se nebála církev kritizovat, věznili nacisté i komunisté. Během normalizace byla v kontaktu s disentem a spolupracovala s chartisty i Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných.

Pietní akce v pondělí připomněla výročí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Památku zavražděných uctila především hudba, pieta se konala on-line. Telemost propojil pražské nádraží Bubny, Černínský palác i místo někdejšího vyhlazovacího tábora. V první etapě likvidace rodinného tábora, v noci z 8. na 9. března 1944, nacisté zavraždili 3792 židovských mužů, žen a dětí. Jde o největší masovou vraždu Čechoslováků za druhé světové války. Většina obětí byla do Terezína odvezena z nádraží Bubny.

Česko i svět si připomínají šestasedmdesát let od osvobození nacistického vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Prezident Miloš Zeman označil holocaust za největší zločin lidských dějin. Utrpení více než šesti milionů Židů a dalších nevinných lidí povražděných v koncentračních táborech uctili také v Senátu šéfové obou parlamentních komor.

Židovská rodina Bedřišky Winklerové žila až do roku 1938 v Miroslavi nedaleko Znojma, město se ale stalo součástí Sudet a z nového domu se museli všichni přes noc vystěhovat. Bydleli u příbuzných v Brně, odkud je transportovali do Terezína. Holocaust nepřežila většina jejich příbuzných, Winklerovi měli štěstí, že se na konci války dostali do záchranného transportu, který mířil do Švýcarska.

Dětství Magdy Barney začalo zákazy, co smí a nesmí jako Židovka. Řada jejích spolužáků ze školy nepřežila válku. Magdu s rodinou odvezli transportem do Terezína, přežila Osvětim, Bergen-Belsen i práci v továrně na letadla v Raguhnu. Po roce 1948 tehdejší Československo opustila a odjela do Izraele, kde už zůstala.