Kněz a účastník protinacistického odboje hrabě Antonín Bořek-Dohalský z Dohalic dokonal svůj život v bažinách koncentračního tábora Osvětim 3. září 1942. Výrazné osobnosti prvorepublikové společnosti se stala osudnou touha dvou německých kněží obsadit pražský arcibiskupský stolec. Ani odstranění Dohalského jim však vytoužený úřad nepřineslo. Výročí připomene zádušní mše a odhalení pamětní desky u kostela v Hluboši u Příbrami, ve které kněz působil.
Před 80 lety nacisté zavraždili Antonína Bořka-Dohalského. Kanovník ve službách odboje vadil německým kněžím
Antonín Bořek-Dohalský se narodil 23. října 1889 na zámku v Přívozci u Domažlic. Jeho rodiči byli František Karel hrabě Bořek-Dohalský a Marie Ludovika d'Hoop. Rodiče nechali druhorozenému synovi svobodu ve volbě svého povolání a poslali jej do pražské Strakovy akademie. Ta tehdy sloužila jako studijní zázemí pro chlapce z chudších šlechtických rodin. Vystudoval na Malostranském gymnáziu a zamýšlel se nad navazujícím studiem.
Jeho rozhodnutí o dalším životě ovlivnili dva duchovní působící ve Strakově akademii jako vychovatelé - budoucí světící biskup Antonín Podlaha a budoucí pražský arcibiskup a kardinál Karel Kašpar. Právě pod jejich vedením se mladý absolvent gymnázia rozhodl pro kněžskou dráhu a odešel do Říma, kde zahájil svá teologická studia.
Student se slavnými spolužáky
Tam vstoupil do České kněžské koleje a zapsal se na Papežské univerzitě Urbaniána. Za spolužáka měl například i budoucího kardinála Josefa Berana. Za pět let dosáhl doktorátu a 28. února 1912 byl vysvěcen na kněze. Poté se vrátil do Čech, kde působil v Boru u Tachova a následně v Příbrami. Od září 1916 se stal polním kaplanem a odešel na frontu. Konec první světové války prožil v Milovicích, kde sloužil italským válečným zajatcům.
Po vzniku republiky se Bořek-Dohalský vrátil na Příbramsko. Tam si vybudoval silný vztah k poutnímu místu na Svaté Hoře. Opravdový zvrat v jeho životě ale přinesl až 10. říjen 1924, kdy ho pražský arcibiskup František Kordač jmenoval svým sekretářem a ceremoniářem. Poté odstartoval jeho strmý vzestup po žebříčku církevní hierarchie.
Roku 1928 ho papež Pius IX. jmenoval svým čestným komořím. Dohalský tak získal titul Monsignore. O tři roky později se stal kancléřem pražského arcibiskupa a kanovníkem metropolitní kapituly u katedrály svatého Víta.
Výrazná osobnost první republiky
Ve 30. letech už Dohalský patřil mezi vážené postavy nejen v církevních, ale i ve společenských a diplomatických kruzích. Politicky se přikláněl k Tomáši Garrigue Masarykovi, s Edvardem Benešem udržoval blízký přátelský vztah. I proto ho později podporoval při prezidentské volbě v roce 1935. Za dobře byl ale třeba taky s generálem Aloisem Eliášem a pozdějším protektorátním prezidentem Emilem Háchou.
Roku 1937 spolu s hradeckým biskupem Mořicem Píchou a knížetem Karlem Schwarzenbergem obnovil v Československu velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského, jehož se stal církevním prelátem. Jak se později ukázalo, celá jeho rodina s tímto řádem nakonec úzce spojila svůj osud, Antonínův prasynovec Václav Bořek-Dohalský se v roce 2004 stal dokonce jeho českým velkopřevorem.
„Antonín Bořek-Dohalský byl jednou z nejvýraznějších postav našeho řádu při obnovení jeho činnosti na našem území. Nebýt jeho diplomatických schopností a církevní záštity, možná by české velkopřevorství ani nikdy nevzniklo,“ říká současný duchovní převor řádu svatého Lazara a litoměřický probošt Jiří Hladík. Dodává také, že řád v současné době uvažuje o podání podnětu k jeho svatořečení jako mučedníka.
Kněz ve službách odboje
Ve stínu událostí Mnichovské dohody Bořek-Dohalský podepsal prohlášení české a moravské šlechty o věrnosti republice, a následně začal udržovat kontakty s pracovníky odboje proti okupantům. Aby tím neohrozil pražské arcibiskupství, nabídl svou rezignaci na funkci kancléře. Tu však pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar odmítl přijmout. Pod zástěrkou úředních povinností tak nadále duchovně i materiálně pomáhal odboji.
Osobní zlom pro něj nastal s příchodem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy, kdy byl zatčen jeho mladší bratr Zdeněk Bořek-Dohalský, prvorepublikový novinář a výrazná osobnost odboje. Ten byl pak více než tři roky vězněn a krátce před koncem války v terezínské Malé pevnosti také popraven. Nacistická mračna se ale pomalu začala stahovat také nad pražským arcibiskupským palácem.
V dubnu 1941, kdy umíral kardinál Kašpar, začala Třetí říše tlačit na Vatikán, aby dalším pražským arcibiskupem jmenoval kněze německé národnosti kolaborujícího s režimem. Mezi nacistické kandidáty se řadil německý metropolitní kanovník Josef Grüner, a převor řádu maltézských rytířů Franz Werner Bobe. Samotný Řím však měl ve svém hledáčku raději kanovníka Antonína Bořka-Dohalského, který by pro něj byl vhodnějším kandidátem.
Němečtí kněží ho chtěli odstranit z cesty
Vůči ambiciózním Němcům, kteří se chtěli na uvolněný post za každou cenu dostat, byl Bořek-Dohalský sarkastický: „Jistě, můžete se stát pražským arcibiskupem, ale teprve až Německo vyhraje válku,“ vmetl tehdy do očí kanovníku Grünerovi. Ten mu tuto urážku nikdy neodpustil. Ještě více ho ale nenáviděl převor Bobe, který si už v tu dobu nechal v Římě ušít fialovou arcibiskupskou sutanu a vnímal Bořka-Dohalského jako největší překážku ve vysněné kariéře, kterou bylo třeba za každou cenu odstranit.
Pravděpodobně na udání jednoho z těchto německých kněží vtrhlo 5. června 1942, den po Heydrichově smrti, gestapo do kaple Ústavu slepých dívek na Kampě, kde Bořek-Dohalský právě dosloužil mši. Nestihl si ani svléct mešní roucho a byl odvezen k výslechu do pražského Petschkova paláce. Tam se setkal se svým starším bratrem Františkem Bořkem-Dohalským, bývalým československým diplomatem, který byl ten den zatčen také.
Zbitý kanovník po výslechu přiznal, že působil jako Benešův pověřenec v tajném spojení s Háchou a Eliášem. Podle některých svědectví dokonce dva dny předem věděl o plánovaném atentátu na Heydricha a snažil se přispět k záchraně všech zúčastněných. Možná i proto byla na dokumentech, které ho provázely do koncentračního tábora, uvedena zkratka R.U. – „Rückkehr unerwünscht“ - česky Návrat nežádoucí.
Přes Terezín do Osvětimi
Oba bratři byli následně převezeni do Terezína, kde je věznili více než měsíc. František byl nakonec deportován do koncentračního tábora Dachau, kde se dožil konce války. Antonín se v Terezíně setkal s budoucím litoměřickým biskupem a vězněm nacistického i komunistického režimu Štěpánem Trochtou.
Trochta na Bořka-Dohalského po válce vzpomínal takto: „Protože měl ovázanou celou hlavu, ptal jsem se ho, co s ním prováděli, a vyslovil jsem mu své politování. On mi odpověděl: Toto je pravé následování Krista. Jeho výrok na mě hluboce zapůsobil.“ Před nástupem do vlaku se ještě Trochtovi vyzpovídal, a pak již putoval směr Osvětim. Nedlouho po svém příjezdu byl 3. září 1942 Antonín Bořek-Dohalský ubit německými dozorci při práci v osvětimských bažinách.
Odstraněním nebezpečného soka však němečtí kněží svého cíle nedosáhli. Pražský arcibiskupský stolec zůstal až do roku 1946 neobsazený, kdy na něj usedl Dohalského bývalý spolužák Josef Beran. Pomyslný trest nakonec stihl oba německé duchovní. Kanovník Josef Grüner přežil Dohalského jen o rok, když v prosinci 1943 náhle padl mrtvý na podlahu sakristie svatovítské katedrály, a převor Franz Werner Bobe byl po válce odsouzen k trestu smrti za kolaboraci a poté popraven.
Výročí jeho úmrtí připomene také zádušní mše v kostele Nejsvětější Trojice v Hluboši u Příbrami, kde Bořek-Dohalský působil jako farář mezi lety 1921 až 1924. Jeho zdejší práci bude nově připomínat pamětní deska na zdi chrámu, kterou odhalí bývalý pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka za účasti rodiny, zástupců kraje, Masarykovy společnosti, místní orelské jednoty a rytířů řádu sv. Lazara.