Vzdoroval nacistickému i komunistickému režimu a inspiroval hnutí za občanská práva a svobodu náboženství. Jeho dlouholetá protiprávní internace se stala symbolem útlaku kvůli náboženskému přesvědčení a demokratickému světu připomínala osud Československa. Kardinál Josef Beran byl mužem svědomí, který v boji za své ideály přišel o svobodu i vlast. V sobotu 29. prosince uplynulo 130 let od jeho narození.
Vzdoroval nacistům i komunistům, z exilu se vrátil až po smrti. Před 130 lety se narodil kardinál Beran
Věznili ho nacisti i komunisti. Kardinál Beran se narodil před 130 lety (zdroj: ČT24)
„Svojí věrností a vytrvalostí povzbudil katolíky celého světa. Byl pilířem víry, velkou osobností své doby,“ prohlásil o kardinálu Beranovi jeho poslední sekretář, emeritní biskup Jaroslav Škarvada. Popsal ho jako postavou drobného, ale duchem velkého člověka, ohleduplného, v zásadních otázkách však pevného a neústupného, oddaného své křesťanské víře, svému svědomí i svému lidu.
Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni v katolické učitelské rodině. Vystudoval teologii a křesťanskou filozofii na papežské univerzitě v Římě a na kněze byl vysvěcen v roce 1911. Po návratu ze studií působil jako kaplan v Chyši na Karlovarsku a v Praze.
Od roku 1917 byl profesorem a později ředitelem v katolickém pedagogickém ústavu sv. Anny v Praze. Své vědecké a pedagogické schopnosti pak prokázal od roku 1928 také na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel pastorální teologii. Deset let, do června 1942, byl rovněž rektorem pražského arcibiskupského semináře.
Neumlčelo ho vězení ani exil
Po příchodu nacistů prokázal značnou občanskou statečnost. Za heydrichiády byl zatčen gestapem jako rukojmí a uvězněn. Prošel pankráckou věznicí, Terezínem, přežil i koncentrační tábor v Dachau. Stal se díky tomu velkou morální autoritou, a to nejen mezi katolíky.
Po válce, když se obsazoval stolec pražského arcibiskupa, od smrti kardinála Kašpara v roce 1941 prázdný, shodli se kněží právě na Josefu Beranovi. Jeho jmenování arcibiskupem v listopadu 1946 pak uvítala celá československá veřejnost, vysvěcen byl v prosinci téhož roku.
Po komunistickém puči v únoru 1948 odmítal Beran jménem katolické církve vyhlásit loajální postoj komunistické moci a kněžím zakázal veřejnou a politickou činnost. Proto také exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara, který přijal místo v komunistické vládě.
Během represí totalitního režimu pak byl od června 1949 internován na různých místech v Čechách. I po amnestii v roce 1963 byl však nucen žít mimo Prahu, v Radvanově na Táborsku, a nesměl vykonávat svůj úřad. Když pak umlčovaného metropolitu v jeho šestasedmdesáti letech jmenoval v lednu 1965 papež Pavel VI. kardinálem, povolil mu stát odjet na obřad do Říma. Ovšem bez možnosti návratu.
Historie.cs – Kardinál Beran, vězeň dvou totalit (zdroj: ČT24)
V nuceném exilu, ale ve svobodném světě, kardinál Beran znovu mohl hlásat své myšlenky. Jeho projev o svobodě svědomí na II. vatikánském koncilu, v němž se také vyslovil pro rehabilitaci Jana Husa a přišel s požadavkem náboženské svobody pro všechna vyznání, patří k nejvýznamnějším. Měl ohlas ve světovém tisku, ale i u českých krajanů, které Beran navštěvoval v Evropě i v Americe.
Pro styk s vlastí využíval vatikánského rozhlasu, známá je jeho reakce na tragickou oběť Jana Palacha v lednu 1969. V Římě Beran také založil na pomoc poutníkům významné České náboženské středisko Velehrad. Podnítil rovněž zahájení příprav ke kanonizaci blahoslavené Anežky České.
Do vlasti se vrátil až po smrti
Kardinál Beran zemřel 17. května 1969. Do rodné země se však nemohl vrátit ani po smrti, tehdejší režim to odmítl. Papež Pavel VI., který měl k Beranovi přátelský vztah, mu proto poskytl výjimečnou poctu. Byl pohřben do krypty chrámu svatého Petra v Římě, kde jsou pohřbíváni téměř výlučně papežové, nedaleko hrobu svatého Petra. Pavel VI. také oproti zvyklostem osobně vedl pohřební obřady.
Až letos v dubnu bylo vyplněno Beranovo poslední přání být pochován ve své vlasti. Jeho ostatky byly převezeny do Prahy a uloženy v katedrále svatého Víta. V závěru slavnostní bohoslužby zaznělo 19 pomalých úderů na zvon Zikmund, největší v katedrále i v celé zemi. Počet úderů symbolizoval součet let, která Beran strávil jako vězeň totalitních režimů.
„Při zkoumání pozůstalosti Berana jsme narazili i na závěť, kde bylo řečeno, že si přeje být pohřben v Praze, v hrobce pražských arcibiskupů. Za 50 let od Beranovy smrti se zapomnělo, že hrob ve svatopetrské bazilice v Římě byla jen provizorní záležitost,“ upozornil církevní historik Jaroslav Šebek.
Ve vlasti se osobnosti a dílu kardinála Berana dostalo uznání až po pádu komunistického režimu. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. V roce 1998 pak začal proces Beranova blahořečení. Na výroční den Beranovy smrti letos 17. května byla ukončena jeho diecézní část a proces blahořečení pokračuje v Římě.
S novými poznatky, které vedly k repatriaci, souvisí i pokročení v procesu blahořečení. Ten je nyní podle Šebka již záležitostí římských kruhů. „My jsme vypracovali podklady, které oni budou zkoumat,“ uvedl. Délka procesu se odhadnout nedá. „Signál toho, že i tento proces je uzavřen, je to, že papež uzná heroické ctnosti kandidáta na blahořečení,“ doplnil.
Důsledkem procesu může být i to, že kardinál bude prohlášen za mučedníka. „Což je v případě Josefa Berana teoreticky možné. Sice nezemřel krvavou smrtí, ale jeho osud nepochybně byl nekrvavým mučednictvím, protože byl vězněm jak nacistické, tak komunistické totality. Závisí to na posouzení římských úřadů,“ uzavírá historik.