Ruská invaze na Ukrajinu v plné síle obnovená v únoru loňského roku otřásla mnohými „jistotami,“ i tou, že Finsko je vojensky neutrální a formálně stojí mimo Severoatlantickou alianci. Dramatický obrat postoje této skandinávské země je dán zejména tím, že s Ruskem sdílí hranici dlouhou téměř 1300 kilometrů a z minulého století má zkušenosti se sovětskou invazí. Historická změna se v úterý završí: Finsko k NATO oficiálně přistoupí a stane se 31. členem Aliance.
Finsko vstupuje do NATO. Přináší silné dělostřelectvo i strategickou polohu
Plnohodnotná invaze Ruska na Ukrajinu loni 24. února přinesla zásadní změnu v názorech Finů na to, zda by jejich země měla být součástí Aliance. Výrazně stoupalo procento příznivců přičlenění, tábor odpůrců se stal minimálním. Dlouhá desetiletí trvající vojenská neutralita země se začala chýlit ke konci.
Horizont ČT24: Finsko po volbách vstupuje do NATO (zdroj: ČT24)
Finsko tak stabilizuje svoji bezpečnost, je to čistě obranný krok, řekl spolupracovník ČT ve Skandinávii, který ve Švédsku působí na katedře evropských studií Lundské univerzity, Tomáš Sniegoň. Zvláště, když země měla v uplynulém století řadu hraničních napětí s Ruskem. „Bude to také znamenat posílení celého severského regionu, což určitě vítají i v Pobaltí,“ řekl Sniegoň, podle něhož bude nyní ruský tlak cílen na Švédsko. Dodal, že se neplánuje, že na území Finska budou vojenské základny NATO ani jaderné zbraně.
Finská vláda v reakci na obnovenou invazi a změnu v názorech svých občanů začala konat a loni 18. května podala přihlášku do NATO (společně se Švédskem, jehož cesta do Aliance se však prodlužuje).
Členské země NATO (kromě Turecka) to uvítaly. Obě severské země byly formálně přizvány na madridském summitu 30. června, umožnila to jejich dohoda s Tureckem. Jejich vstup odsouhlasila koncem srpna i česká sněmovna.
Turecko a Maďarsko byly opatrné, ale nakonec souhlasily
Turecko a také Maďarsko zůstávaly dlouho posledními členy NATO, které přistoupení dvou severských států nedaly zelenou. Důvody byly u každé země jiné. Stejně jako po Švédsku, také po Finsku žádalo Turecko potírání především kurdských skupin, které Ankara považuje za teroristické. Na rozdíl od Švédska však nakonec Finsko a Turecko našly společnou řeč.
Tahanice o vstup obou zemí proběhly i v Maďarsku. Ustavičná kritika vlády Viktora Orbána ze strany Západu v otázkách stavu demokracie způsobila, že maďarská vláda se zdráhala nabídnout podporu v praktických záležitostech, konkrétně v posilování NATO vůči Rusku. Tak to řekl například maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó. Někteří maďarští opoziční politici a analytici se však domnívají, že tahanice o ratifikaci měly přimět Švédsko a Finsko, aby podpořily uvolnění miliard eur z fondů EU pro Budapešť. Nakonec i maďarský parlament ratifikoval přistoupení Finska k Severoatlantické alianci.
Finové mají bolavou historii se Sovětským svazem
V rámci smlouvy podepsané po druhé světové válce v roce 1948 finští politici pod tlakem Moskvy souhlasili, že se nepřipojí k žádnému z politických a ekonomických bloků. Pro tento postoj se vžil termín finlandizace.
Důsledkem toho Finsko odmítlo Marshallův plán, který vytvořili Američané na obnovu válkou poničené Evropy, a také se nestalo součástí NATO. Země se nestala jedním ze satelitních států tehdejšího SSSR, ale její zahraniční a obranná politika byla stále pod dohledem Moskvy.
Po pádu Sovětského svazu vstoupilo Finsko spolu se Švédskem v roce 1994 do programu NATO Partnerství pro mír (PfP) a v roce 1997 se obě země připojily k Euroatlantické radě partnerství (EAPC), která sdružuje všechny spojence a partnerské země NATO v euroatlantickém prostoru.
Staly se pak jedněmi z nejaktivnějších partnerů NATO, účastnily se misí vedených NATO na Balkáně, v Afghánistánu a v Iráku, stejně jako mnoha společných vojenských cvičení.
Rusko již dříve varovalo, že pokud Finsko a Švédsko vstoupí do NATO, rozmístí ve své pobaltské enklávě Kaliningradu jaderné a hypersonické zbraně.
Co přináší finská armáda do NATO
Finsko má podle vojenských analytiků moderní a kompetentní ozbrojené složky. Na obranu vynakládá čtyři až pět procent svého HDP, alianční závazek jsou dvě procenta.
Armáda země s 5,5 milionu obyvatel může mít v případě války až 180 tisíc bojeschopných vojáků (výcvik ale má přes půl milionu dalších obyvatel), což je v rámci EU výjimečný počet. Běžné počty jsou však mnohem nižší – profesionální armáda má zhruba 3600 vojáků, k tomu je každoročně povoláno na 18 400 mladých Finů (z toho je tisícovka žen-dobrovolnic) k povinné základní službě (šest až dvanáct měsíců) a stejný počet rezervistů prochází cvičením. Povinná základní služba však může být nahrazena jedenáct měsíců dlouhou civilní službou.
S arzenálem 700 houfnic, 700 těžkých minometů a 100 raketometů má Finsko podle místního tisku největší dělostřeleckou kapacitu v západní Evropě.
NATO se rozšiřovalo osmkrát
Severoatlantická aliance (NATO), jejímž hlavním cílem je zajištění bezpečnosti členských zemí, vznikla na základě Severoatlantické smlouvy, jejíchž 14 článků platí dodnes. Dokument podepsali 4. dubna 1949 ve Washingtonu ministři zahraničí 12 zemí: USA, Kanady, Belgie, Dánska, Francie, Islandu, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska a Británie.
Klíčový je článek 5, podle nějž smluvní strany považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům.
V současnosti je členy 30 zemí. V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko (jediná muslimská země v Alianci), v roce 1955 Německo a v roce 1982 Španělsko.
V roce 1999 do NATO vstoupily jako první postkomunistické země Česko, Polsko a Maďarsko. Stalo se tak osm let po rozpuštění Varšavské smlouvy. V roce 2004 se členy NATO staly Slovensko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko a Bulharsko, v roce 2009 Chorvatsko a Albánie, v roce 2017 Černá Hora a zatím posledním, 30. členem NATO se v roce 2020 stala Severní Makedonie.
Moskva sledovala rozšíření NATO o země střední a východní Evropy, které bývaly sovětskými satelity či součástmi Sovětského svazu, s velkou nelibostí a vnímala je jako vlastní ohrožení.
Když ještě NATO a Rusko spolu jednaly
Za „historickou“ byla označována dohoda, kterou 27. května 1997 v Paříži podepsali nejvyšší představitelé NATO a ruský prezident Boris Jelcin. Ustavující akt o vztazích Rusko–NATO mimo jiné předpokládal vytvoření společné Rady, která umožní Rusku se zapojovat do rozhodování NATO, a také otevřel cestu k rozšíření NATO na východ.
Šestnáctistránkový dokument podepsali na slavnostním ceremoniálu v prezidentském Elysejském paláci prezident Jelcin, tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana a 16 šéfů států a vlád zemí Severoatlantické aliance včetně amerického prezidenta Billa Clintona.
Účastníky ceremoniálu pak Jelcin překvapil improvizovaným prohlášením, že Rusko demontuje jaderné hlavice ze všech raket namířených proti zemím NATO. Rozhodnutí Jelcin v první chvíli víc neupřesnil. Jeho mluvčí Sergej Jastržembskij poté uvedl, že v budoucnu „může nastat situace, kdy jaderné hlavice (ruských raket) budou demontovány“. Jelcinovo prohlášení podle něj znamenalo, že tyto hlavice nebudou namířeny na země, jejichž nejvyšší představitelé podepsali dohodu.
Jelcin v projevu před podpisem zdůraznil, že Rusko je nadále proti rozšiřování NATO. Vyjádřil ale uspokojení nad tím, že se NATO v dohodě zavázalo nerozmisťovat jaderné zbraně na území případných nových členů NATO ve střední a východní Evropě. Uvedl, že spolupráce mezi Ruskem a NATO se bude rozšiřovat a prohlubovat.
Hrozba terorismu načas stmelovala
Rada Rusko-NATO byla vytvořena podpisem příslušné smlouvy na vojenské základně Pratica di Mare u Říma 28. května 2002 a postavila vztahy mezi Moskvou a Aliancí na zcela nové základy, které se začaly budovat vzápětí po teroristických útocích na USA z 11. září. Dva dny po útocích stálý společný výbor NATO-Rusko schválil prohlášení odsuzující tyto útoky a vyjádřil odhodlání bojovat společně s hrozbami terorismu. O měsíc později byl schválen první akční plán spolupráce zdůrazňující nutnost užší kooperace NATO a Ruska v zájmu konfrontace s novými bezpečnostními úkoly.
Činnost Rady byla utlumena po ruské vojenské invazi na Krym a Donbas roku 2014. Rada NATO-Rusko se naposledy sešla letos v lednu po více než dvou letech. Čtyřhodinová schůzka v Bruselu ukázala, jak dramaticky odlišné jsou představy obou aktérů o Ukrajině, kterou Rusko 24. února znovu napadlo.