„Sto dní šera, mrazu a samoty. Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma dělá?“ spílá náčelník ke členům výpravy v Dobytí severního pólu Divadla Járy Cimrmana. Zimní trudnomyslnost ale nepostihuje jen postavy divadelní hry. Světlo řídí život na celé planetě. Rytmus živých organismů se odvíjí nejen od střídání dne a noci, ale i od ročních období. A právě zimní měsíce, kdy je slunečního svitu nejméně, jsou pro udržení duševní pohody nejnáročnější. Své o tom vědí obyvatelé severských zemí, kteří si proti nedostatku světla často vypěstovali odolnost.
Úbytek světla útočí na lidskou psychiku. Zimní trudnomyslnosti se ale seveřané umí bránit
„I řekl Bůh: ‚Budiž světlo!‘ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy,“ stojí v Bibli. Kniha Genesis líčí stvoření světa a je příznačné, že stvoření světla mu v ní předchází. Sluneční svit je totiž základem všeho života na planetě, s tím ale souvisí i střídání dne s nocí.
Život na Zemi je na střídání dne a noci tak závislý, že si v souvislosti s množstvím elektromagnetického záření vytvořil biologické rytmy.
Biorytmy dlouho pozornosti vědců úcházely
Cykly vykazují všechny živé organismy, od těch nejjednodušších po nejsložitější. Biorytmy jsou tak samozřejmé a doslova každodenní, že jim dlouhou dobu nevěnovali pozornost ani vědci. První studie, která si všímá vlivu střídání světla a tmy na organismy, pochází až z roku 1729, francouzský astronom Jean Jacques d'Ortous De Marian v ní popsal otevírání a zavírání listů tamarindu indického.
Trvalo však téměř další století, než vědecká obec začala vliv biorytmů osvětlovat, studií pak začalo přibývat po druhé světové válce. Zkoumání nakonec vedlo k založení nového oboru. Chronobiologie prokázala spojitost mezi biorytmy, zdravím i psychikou.
V lidském mozku řídí rytmické změny v chování dvě takzvaná jádra, shluky jen několika tisíc buněk, do kterých vedou signály ze sítnice. Studie ale ukázaly, že rytmicita vychází také ze spínání určité sady genů, nazývaných jako hodinové geny. „Po objevení hodinových genů (…) byl již krůček k tomu, aby byl jejich rytmický přepis nalezen téměř v každém savčím periferním orgánu, ať již jsou to játra, ledviny, srdce, či plíce, snad jen s výjimkou varlat,“ popsala Lenka Špérová v práci Cirkadiánní rytmy u člověka.
Na rytmy lidské aktivity má ale vliv také tvorba hormonů a činnost šišinky mozkové. Biorytmy se zkrátka ukázaly jako extrémně složité.
Nejkratší dny v roce přináší zimní slunovrat
Biologické cykly však neovlivňuje pouze základní střídání dne a noci. Kvůli otáčení planety Země kolem ke Slunci vychýlené osy se také mění množství slunečního svitu během roku. Sluncem zalité jarní a letní měsíce tak střídá na severní polokouli potemnělý podzim a ponurá zima.
Den je vůbec nejkratší v závěru roku, během zimního slunovratu. V Česku přichází obvykle okolo 21. prosince, a zatímco tma je během něj šestnáct hodin, den trvá pouze osm hodin. Důležitost tohoto ročního cyklu dokládá i množství pranostik, které se vztahují ke zkracující se noci.
Zimní slunovrat také nejspíš hrál roli ve stavbě monumentu Stonehenge, jehož monolity jsou uspořádány tak, aby mezi nimi dopadaly paprsky zapadajícího slunce právě v zimním slunovratu. Archeologové věří, že byl pro stavitele monumentu zásadnější než ten letní.
Stonehenge
Úbytek světla může vést k sezonní psychické poruše
Snížení množství slunečního svitu ovlivňuje lidskou psychiku. Provází jej pocit únavy a vyčerpání a složitější ranní vstávání. U některých lidí jsou tyto projevy tak silné, že přechází v sezonní afektivní poruchu, známou také pod příznačnou zkratkou SAD (Seasonal Affective Disoder).
Tyto až depresivní stavy se projevují vždy ve stejnou část roku a lidé, které postihují, jindy psychickými problémy netrpí. Kromě změn nálad se projevuje také výrazně delší dobou spánku, snížením libida nebo problémy s koncentrací. Často dochází také k bažení po cukru, což vede k přejídání a tloustnutí.
Polární noc v Tromsø
Porucha SAD se nepřekvapivě vyskytuje častěji v oblastech, kde je úbytek světla během roku citelnější. Podle výzkumu Susan Nolen-Hoaksema postihuje ve Spojených státech na slunné Floridě 1,4 procenta obyvatel, zatímco na Aljašce 9,9 procenta lidí.
Porucha se objevuje také v severní Evropě, kde je v zimě ve srovnání s Českem světla ještě o poznání méně. Například v nejsevernějším regionu Finska ve městě Rovaniemi trvá den během zimního slunovratu jen o něco déle než dvě hodiny, na severu Norska ve městě Tromso za polárním kruhem nevyjde slunce dva měsíce.
Umělé světlo může zastoupit to slunce
Geografické nepřízni čelí obyvatelé různými způsoby. Pokles morálky během zimních měsíců zaznamenali také na škole Dragonskolag ve švédském městě Umea, kde v prosinci trvá den jen asi 45 minut. „Je to jako o půlnoci,“ popsal své pocity při ranním vstávání jeden ze studentů Carl Frederik Valverius pro BBC. „Nejradši bych školu vynechal a zůstal v posteli. Chci být dobrým studentem, ale nemám na to energii,“ dodal.
„Do školy přicházím, když je tma, a za tmy jdu domů. V zimě vůbec nevidím slunce a cítím se neustále unavená,“ doplnila jej spolužačka. Škola proto nainstalovala do tříd panely produkující plnospektrální světlo, které má co nejvěrněji napodobit sluneční svit a snížit světelnou deprivaci.
Klíčové je pro probuzení unavených studentů modré světlo. Pokud jsou mu lidé vystaveni během rána, pozitivně stimuluje biologické hodiny. Pomáhá snížit produkci takzvaného spánkového hormonu melatoninu. „Cítím se bystřejší, pozornější a soustředěnější,“ popsal už po hodině ve speciálně osvětlené třídě Valverius.
Pokud je však lidské oko vystavené silnému modrému světlu během večera, bude mít na organismus opačný efekt. Menší množství melatoninu pak může vést k obtížnějšímu usínání a nezdravému posunu denního rytmu, varují výzkumníci.
Seveřané vědí, jak nebýt SAD
Severské národy mají ale v boji proti nedostatku slunce kromě technologických vymožeností i jednu sice banální, ale účinnou zbraň – svůj přístup. Výzkumnice Stanfordovy univerzity Kari Leibowitzová ve studii prováděné v roce 2015 v norském Tromso zjistila překvapivě poměrně nízký výskyt poruchy SAD. Připisuje to právě nastavení mysli. Tamní obyvatelé totiž mají k zimní tmě specifický vztah. Mnozí po půl roce vytrvalého slunečního svitu během jara a léta totiž temné podzimní a zimní měsíce vítají.
Ačkoliv Leibowitzová přijela do města zkoumat vliv dlouhé zimy na psychický stav obyvatel, až na místě s překvapením zjistila, že pro mnohé jde o preferovanou část roku. „Výsledky výzkumu ukázaly, že přístup k zimě může skutečně hrát roli v duševním zdraví a pohodě Norů,“ okomentovala. Pozitivní přístup k polární noci podle výzkumu vykazovali zejména lidé, kteří byli spokojení se svým životem.
Podobně vnímají krátké zimní dny také ve finském Rovaniemi, podle tamního obyvatele Samuli Pekkanena nabízejí potřebný odpočinek. „Změnit smýšlení je pro překlenutí období krátkých dní opravdu důležité,“ popsal Pekkanen. Vliv úbytku světla je podle něj dobré si uvědomovat, ale zcela se mu nepoddávat. „Cítím se méně energický než obvykle, ale dobrý spánek, dobré jídlo a aktivní život mi pomáhají udržet si dobrou náladu,“ přiblížil.
Ačkoliv se tak sice porucha SAD v severní Evropě vyskytuje, je méně častá, než by se dalo předpokládat. Podle vědeckých výzkumů za to může i genetická výbava seveřanů. Výraznou odolnost proti zimní trudnomyslnosti si vypěstovali například Islanďané. Kombinace genetické výbavy, pozitivního smýšlení a aktivního přístupu tak vede k tomu, že seveřané navzdory geografickým předpokladům zaujímají dlouhodobě první příčky v žebříčku nejšťastnějších zemí světa.
