Před padesáti lety začala krvavá indo-pákistánská válka. Vyostřené vztahy obou zemí tvaruje dodnes

Před padesáti lety začal krvavý konflikt mezi Indií a Pákistánem. Pro jihoasijské země je 3. prosinec 1971 jedním z nejzásadnějších dní v historii. Válka vedla k největší vojenské kapitulaci po druhé světové válce, vzniku nezávislého Bangladéše a podle odhadů připravila o život dva až tři miliony civilistů. Výsledky konfliktu navíc výrazně zformovaly identitu Indie a Pákistánu nejenom politicky, ale i sociálně a demograficky. Dozvuky lze proto sledovat dodnes - a vztahy států nejsou ani po padesáti letech o moc lepší.

Tank indické armády během invaze do Pákistánu v roce 1971
Zdroj: AFP

Spory mezi hinduistickou Indií a islámským Pákistánem začaly ihned po odchodu britských vojsk a rozdělení kolonizované Indie v srpnu 1947. Vznik nových sousedních států provázely od počátku ozbrojené konflikty, které se většinou týkaly sporného Kašmíru – území, jež si nárokovaly obě země a jež je dodnes zdrojem vzájemného napjetí.

Třetí a nejkrvavější válka mezi Dillím a Islámábádem vypukla po desetiletích menších a větších sporů. Napjaté vztahy umocnila vzájemná nevole tehdejší indické premiérky Indiry Gándhíové a pakistánského prezidenta Jahjú Chána i nešťastná geografie - poválečná Indiie totiž s územně rozděleným Pákistánem hraničila na západě (tak jako dnes) i na východě. 

Na počátku bojů stála bangladéšská osvobozenecká válka, konflikt mezi tradičně dominantními západními Pákistánci a většinovými východními Pákistánci, takzvanými Bengálci obývajícími deltu Gangy a Brahmaputry (dnešní Bangladéš). Aby byla překonána bengálská převaha, byl vytvořen Východní a Západní Pákistán, hlavní slovo měl ale v zemi nadále západ. Kromě politických sporů existovalo mezi Bengálci a mnohonárodnostními Západními Pákistánci i náboženské a rasové napětí.

Ve volbách v roce 1970 získala východopákistánská Lidová fronta absolutní většinu v Národním shromáždění, dosavadní premiér však odmítl předat svůj post vítězi voleb, což vyvolalo obrovské protesty. Vláda proti nim brutálně zakročila, ve Východním Pákistánu nasadila armádu, která ve velké většině vraždila civilisty – někdy jsou masakry označovány za genocidu.

Lidová fronta byla nakonec vládou postavena mimo zákon, což přinutilo mnoho členů a sympatizantů k útěku do Indie. Do pohybu se dalo až deset milionů uprchlíků.

Premiérka Indie Indira Gándhíová (1966-1977, 1980-1984)
Zdroj: ČTK/ZUMA
Autor: Keystone Pictures USA

„Osvobozující“ Indie

Náhlá masivní migrační vlna ze vznikajícího Bangladéše se příliš nelíbila indické premiérce Gándhíové, stejně jako místním, kteří požadovali zakročení státu. Po bezúspěšném vyžadovaní uklidnění situace se Gándhíová rozhodla použít sílu. Byla si dobře vědoma obtíží spojených s unáhlenou vojenskou akcí, ale potřebovala si naklonit své kolegy a veřejné mínění, které kritizovalo indickou zdrženlivost v konfliktu, který se děl „přes její hlavu“. 

Pákistán útok ze strany Indů očekával a snažil se proto využít moment překvapení - 3. prosince 1971 zahájil nálety na jedenáct indických leteckých základen. Překvapivé bombardování bylo inspirováno úspěchem izraelské ofenzívy v šestidenní válce.

Na rozdíl od izraelského útoku na arabské letecké základny v roce 1967, kterého se zúčastnilo velké množství izraelských letadel, ovšem Pákistán převedl na Indii méně než padesát letounů. I proto se indickým silám podařilo útoky s nevelkou námahou odrazit.

Drtivé vítězství  

Ghándíová ihned nařídila okamžitou mobilizaci vojsk a zahájila plnohodnotnou invazi do Pákistánu. Indické síly odstartovaly masivní letecké, námořní a pozemní útoky ze všech front. Hlavním cílem na východní frontě bylo dobýt Dháku, hlavní město dnešního Bangladéše, a na západě zabránit Pákistánu ve vstupu na indické území. Ghándíová se také rozhodla poskytnout útočiště civilistům z druhé strany hranice.

Sílu této ofenzívy se nepodařilo odrazit, indická armáda srazila Pákistánce na kolena a zajala 93 tisíc vojáků. Po několikadenním tlaku a obléhání Dháky byla pákistánská armáda donucena se vzdát. Generál pakistánské armády podepsal 16. prosince 1971 listinu o kapitulaci, která znamenala vznik Východního Pákistánu jako nového nezávislého státu Bangladéš. Se vznikem Bangladéše přišel Pákistán o polovinu svého území a 75 milionů obyvatel. Válka trvala pouhých 13 dní a je jednou z nejkratších v historii.

Pakistánský voják během bojů o východní část země
Zdroj: ČTK/AP

Po fatální prohře v indo-čínské válce z roku 1962 a dosažení pouhého příměří v prvních dvou válkách s Pákistánem, se vítězství v roce 1971 stalo pro Indii symbolickou událostí – byla na cestě stát se regionální velmocí. Indičtí politici i ozbrojené síly se dodnes na válku odvolávají, aby poukázali na převahu Indie nad Pákistánem.

Narativy budující napětí

Rok 1971 se v Indii stal téměř folklórem, součástí každodenního života – ať už se jedná o motivaci vojáků, nebo o ponižování Pákistánu. Válka mimo jiné změnila mezinárodní pohled na Indy. Až do té doby nebyli nepovažováni za vojensky kompetentní. po vítězství ale měli v mezinárodní diplomacii poměrně silné slovo a nebáli se zaujmout tvrdý postoj.

Indický narativ o válce je příběhem statečnosti, v němž jsou Indové vyobrazováni jako zachránci utlačovaných Bengálců. To se často připomíná při jakémkoliv růstu napětí mezi zeměmi. Například v roce 2016 (během podobné eskalace) zveřejnil indický voják video, ve kterém se vysmíval pákistánské armádě a připomínal její porážky z let 1965, 1971 a 1999.

Rok 1971 má však pro současnou Indii i jiný význam. Velký počet uprchlíků, který se nahrnul na indické území, se později stal zásadním vnitrostátním problémem. Mezi migranty a místním obyvatelstvem panovaly nevstřícné a nedůvěřivé vztahy – Indové je stále považovali za Pákistánce. Tato nevlídná nálada vůči uprchlíkům se nerozptýlila ani po válce.

Pákistán na konflikt před padesáti lety reagoval odlišně a v zemi se uchýlili k selektivnímu opomínaní událostí z roku 1971. Válka je vnímána jako ponižující porážka, v učebnicích se o ní mlčí a vojenský útlak a masakry ve Východním Pákistánu se příliš nepřipomínají.

To, co Bangladéš oslavuje jako osvobození, si Pákistánci každý 16. prosinec potupně připomínají jako pád Dháky a rozdělení země. To však neznamená, že konflikt nezanechal v pákistánské psychice trvalé stopy. Ve skutečnosti zůstává rok 1971 jednou z nejvíce určujících událostí v dějinách země, která formovala státní identitu a politiku.

Ztrátou Bangladéše vznikla v Pákistánu mentalita „znovu už nikdy“. Stát se rozhodl, že nedopustí, aby se podobná situace někdy opakovala. Již v roce 1972 zvýšil své výdaje na obranu a zahájil jaderný program zaměřený na vývoj jaderné zbraně, kterým se často snaží Indii zastrašit.

Antihinduismus versus antiislamismus

V poválečných letech se v Pákistánu začala vytvářet stále silnější xenofobie proti Indům a antihinduismus lze v zemi pocítit dodnes. Tuto myšlenku podpořily i vlády, které zavedly do pákistánských učebnic otevřeně protiindická a protihinduistická tvrzení. Z Indů se stal úhlavní nepřítel, který mohl za špatné dění v zemi.

I v současnosti se v pákistánském narativu objevují názory, že hinduističtí učitelé pod vlivem Indie manipulovali studenty a pěstovali ve Východním Pákistánu protistátní nálady. Pákistánská vláda dokonce v Armádním muzeu v Láhauru v provincii Paňdžáb umístila pamětní desku, která označuje bengálský boj o nezávislost za terorismus sponzorovaný Indií.

Narativy jsou ze strany vlády vytvářeny tak, aby poštvaly občany proti hnutí za nezávislost Bangladéše a proti Indům. Hinduisté žijící na pákistánském území jsou proto pod velmi silným politickým i náboženským tlakem. Tisíce ročně radši odcházejí do Indie.

Stejně tak ale podobná agitace existuje na druhé straně hranic. Indická vláda v posledních letech podporuje protimuslimské nálady i legislativu. Velká část nenávisti se v Indech utvořila právě z konfliktu s islámským sousedem. Stejně jako hinduisté v Pákistánu, i muslimové v Indii se necítí být v bezpečí, a proto raději emigrují.

Indové Pákistán také obviňují z podpory islámského terorismu, který má za cíl zemi poškodit. V průběhu let byly v zemi několikrát spáchány teroristické útoky, ze kterých Indie obvinila Pákistán, ten ale jakékoliv nařčení vždy odmítl. Naposledy k takovému útoku došlo v roce 2019, kdy bombový útok v indické části Kašmíru připravil o život 44 policistů. Následovalo silné napětí v indicko-pákistánských vztazích, které téměř přerostlo v další válku. 

Neutuchající spor o Kašmír

Vysokohorské území Kašmíru, které je rozděleno pod správu Indie, Pákistánu a Číny, už desetiletí eskalovalo tenze mezi oběma státy. V pákistánské části území operuje protiindické separatistické hnutí, které se postupem doby zradikalizovalo a islamizovalo a nyní požaduje vznik samostatného státu nebo sjednocení Kašmíru pod pákistánskou vládou. Indie dlouhodobě obviňuje Pákistánce z tajného vyzbrojování a vojenského výcviku těchto povstalců.

Přestřelky či obvinění se staly v Kašmíru prakticky každodenním jevem. Lidé zde také často umírají při protestech proti indické vládě. Podle většiny zdrojů dosud přišlo o život během bojů a nepokojů už bezmála sedmdesát tisíc lidí.

Bombový útok v Kašmíru v roce 2019 napětí opět oživil. Indie pro uklidnění situace odebrala oblasti zvláštní status, který regionu zajišťoval vysokou míru autonomie. Sousední vlády se během konfliktu vzájemně obviňovaly z narušování vzdušného prostoru a v oblasti docházelo také k přeshraničním přestřelkám. V regionu vypukly tak silné nepokoje, že Dillí muselo území izolovat a odpojit od mobilní sítě a internetu.

Experti OSN tehdy vyzvali indickou vládu, aby ukončila „zásah proti svobodě projevu, přístupu k informacím a pokojným protestům“, protože zvyšuje regionální napětí. „Blackout je formou kolektivního trestání obyvatel, aniž by jen existovala záminka v podobě spáchání trestného činu,“ uvedli v prohlášení.

Pákistánský premiér Imran Chán i indický premiér Naréndra Módí se 22. března 2019 dohodli na mírové dohodě, která nepřátelství ukončila. Vzájemně si také slíbili, že budou společně bojovat proti terorismu. Napětí mezi státy je ale od té doby stále patrné.

Jaderné mocnosti v konfliktu

Indie i Pákistán disponují rozsáhlým jaderným arzenálem, což s ohledem na jejich vzájemnou tenzi znepokojuje zbytek světa. Z toho důvodu se do konfliktu snaží vždy zasáhnout mezinárodní instituce nebo supervelmoci. Země mají v současné době dohromady přibližně tři sta jaderných hlavic, kolem roku 2025 by jejich počet měl vzrůst asi na čtyři stovky. 

Podle studie, kterou provedli vědci z Coloradské univerzity v Boulderu a Rutgersovy univerzity, by jaderný konflikt mezi Indií a Pákistánem během jediného týdne připravil o život více lidí, než celých šest let druhé světové války.

Pokud by došlo ke střetu, při níž by obě země sáhly po atomových zbraních, byly by důsledky dramatické nejen pro tento region, ale zřejmě pro celou planetu. Počet mrtvých by během prvního týdne mohl dosáhnout 50 až 125 milionů, píše se ve studii.

„Indicko-pákistánská jaderná válka by zdvojnásobila úmrtnost na celém světě,“ uvedl profesor Brian Toon, který se věnuje studiu atmosféry. „Byla by to válka, která nemá precedent v celých dějinách existence člověka,“ popsal hypotetickou katastrofu.

Dědictví roku 1971

Vztahy mezi Indií a Pákistánem jsou poznamenány nepřátelstvím a podezíravostí, a provázeny násilím. Kořeny lze vysledovat v bouřlivé a nepřátelské historii obou zemí. Žádná jiná událost neměla na vzájemné vztahy ale takový vliv jako válka v roce 1971.

Padesát let poté zůstává palčivým tématem v Bangladéši, Indii a Pákistánu – jak na úrovni lidu, tak státu. I po půl století utváří životy těch, kteří válku zažili či byli jejími svědky, ale i těch, kteří se v zemích rodí každý den. Konflikt nadále zůstává ústředním bodem národních a sociálních sporů.

Jak Indie, tak Pákistán se pevně drží svého válečného narativu, a vytvářejí si zabarvený obraz sebe sama, stejně jako svých „nepřátel“.