Před 130 lety se narodil francouzský generál a politik Charles de Gaulle. Prezidentem byl v letech 1959 až 1969. V duchu svého životního kréda „Francie bude veliká, nebo nebude vůbec“ zůstává ve své zemi symbolem vlastenectví. Do dějin se zapsal za války v protinacistickém odboji a poté, když v roce 1958 vystoupil z ústraní a přijal úřad předsedy vlády. Podle historiků tím zabránil hrozící občanské válce kvůli krizi v Alžírsku. Zemřel v roce 1970.
„Francie bude veliká, nebo vůbec.“ Před 130 lety se narodil Charles de Gaulle
„Věřte mi, který k vám mluví se znalostí věci a říká, že nic není pro Francii ztraceno. Tytéž prostředky, které nás porážely, nám mohou přinést den vítězství. Neboť Francie není sama! Může vytvořit blok s britským impériem, které ovládá moře a pokračuje v boji. Ona může, jako Anglie, bez omezení využít ohromný průmysl Spojených států. Plamen odporu nesmí zhasnout a nezhasne!“
Tak mluvil Charles de Gaulle 18. června 1940. Bylo to přitom jen 14 dní poté, co se britská a francouzská armáda musely na poslední chvíli za pomoci mnoha anglických dobrovolníků s jejich drobnými plavidly evakuovat ze severofrancouzského Dunkerku, kde byly obklíčeny Němci. I budoucí francouzský prezident hovořil z anglického exilu v době, kdy se po nacistickém bleskovém tažení Evropou zdálo vše ztraceno.
Po kapitulaci premiéra Philippa Pétaina padla Francouzská republika do rukou Hitlerovi. Generál Charles de Gaulle tehdy sloužil jako podtajemník ministerstva obrany. Pétain přitom stejně jako on patřil k veteránům první světové války a byl jedním z těch, kteří nad mladým de Gaullem drželi ochrannou ruku. V době, kdy pro něj pracoval, mu de Gaulle například psal projevy.
Po podepsání příměří s Němci ale Pétain stanul v čele kolaborantské vlády ve Vichy, zatímco nacisté okupovali severní část země. De Gaulle příměří nechtěl a 15. června proto uprchl do Londýna, když vyšlo najevo, že Pétain se chce s nacisty dohodnout. Tam se stal vůdcem svobodných francouzských sil.
O tři dny později získal zvláštní povolení od Winstona Churchilla k vysílání řeči na vlnách BBC i přes námitku britské vlády, že takový projev by mohl vyvolat snahy Pétainovy vlády o bližší spojenectví s Německem. K Churchillovi přitom neměl blízko pouze podobnými zvraty v jejich kariérách, kdy se znovu vraceli do obliby ve vlastních zemích.
Jen asi měsíc před de Gaullem musel sám Churchill promluvit k vlastním lidem a podpořit je tváří v tvář hrozbě nacismu. „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy,“ prohlásil 13. května 1940 ve svém projevu poté, co se stal premiérem. I on byl totiž proti tomu, aby se jeho země podřizovala Hitlerovým požadavkům a ustupovala mu.
Obzvlášť slavná jsou jeho slova „Budeme bránit náš ostrov za jakoukoli cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na polích, ve městech i v kopcích, ale nikdy se nevzdáme.“ Měsíc poté se k němu připojil de Gaulle. Jeho pozice byla v něčem lehčí, protože už mohl své francouzské posluchače uklidnit, že v boji země není sama. V boji s nacisty je totiž podporovala právě Británie společně se Spojenými státy jak ekonomicky, tak pak i vojensky.
Spolupráci obou států si připomněli jejich lídři i letos v červnu při osmdesátiletém výročí projevu. Francouzský prezident Emmanuel Macron se v Londýně setkal s britským premiérem Borisem Johnsonem, místo strategie proti Německu ale spolu řešili boj s pandemií covidu-19 a budoucí vztahy Británie s Evropskou unií po brexitu.
Stejně jako v dnešním boji s globálním onemocněním i před 80 lety byla před de Gaullem dlouhá cesta. V projevu tehdy připomněl, že nejde jen o nešťastné území Francie, že je to světová válka. Ty, kdo chtěli bojovat proti Němcům, také vyzval, aby se k němu připojili, vzniklo tedy hnutí Svobodná Francie.
Vládou ve Vichy byl za to degradován, později v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Nicméně Francouzi rebelovi uvěřili. Churchill ho o deset dní později uznal za vůdce svobodných Francouzů. Otevřela se tak cesta k tomu, aby se tehdy poražená Francie mohla stát vítěznou mocností.
Charles de Gaulle v roce 1944 při osvobození Paříže
V srpnu 1944 se vrátil do osvobozené Paříže a triumfálně pochodoval po třídě Champs-Élysées jako spasitel národa. Byl zvolen prezidentem prozatímní vlády, organizoval poválečnou obnovu, ve svém celoživotním boji ale neměl zdaleka vyhráno.
Rebel de Gaulle
Narodil se 22. listopadu 1890 v Lille jako syn profesora filozofie a historie. Absolvoval prestižní vojenskou akademii Saint-Cyr. V první světové válce byl několikrát raněn a strávil dva roky v německém zajetí.
Ve třicátých letech vydal několik vojenských studií, ve kterých prosazoval armádu složenou zejména z profesionálních tankových jednotek a úderného letectva. Už zde narazil na odpor svých nadřízených. Ti totiž věřili obranné doktríně neprostupné francouzské Maginotovy linie na hranici s Německem. Její pád a rychlé obsazení Francie Němci tak jen potvrdily de Gaullovy vojenské teorie.
Během postupu Němců v červnu 1940 byl velitelem čtvrté obrněné divize. Několik dní nacistický postup zadržovaly a dokonce uskutečnily dvě jediné francouzské ofenzivní akce. Kapitulaci odmítl a emigroval do Anglie.
Na začátku války sloužil pod de Gaullovým vedením budoucí generál Paul Huard. Ten zpětně popisoval, jak de Gaulle často stál na vyvýšeném místě a držel si od ostatních důstojníků zhruba dvoumetrový odstup. Své podřízené vojáky často tvrdě kritizoval a veškerá rozhodnutí dělal sám. V tom můžeme spatřovat chování, které pak praktikoval i jako politik.
Poté, co se vrátil v roce 1944 do Francie, stál v čele dvou prozatímních vlád a krátce byl i prozatímním prezidentem. V lednu 1946 však znechucen stranickými boji z politiky odešel. Jeho požadavek na silného prezidenta tehdy neměl podporu. V roce 1953 se po neúspěšném pokusu o restart politické kariéry znovu stáhl.
obrázek
Jeho chvíle opět nastala v květnu 1958, kdy v Alžírsku zuřila válka za nezávislost na Francii. Tamní francouzští důstojníci o tuto kolonii nechtěli přijít, vzbouřili se a hrozili pučem i v Paříži. Jejich sympatie si získal právě válečný hrdina de Gaulle. Stabilizoval domácí politický systém tím, že posílil pravomoci prezidenta vytvořením poloprezidentské páté republiky.
Od konce války do května 1958 se ve Francii premiér změnil 23krát. De Gaulle situaci zklidnil také novou ústavou, kterou přijali Francouzi v referendu v září 1958. Už podle ní se stal na dalších deset let prezidentem v lednu 1959. I v tomto tak následoval britského Winstona Churchilla, který svoji zemi znovu vedl po poválečné pauze v letech 1951 až 1955.
V zahraniční politice se de Gaulle nechtěl přizpůsobit tehdejší politice dvou bloků a angažoval se při sjednocování Evropy. Tu si ale představoval jako konfederaci suverénních národních států, jejíž páteří bude osa Paříž–Bonn (tehdejší hlavní město Spolkové republiky Německo). V lednu 1963 podepsal s Německem historickou dohodu o spolupráci a dvakrát vetoval britskou přihlášku do Evropských společenství. V rámci „strategie všech azimutů“ navazoval spolupráci i s komunistickými státy včetně Číny a Sovětského svazu.
Nezávislosti chtěl dosáhnout také pomocí jaderných zbraní. První test provedla Francie v únoru 1960. V roce 1966 pak země vystoupila z vojenských struktur NATO. Zpět ji přivedl až prezident Nicolas Sarkozy po 43 letech v roce 2009.
Gaullismus jako odmítnutí ponížení Francie
De Gaulle se stal symbolem obrany republikánských tradic a odporu vůči porážce. Měl specifický pohled na svět i tím, že patřil k nejmladším z vojáků v první světové válce. Vychováván byl také v duchu 19. století v katolické, vlastenecké a spíše chudší rodině.
Zásadní je však jeho víra v historickou velikost Francie. Mohla by podle něj být permanentně světovým hegemonem, kdyby nepodléhala častým vnitřním rozporům. Jako svůj cíl si tak dal ustanovení stabilního politického režimu. Francouzská společnost je přitom tradičně ostře rozdělena na levici a pravici už od revoluce v roce 1789. De Gaulle se to snažil překonat ideou silného státu vedeného nadstranickým prezidentem se širokými pravomocemi.
Prosazoval takzvaný rassemblement – tedy sjednocení francouzského národa pro blaho celé země. Z povznesení Francie na důležitějšího aktéra v mezinárodních vztazích by podle jeho přesvědčení těžila celá společnost.
Legitimitu si prezident nechával potvrzovat prostřednictvím referend a přímé volby hlavy státu. I to u některých jeho odpůrců vyvolávalo strach z diktatury.
Atentáty na de Gaulla
I přesto, že se snažil občany spojovat, mnoho nepřátel si vytvořil prosazením nezávislosti Alžírska. Kvůli tomu byl také terčem mnoha atentátů. Z části francouzské armády totiž vznikla Alžírská tajná armáda (známá pod zkratkou OAS). Její představitelé s nezávislostí Alžírska nesouhlasili a k prosazení svých názorů neváhali použít násilí.
K nejznámějším patří pařížský atentát Jeana Bastiena Thiryho ze září 1962, kdy spolu s několika kumpány stříleli na prezidentův Citroën. De Gaulle se štěstím unikl a Thiry se tak stal posledním Francouzem poslaným před popravčí četu.
Události si vzal jako podklad pro svůj román anglický spisovatel Frederick Forsyth a napsal Den pro Šakala. V něm si zástupci Alžírské tajné armády objednají na další atentát proti de Gaullovi zabijáka Šakala z Anglie. Příběh, který se pohybuje na tenké hraně mezi realitou a fikcí pak byl i několikrát zfilmován.
Politický úpadek de Gaulla ale odstartovalo až pařížské jaro 1968. Protesty studentů proti zkostnatělému univerzitnímu systému tehdy přerostly v generální stávku. Tyto události prezident ještě ustál, rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, z nichž vyšli pravicoví gaullisté posíleni.
Na duben následujícího roku pak vyhlásil referendum o regionální a senátní reformě a spojil ho s otázkou svého setrvání v úřadu. Jeho mandát mu přitom končil až v roce 1973. Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác. Následující rok v listopadu 1970 zemřel.
Nezůstal ale ani v nejmenším zapomenut. Jeho jméno nese mezinárodní letiště nacházející se na severním předměstí Paříže. Po de Gaullovi bylo pojmenováno v březnu 1974. Vyhrál také v roce 2005 hlasování v televizní soutěži o největšího Francouze. Českou verzi pro srovnání ovládl Karel IV. a v Británii vyhrál Winston Churchill.
Charles de Gaulle
