Larisa Calicová napsala knihu Rok mládí o podmínkách, kterým čelí podněsterští branci na vojně. Vyzpovídala jich 12 a stránkami se line šikana, děsivé hygické podmínky nebo nedostatečná zdravotní péče. Kniha vydaná za přispění Člověka v tísni se rychle rozdala, pak vyšla elektronicky. Zaujala i bezpečnostní orgány neuznané republiky. Nakonec Calicovou obvinili a ta raději utekla. Už půl roku se skrývá.
Narodit se v neexistující zemi je nanic, říká autorka knihy o podněsterské armádě
Jak jste poznala, že vám hrozí nebezpečí?
Po vydání mé knihy jsem pocítila kolem sebe neklid. Na začátku února mi začali volat z podněsterského ministerstva státní bezpečnosti (MGB) a zvát mě na pohovory. Tehdy jsem žila v moldavské metropoli Kišiněvě a neplánovala jsem jet do podněsterského Tiraspolu. Oni dost tlačili a mně došlo, že jestli tam pojedu, nedopadne to pro mě dobře.
Na začátku března jsem pod okny svého kišiněvského domu uviděla podezřelé auto. Možná nepatřilo MGB, možná to byla náhoda. Ale byli to takoví zvláštní chlapíci z Tiraspolu. Pocítila jsem nebezpečí a odjela. Po čase se ukázalo, že proti mě zahájili trestní stíhání.
To znamená, že MGB působí i v Moldavsku mimo území Podněstří?
Slyšela jsem o případech, kdy Tiraspol uplatňoval svůj vliv v Moldavsku. Jestli tomu správně rozumím, tyhle věci se moc nekontrolují. Navíc Moldavsko se za mě moc nestaví. Když proti mně v Podněstří zahájili to trestní stíhání, poslali jsme s právníkem moldavským úřadům otevřený dopis s prosbou o podporu a účast v celé věci, ale nepřišla žádná reakce.
Jak jste odjela?
Úplně normálně, legálně jsem překročila hranici. Stihla jsem to týden předtím, než se začaly zavírat kvůli koronaviru. Už přes půl roku jsem mimo Moldavsko a netuším, kdy se budu moci vrátit.
Společenská debata zůstává v kuchyni
Píšete, že cílem vaší knihy je zahájení společenské debaty o tom, co se děje v armádě. Povedlo se to?
Všichni v Podněstří vědí, s čím se vojáci potýkají. Každý má bratra, muže či syna. Jenže nikdo se na to nedívá tak, že je to problém, který omezuje životy lidí, a bylo by dobré ho vyřešit. Chtěla jsem, aby se na to lidé podívali trochu jinak, seriozněji.
Myslím, že se to stalo častějším tématem rozhovorů. Napomohlo tomu i moje stíhání. Díky němu se lidé přece jen začali víc zajímat o poměry v armádě. Dodnes mi píšou lidé, kteří knihu četli, a dělí se o zážitky své nebo svých blízkých. Dívají se na ně teď trochu jinak. Nevím ale, nakolik to může vést k řešení těch problémů.
Co je podle vás příčinou problémů, o kterých v knize píšete? Je to jen nepořádek, nebo se to děje s nějakým cílem?
Myslím, že to má řadu příčin. První je korupce. Druhou je jakési kmotrovství, které je v armádě časté. Mnozí mají vlivné příbuzné mezi důstojníky, kteří ho kryjí. Vztahy pak nejsou založené na zákonu, ale na něčem jiném.
No a nepořádek samozřejmě taky. Když je prověrka z ministerstva obrany, tak se vše ukáže v perfektním stavu. Ale jinak je všem všechno jedno. Nikdo doopravdy nemá zájem, aby bylo kvalitní bojové cvičení, dostatečná hygiena nebo zdravotní péče o vojáky. Pocit odpovědnosti je minimální.
Všechny tyto problémy se kombinují a výsledkem je, že chlapci po roce vojny často odcházejí s velkými zdravotními problémy.
Inspirace sousedy
V Podněstří jsou i ruští vojáci působící v takzvaných mírových jednotkách. Míchají se s tamními vojáky, nebo působí zcela odděleně?
Mají svoje kasárna a své prostory. Někdy pozvou podněsterské vojáky na cvičení do svého vojenského prostoru. Ale, pokud vím, to je maximum. Podněsterští kluci na vojně s ruskými pasy však mohou odejít na službu do těchto mírových sil.
A jaké jsou poměry tam?
Pokud vím, v ruských jednotkách je vše o hodně lepší. Jde tam víc peněz a provádí skutečná vojenská cvičení. Mám jen kusé informace od pár známých, co tam sloužili. Ale ti říkali, že tam panuje skutečně atmosféra na jiné úrovni. Po vojně v Podněstří mnozí vidí svou kariéru v ruské armádě a hlásí se tam jako profesionálové.
Jak se projevil v podněsterské armádě ukrajinský Euromajdan, několikaměsíční demonstrace, po nichž v roce 2014 utekl prezident Viktor Janukovyč a vládu sestavili prozápadní politici? Byla pohotovost?
Mluvila jsem s vojáky, kteří sloužili tehdy i potom, kdy se rozhořel konflikt v Donbasu. Objevovaly se zvláštní a ničím nepodložené informace, že Ukrajina se chystá napadnout Podněstří. Nevím, kdo tomu věřil, nebo kdo tyto informace vypouštěl.
Konala se přísnější vojenská cvičení, všichni byli ve stavu pohotovosti. Ale časem celá tahle nepotřebná panika polevila a k ničemu to nevedlo. Myslím, že to je normální. Když se v sousední bratrské zemi odehrávají podobné události, leckoho to vyděsí.
Jak se Euromajdan odrazil v celé společnosti? Na jedné straně se ukázalo, že lid může svrhout vládu a vybrat si jinou cestu, na druhé straně se hovořilo o tom, že Rusko chce okupovat celý jih Ukrajiny a připojit i Podněstří. Vyvolalo to nějaký společenský pohyb?
Bylo mi tehdy 16 let a pamatuju si, jak se o tom doma živě mluvilo. Někdo pustil ruskou propagandistickou televizi, kde překrucovali všechny události. Vůbec nebylo jasné, čemu se dá věřit, jakým zdrojům. Ruské, ukrajinské i podněsterské kanály ukazovaly tři naprosto odlišné reality.
Objevily se skutečně i zprávy, že jih Ukrajiny přejde k Rusku, že se Podněstří vrátí k Rusku. Vysílalo se o tom, že ukrajinské tanky přijely k hranici Podněstří, ale nikdo je neviděl. Byla to jedna velká mediální lež.
Rozhovory se odehrávaly v kuchyních a žádný efekt neměly. Lidi například nenapadlo vnímat Euromajdan jako příklad, že je možné věci měnit. Obyvatelstvo Podněstří je velmi pasivní a k podobným činům se těžko někdy odhodlá. Takže lidé o tom mluvili, byla cítit nervozita, ale všechno přitom zůstávalo při starém.
A jak se v Podněstří odráží nynější dění v Bělorusku? Kdysi mi lidé z tamního prorežimního hnutí Proryv (Průlom) říkali, že Alexandr Lukašenko je pro ně vzor, který zatočil s korupcí. Platí to i dnes?
Těžko se mi to posuzuje, protože Podněstří jsem neviděla půl roku a také se stýkám s lidmi mně podobného světonázoru. Ale vím, že mnoha lidem se Alexandr Lukašenko líbí, že ho považují za silného vládce, kterého se snaží svrhnout demonstranti zaplacení z Německa. Jsou takoví lidé, ale přiznám se, že s nimi se vůbec nestýkám.
Mé okolí hlavně vnímá problémy, které Bělorusy trápí. Cítí také obrovské nadšení a úctu hlavně k demonstrujícím běloruským ženám, které já považuji za hrdinky.
Život v neuznané republice
Významná část obyvatel z Podněstří odjíždí za prací. Říká se, že tam kvůli tomu roste generace vychovávaná babičkami. Je to tak?
Ano, bohužel mnoho mých spolužáků vyrůstalo s prarodiči. Rodiče byli v Moskvě nebo v Itálii. Při obyčejné procházce po Tiraspolu je vidět hodně starších lidí a těch, kteří skončí 11. třídu a odjedou do Evropy, do Ruska nebo někam jinam. Většina lidí takhle odchází.
V Podněstří jsou velmi špatné vysoké školy. Nízké platy. Moc nechápu, jak někteří vyžijí. Odjíždění je přirozený proces.
Také nevidím v Podněstří svou budoucnost. Když jsem dospívala, čím dál víc mi docházelo, že tu není co dělat. Například učitelé nebo doktoři berou sto až sto padesát eur měsíčně. Zůstávají babičky a dědové, kterým posílají peníze děti. Řada důchodců má také ruské občanství a dostává tamní penzi.
Lidí je méně a méně. Když jsem byla malá, tak na novoroční oslavy nebo přehlídky se scházely davy. Loni jsem o půlnoci viděla pár lidí. Tiraspol vymírá. A v regionech je to ještě složitější.
Narodila jste se už v Podněstří. Cítíte příslušnost k nějakému státu, kým se cítíte být?
Nemůžu říct, že jsem Podněsterka, protože to je velmi zvláštní úkaz, neexistující stát. Je to národ, nebo co? Nemůžu se s tím identifikovat, protože to nedokážu definovat.
Mám moldavské občanství, ale necítím se jako Moldavanka. Nemluvím rumunsky (pozn. red.: mnozí lingvisté považuji rumunštinu a moldavštinu za stejný jazyk) a když jsem žila v Kišiněvě, připadala jsem si jako cizinka. MIluju Moldavsko, je to překrásná země, ale nemohu ji považovat za svou vlast.
Mí předci byli zhruba napůl Rusové a Ukrajinci. Se svou ruštinou se v Rusku cítím zvláštně a nemohu se označit za Rusku. Něžně miluju Ukrajinu, ale Ukrajinkou také nejsem.
Je to ztracená identita, každá varianta má své problémy. Snažím se o tom přemýšlet, ale je to složité. Narodit se v neexistující zemi je nanic. Nedoporučuju.
Na pohled v Podněstří panuje nostalgie po Sovětském svazu, například v Tiraspolu je socha Lenina před prezidentským palácem, který slouží i jako parlament. Je silná i mezi lidmi?
Mezi staršími generacemi, lidem přes třicet, pětatřicet se stýská po dobré zmrzlině a levném salámu. Stýská se důchodcům, kteří v tom režimu prožili většinu života. Leninské dekorace tyto pocity živí.
Ale moji vrstevníci z konce devadesátých let už se nespojují s představou sovětského člověka. Někde se snaží dělat jakousi vlasteneckou výchovu dětí, třeba na přehlídku 9. května na Den vítězství oblékají kluky do uniforem a holkám dávají mašle, aby z nich udělali panenky z druhé světové války.
Existují lidé, kteří mají jen podněsterský pas?
Asi jsou i lidé, kteří nikdy nejeli za hranice, i když já nikoho takového neznám. Ale většina má moldavské, ukrajinské nebo ruské občanství. A když mají možnost získat jiné, tak mají to. S podněsterským pasem se smí leda po Moldavsku. Většina lidí má dva, někdo vyhraje jackpot se třemi pasy.
Platí to i v jazyce?
Slyšíte to nejčastěji na trhu. Moldavština, ukrajinština, ruština a další příměsi. V oficiální sféře - ve školách, na univerzitě, v televizi - je jen jeden jazyk. A prostý lid k němu přidává moldavštinu, ukrajinštinu, dialekty, suržyk (pozn. red.: směs ruštiny a ukrajinštiny). Zní to krásně.
V zajetí monopolu
V zemi má hlavní slovo firma Šerif. Jak se to projevuje v politice?
Viktor Gušan vlastní holding Šerif, který má mobilní signál, televizi, sportovní kluby, všechny velké hypermarkety, benzinové pumpy. Některé fabriky mu patří. Spousta lidí ho považuje za důležitějšího než nějakého zvoleného prezidenta.
Takže fakt, že v posledních dvou volbách stávající prezident prohrál, není důležitý?
Většině zaměstnanců Šerifu při volbách řeknou, koho je třeba volit a oni jdou a hlasují pro ty správné. Totéž se děje v armádě. Nejčastěji se za hlas platí. Cena se pohybuje kolem dvaceti dolarů. Takže možnost volby, změny moci… bylo by to samozřejmě skvělé.