Republika, která neexistuje. Nikým neuznané Podněstří přežívá už třicet let

Úzký pruh země na levém břehu řeky Dněstr má pověst místa, které se zaseklo v sovětských časech. Tamní parlament „hlídá“ majestátní socha Lenina a vlajka regionu zůstává jedinou na světě, na které je srp a kladivo. Každoroční oslavy nezávislosti doprovází přehlídka ruských vojáků s vozy ze sovětské éry. Nezávislost vyhlásilo Podněstří už před třiceti lety, přesto ale oficiálně neexistuje. Neuznává ho totiž žádný stát včetně Ruska, které při jeho vzniku asistovalo.

Tiraspol - hlavní město Podněsterské republiky
Zdroj: Isifa/Rex Features Autor: Amos Chapple

„Jsme smutní z toho, že naše nezávislost není oficiálně uznávaná, ale cítíme se nezávislí,“ řekla BBC při loňských oslavách nezávislosti v hlavním městě Tiraspolu místní úřednice Věra Galčenková. „Máme vlastní ústavu, vládu, armádu, měnu a dokonce i cestovní pasy,“ dodala podle BBC pyšně.

Pasy „Podněsterské moldavské republiky,“ jak separatistická oblast sama sebe nazývá, jsou ale tamním obyvatelům celkem k ničemu.

S podněsterským pasem do Abcházie

Existenci Podněstří totiž neuznává žádný z členských států OSN. Jeho suverenitu uznaly jen Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach (známý také jako Republika Arcach), tedy „státy“, které jsou v podobném mezinárodním vakuu jako Podněstří.

Podněstří neuznalo ani Rusko, jehož armáda pomáhala na začátku 90. let „nezávislost“ země udržet a které uznalo Abcházii a Jižní Osetii (Náhorní Karabach nikoliv).

Podněstří, Abcházie a Jižní Osetie (později se přidal i Náhorní Karabach) dokonce vytvořily Společenství pro demokracii a práva národů, někdy nazývané také Společenství neuznaných států či Společenství nezávislých států 2. Organizace by měla podporovat vzájemnou ekonomickou spolupráci, vzhledem ke geografické vzdálenosti členů ale existuje spíše jen na papíře, byť v roce 2009 se její tři zakládající členové dohodli na bezvízovém styku.

Navzdory mezinárodně bezcenným osobním dokladům ale nejsou obyvatelé Podněstří zcela izolovaní. Většina z nich má dvojí či trojí občanství – ruské, moldavské či ukrajinské. Asi 34 procent obyvatel Podněstří totiž tvoří Rusové, 33 procent Moldavané a 26,7 procenta Ukrajinci, oficiálními jazyky jsou moldavština, ruština i ukrajinština. Právě na pomezí těchto tří zemí se odehrává podstatná část novodobé historie Podněstří.

Součástí Ruska

Území dnešního Podněstří bylo dlouho pod vlivem osmanské říše a po jejích válkách s Ruskem připadlo koncem 18. století carovi. Moskva pak roku 1812 anektovala celou oblast dnešního Moldavska, které je východní částí historického Moldavského knížectví. Západní část knížectví se v roce 1862 sjednotila s Valašskem a vytvořila předchůdce dnešního Rumunska.

Dnešní Moldavsko včetně Podněstří patřilo Rusku až do roku 1918. Po první světové válce připadlo podle pařížské mírové smlouvy z roku 1920 Rumunsku, ale sovětská vláda toto připojení nikdy neuznala. V roce 1924 vyhlásila na úzkém pruhu na levém (východním) břehu Dněstru, kde se rozkládá dnešní Podněstří, Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republiku jako součást Ukrajinské sovětské socialistické republiky.

Na základě paktu Ribbentrop-Molotov však Sovětský svaz v roce 1940 opět anektoval Besarábii (přibližně dnešní Moldavsko bez Podněstří), spojil ji s Moldavskou ASSR a bylo vytvořeno Moldavsko jako jedna ze sovětských svazových republik.

Začal boj proti „rumunskému buržoaznímu nacionalismu“, který spočíval v hromadném přesídlování rumunskojazyčných Moldavanů a v Podněstří byli usídlováni obyvatelé ruského původu. Rumunský jazyk v Moldavsku byl přejmenován na moldavský a pro jeho psaní byla zavedena azbuka.

„Nezávislost“

Až po rozpadu SSSR bylo obnoveno psaní moldavštiny, která je prakticky totožná s rumunštinou, v latince. Současně ale bylo zaručeno ruskojazyčné školství. Po vyhlášení nezávislosti Moldavska na SSSR se Podněstří 2. září 1990 odtrhlo v obavách ze sjednocení Moldavska s etnicky a jazykově spřízněným Rumunskem.

Později však vypukly mezi separatisty a vládními vojsky boje, do kterých zasáhly také kontingenty ruských kozáků a ruské (dříve sovětské) 14. armády, v jejímž čele stál několik let generál Alexandr Lebeď. Po pětiměsíčních bojích, které si vyžádaly téměř 1300 obětí, byla v červenci 1992 uzavřena mírová dohoda. Na straně podněsterských bojovníků zahynulo přes osm set lidí, na straně Moldavska asi čtyři sta šedesát.

Ještě před uzavřením smlouvy, kterou podepsali prezidenti Moldavska, Ruska a Podněstří, moldavský parlament schválil rezoluci, která umožňuje poskytnout Podněstří širokou autonomii a uznává jeho právo užívat ruštinu.

Vládci Podněstří však chtějí samostatnost a několikrát nabízenou autonomii považují za nedostatečnou. Pro Kišiněv je to ale nepřípustné, a to i z toho důvodu, že Podněstří je průmyslově nejrozvinutější oblastí dnešního Moldavska.

Separatisté mají Podněsterskou republiku pod kontrolou za podpory ruských vojáků, kteří jsou oficiálně součástí mezinárodní mírové mise (společně s moldavskými a podněsterskými vojáky). Zatím všechny pokusy o průlom v řešení sporu skončily neúspěšně.

Ruský vliv

Současné Rusko Podněstří neuznalo a místo toho propaguje myšlenku přeměny Moldavska ve federální stát, ve kterém by byl Tiraspol rovný Kišiněvu. Podněstří by pak mohlo vetovat případné proevropské směřování Moldavska, upozorňuje web Balkan Insight.

Kromě vojenské přítomnosti má Rusko v Podněstří také velký kulturní a ekonomický vliv. V televizním vysílání dominují ruské státní programy a místní média jsou z naprosté většiny vlastněna prorusky orientovaným státem nebo na něj navázanými společnostmi.

Do Ruska také směřuje naprostá většina lidí, kteří zemi za posledních třicet let opustili. Podněstří mělo v době vyhlášení nezávislosti zhruba půl milionu obyvatel, podle BBC však od té doby klesl jejich počet minimálně o třetinu, přičemž většinu tohoto úbytku představují právě lidé, kteří odešli za lepším do Ruska. V Podněstří jsou ještě nižší platy než v Moldavsku, které patří k nejchudším státům v Evropě, a v zemi je nedostatek práce.

Rusko v Podněstří staví nemocnice a školy, poskytuje oblasti zdarma zemní plyn a subvencuje platy a penze místních. Podněstří tak je často vnímáno jako bizarní útvar přežívající jen díky vojenské a hospodářské pomoci Moskvy, jež byla v posledním čtvrtstoletí nejvýznamnějším trhem pro podněsterský vývoz.

Evropský vliv

Jak ale upozorňuje web Balkan Insight, situace se mění. Může za to asociační dohoda Moldavska s EU, která vstoupila v účinnost před čtyřmi lety a usnadnila vstup moldavského zboží na unijní trh, a částečně také ruské embargo na moldavské výrobky z roku 2013, které Moskva zavedla v reakci na tehdejší výrazně proevropské směřování země.

Na unijní trh nyní míří sedmdesát procent podněsterského vývozu. Objem exportu do Ruska se snížil z 909 milionů dolarů mezi lety 2007 a 2010 na 232 milionů dolarů v letech 2015 až 2018 a stále klesá, uvádí Balkan Insight.

Navzdory tomuto vývoji však Tiraspol oficiálně dál trvá na tom, že nechce být součástí Moldavska či hypoteticky Evropské unie a že jeho cílem je nezávislost a připojení k Rusku. K zemi, která jeho existenci zatím ani neuznala.