„Rakousko je svobodné!“ prohlásil rakouský ministr zahraničí Leopold Figl poté, co ve vídeňském Belvederu podepsal státní smlouvu. V tu chvíli to přitom ještě nebyla úplně pravda. Následující záběry Figla se zástupci Spojenců na balkoně zámku, pod kterým jim aplaudují tisíce lidí, se však vryly do kolektivní paměti Rakušanů jako nový začátek. Takzvaná státní smlouva, uzavřená přesně před 65 lety, přinesla zemi plnou suverenitu a dva základní kameny její identity: kýžený obraz oběti a neutralitu. Zatímco první už se vytrácí, druhý zůstává její pevnou součástí.
Se státní smlouvou získali Rakušané plnou suverenitu. A naučili se mít rádi neutralitu
Rakousko bylo podobně jako Německo rozděleno po válce do čtyř spojeneckých okupačních zón – americké, britské, francouzské a sovětské. Stejně byla rozdělena Vídeň, až na centrální první obvod, jejž spravovaly všechny čtyři velmoci společně.
Na rozdíl od Německa, které po válce řídila spojenecká kontrolní rada, si Rakušané mohli sestavit vlastní vládu. Ta však také byla pod kontrolou Spojenců, byť kvůli jejich stále častějším neshodám dozor postupně slábl.
Vznik první provizorní vlády 27. dubna 1945, tehdejší proklamace nezávislosti a prohlášení anšlusu nacistickým Německem za neplatný jsou považovány za založení druhé rakouské republiky, která trvá dodnes.
Přechodný kabinet také vyhlásil návrat k meziválečné ústavě, respektive k jejímu znění před změnami, které na počátku 30. let zavedly v zemi autoritářský režim a později diktaturu.
V provizorní vládě seděli zástupci lidovců, sociálních demokratů a komunistů, tedy stran, jejichž členové (či v případě lidovců členové jejich předchůdkyně) se za války buď zúčastnili odboje, či zůstali alespoň pasivní a s nacistickým režimem nespolupracovali. Stejné tři strany také sestavily první regulérní vládu, která vzešla z listopadových voleb.
Poválečné rozdělení Rakouska do okupačních zón
Poválečné okupační zóny Vídně
Slabí komunisté
Přestože rozdělení Rakouska do okupačních zón a dlouhá absence státní smlouvy mohly vzbuzovat nejistotu ohledně jeho dalšího směřování, podle historiků nebylo reálné, že by se země přiklonila k Východu.
Jedním z důvodů byla zanedbatelná velikost tamní komunistické strany. Její členové či přívrženci sice byli oproti jiným stranám viditelnější v odboji, vliv strany však postupně slábl. V provizorní vládě měla sedm zástupců (sociální demokraté jedenáct a lidovci pět), v prvním kabinetu vzešlém z voleb však už jen jednoho a i ten v roce 1947 rezignoval, čímž vládní angažmá komunistů v druhé republice skončilo (a na konci 50. let i jejich přítomnost v parlamentu).
Rakouští komunisté o sobě dali naposledy víc vědět v roce 1950, kdy – společně se stoupenci postnacistického Svazu nezávislých, předchůdce současných svobodných (FPÖ) – iniciovali vlnu velkých stávek v podnicích. V době počínající studené války přitom přispívala k napětí i existence zhruba dvoutisícové poloozbrojené stráže, která působila v závodech spadajících pod kontrolu Sovětů a byla komunistům oporou. Akce proto vzbuzovala dokonce obavy z komunistického puče.
Konflikt se však nakonec za pomoci odborů podařilo potlačit, což podle historika Jana Křena komunistickou stranu definitivně izolovalo. Dalším důvodem, který podle něj činil případné rakouské směřování na Východ nepravděpodobným, byla skutečnost, že sovětská zóna v Rakousku byla výrazně menší než východoněmecká NDR.
Podle historika Olivera Rathkolba byla již v roce 1947 jasná „ekonomická i ideologická integrace (Rakouska) na Západ“.
Jednání zdržovala studená válka
I přesto se však jednání o znovunabytí plné suverenity Rakouska táhla. Po sovětsko-jugoslávské roztržce pominula první komplikace, tedy sovětská podpora jugoslávských územních nároků na části Korutan a Štýrska.
Rakousko sice také nemuselo platit reparace, Spojenci ale vznášeli nároky na bývalý říšský majetek. Američané, Britové a Francouzi se jich nakonec vzdali, ne však Sověti, kteří ve své zóně demontovali desítky podniků a další přeměnili v sovětské hospodářské impérium (USIA).
V souvislosti s rozbíhající se studenou válkou však získávaly na důležitosti především strategické ohledy a zájem na „udržení“ Rakouska. Západní spojenci i Sovětský svaz tak uzavření státní smlouvy dlouho blokovali.
Leopold Figl
Neutralita cenou za suverenitu
Příznivější situace nastala až po Stalinově smrti a příměří v korejské válce. V roce 1954 se jednání po několikaleté přestávce znovu obnovila a Rakousko dalo najevo, že je ochotné zdržet se přistoupení k jakékoliv vojenské organizaci. Právě tento ústupek Spojencům se ukázal jako rozhodující.
Na Západě přitom budila rakouská neutralita předtím nedůvěru, protože byla chápána jako možný precedens pro západní Německo a panovaly obavy, že nezačlenění Rakouska do západních bezpečnostních struktur povede k jeho pohlcení východním blokem.
Sovětský svaz však podmínil svůj souhlas se znovuobnovením rakouské suverenity právě přijetím neutrality, v které viděl záruku vyloučení opakování anšlusu a také toho, že se Rakousko nestane členem NATO.
Americká diplomacie se zpočátku držela hesla, že „kdo je neutrální, je komplicem nepřítele“. V nastalém mezinárodním uvolnění ale pro ni nakonec neutralita znamenala spíše jistotu, že Rakousko zůstane na Západ orientovanou demokracií a bude pokračovat jeho hospodářská a politická integrace do západních struktur.
V dubnu 1955 proto zamířila rakouská delegace do Moskvy na jednání, jehož výsledkem bylo takzvané moskevské memorandum. Rakousko v něm předjímá svou budoucí neutralitu „podle švýcarského vzoru“ a souhlasí s tím, že zaplatí Sovětům odstupné za jejich nároky na bývalý říšský majetek. Moskva zase podepsala, že do konce roku stáhne z Rakouska svá vojska.
Mýtus oběti
Memorandum už otevřelo cestu k vytoužené státní smlouvě. Protože Rakousko nebylo chápáno jako člen vítězné koalice ani jako německý satelitní stát a mezi lety 1938 a 1945 fakticky neexistovalo, byla s ním uzavřena právě smlouva státní, a nikoliv mírová.
Dokument podepsaný 15. května 1955 ve vídeňském zámku Belveder spojeneckými zástupci v Rakousku a šéfy diplomacií všech pěti zemí (USA, SSSR, Velké Británie, Francie a Rakouska) obnovil plnou suverenitu Rakouska. Zakázal anšlus a obnovu nacistických organizací, zakotvil odchod spojeneckých vojsk a odstupné Sovětskému svazu.
Pouhých několik hodin před jeho podepsáním se rakouskému šéfovi diplomacie povedl ještě jeden, z dlouhodobého hlediska spíše pochybný úspěch. Součástí preambule byl původně i odstavec o spoluodpovědnosti Rakouska za nacistické zločiny, Figlovi se však podařilo prosadit jeho vyškrtnutí.
Státní smlouva tak nezakotvila jen suverenitu Rakouska, ale také „mýtus oběti“, ke kterému se země upínala už od konce války a který na dlouhá desetiletí přispěl k tabuizaci nacistické éry v rakouské společnosti. Teprve v posledních přibližně pětatřiceti letech se Rakousko s touto nepříjemnou součástí své historie vyrovnává.
Vojenská neutralita
Přímo ve státní smlouvě, která vešla po ratifikaci v platnost 27. července 1955, však chybí také ona rakouská neutralita. Spojené státy si totiž nepřály, aby jejím garantem byl Sovětský svaz, a tak se v jednáních prosadil pohled, že se k neutralitě zaváže Rakousko samo zvláštním zákonem.
To se stalo 26. října 1955, den poté, co vypršela tříměsíční lhůta na stažení spojeneckých vojsk stanovená státní smlouvou. Rakousko v zákoně o neutralitě slíbilo nevstupovat do vojenských aliancí a nepřipustit vybudování vojenských opěrných bodů na svém území. Pouze v případě ohrožení smělo nasadit prostředky k obraně své země.
Tehdejší kancléř Julius Raab však zdůraznil, že zákonem zakotvená „stálá neutralita“ (immerwährend) neznamená „ideologickou neutralitu“. Rakouské chápání neutrality je tak výhradně vojenské.
Rakousko se ocitlo na pomezí dvou znepřátelených mocenských bloků, navíc na potenciální bojové linii. Jako takové začalo rozvíjet aktivní zahraniční politiku, kterou předznamenal již jeho vstup do OSN koncem roku 1955. V následujících desetiletích se pak snažilo fungovat jako nezávislý diplomatický prostředník mezi oběma mocensko-politickými systémy.
Deska v podlaze Belvederu připomínající podpis smlouvy
Zákon o neutralitě byl za studené války vykládán poměrně striktně. Pro Rakousko to mimo jiné znamenalo, že nesmělo vstoupit do Evropských společenství (ES), o čemž ještě na konci 50. let někteří jeho politici uvažovali. Sovětský svaz však namítal, že všichni tehdejší členové ES jsou členy NATO. Rakousko se tak muselo spokojit s členstvím v čistě ekonomickém Evropském sdružení volného obchodu (ESVO, EFTA) a až po pádu železné opony se stalo členem EU.
Co znamená rakouská neutralita?
26. říjen je v Rakousku státním svátkem a neutralita, původně nijak zvlášť chtěný důsledek kompromisu v zájmu obnovy suverenity, se stala trvalou součástí rakouské identity.
Jak v roce 2003, tak v roce 2011 uvedlo v průzkumu 70 procent Rakušanů, že by jejich země měla dál na své neutralitě trvat. Jen pokaždé zhruba čtvrtina si myslela, že by se Rakousko mělo solidárně podílet na společném bezpečnostním systému (aniž by byl v průzkumu specifikován).
Nejpozději se vstupem země do Evropské unie v roce 1995 se však rakouská neutralita poněkud posunula. Vídeň se členstvím v EU hlásí k její zahraniční politice včetně třeba uvalení ekonomických sankcí či podpory zahraničních misí (nyní se účastní například mise v Mali), byť se odmítá podílet na případné společné unijní armádě.
Rakousko je členem programu NATO Partnerství pro mír, který předpokládá spolupráci bez nutnosti členství, a kooperuje s Aliancí v Kosovu či Afghánistánu. Zapojuje se také do mírových misí OSN. V roce 1991 v době války v Perském zálivu povolilo přes své území převoz válečného materiálu, naopak v roce 2003 neumožnilo přelet amerických letounů během války v Iráku.
Proto se někdy hovoří o tom, že rakouská neutralita už není „stálá“, ale spíš „diferencovaná“. Ozývají se také hlasy, že v současném světě ztrácí neutralita na významu či že je dokonce pouhým mýtem. Samo Rakousko se ve své bezpečnostní doktríně z roku 2001 neoznačilo za neutrální, nýbrž za „nepříslušející k žádné alianci“ (allianzfrei). V bezpečnostní strategii z roku 2013 se už nicméně o neutralitě zase mluví.
Také mezi obyvatelstvem podpora neutrality stoupá. Loni na podzim se pro její zachování vyjádřilo dokonce 79 procent oslovených. Podíl těch, kteří by upřednostnili zapojení do mezinárodního bezpečnostního systému, klesl na 17 procent. Neutralita tak má ve vědomí Rakušanů pevnou pozici, ať už si pod ní představují cokoliv.