V pondělí začíná u obvodního soudu v Haagu proces ve věci jedné z nejsledovanějších epizod války na východě Ukrajiny – sestřelení letu MH17. V pozici obžalovaných má před soudem stanout první čtveřice lidí podle obžaloby zodpovědných za zkázu letu a za smrt téměř tří stovek civilistů na palubě. Poslední vývoj případu, jakož i mezinárodní souvislosti soudu přibližuje v komentáři pro web ČT24 Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Komentář Jana Šíra: MH17 a trest. Začíná hlavní líčení s obviněnými z útoku na let Malajsijských aerolinií
Dopravní boeing 777 společnosti Malaysia Airlines stihla katastrofa v prostoru nad Doněckou oblastí 17. července 2014, na jeho pravidelné lince z Amsterdamu do Kuala Lumpuru.
Vyšetřování ustanovilo, že let MH17 byl zničen v důsledku zásahu střelou země-vzduch z výzbroje 53. protiletadlové brigády raketových vojsk ozbrojených sil Ruské federace. Samotný zbraňový systém byl krátce před útokem i s obsluhou dopraven na pozici odpalu do zóny ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny z území Ruska, kam byl po provedení úkolu rovněž obratem evakuován zpět. Let sestřelila ruská armáda.
Putinovi „horníci a traktoristé“
Na lavici obžalovaných má usednout první čtveřice předpokládaných pachatelů tohoto zločinu z řad ruské generality a Ruskem kontrolovaných protivládních ozbrojenců operujících na východě Ukrajiny v rámci integrované kampaně – Igor Girkin, Oleg Pulatov, Sergej Dubinskij a Leonid Charčenko.
Z uvedené čtveřice pouze posledně jmenovaný – Charčenko (nom de guerre Krot, rodák z ukrajinského Donbasu, jako mladistvý byl již souzen, odseděl si několik let za skupinové znásilnění) – naplňuje svým profilem představu jakéhosi lokálního vzbouřence.
Ostatní tři jsou Rusové, již rozhodující část své profesní kariéry zasvětili službě ve zpravodajských službách a armádě.
Nejznámější z nich – Girkin (vystupující raději jako Strelkov) – je plukovník Federální bezpečnostní služby (FSB); v počátečních fázích operace v Donbasu proslul především jako velitel samostatné diverzní skupiny, jež se na jaře 2014 nakrátko zmocnila stotisícového města Slovjansk. K momentu sestřelu letu MH17 působil jako velitel ozbrojeného uskupení „Doněcká lidová republika“; ve strukturách organizace zastával post „ministra obrany“.
Druhý z obžalovaných – Pulatov (známý z odposlechů pod přezdívkou Gjurza, nebo také Chalíf) – je někdejší plukovník speciálních jednotek ruské zpravodajské služby GRU, podřízené oficiálně generálnímu štábu ruské armády.
Konečně asi nejprominentnější ze souzených – Dubinskij (aka Chmuryj) – je generálmajor ruské armády. K momentu útoku na letadlo se nacházel v činné službě pro vládu Ruské federace a v řadách nepravidelných ozbrojenců v Donbasu plnil úkoly spojené s vedením vojenské kampaně.
Na útěku
Jmenované čtveřici je kladeno za vinu, že se společně podílela na získání a přemístění použitého protiletadlového raketového kompletu Buk z Ruska na východ Ukrajiny s cílem sestřelit letadlo, a tím sehrála klíčovou organizační roli ve spáchání tohoto zločinu kvalifikovaného jako zničení letadla mající za následek smrt všech cestujících a členů posádky a jako vražda 298 lidí na palubě (obojí sazba 30 let).
Souzeni jsou podle nizozemského práva; Nizozemsko stálo již v čele Společného vyšetřovacího týmu pověřeného kriminálním vyšetřováním případu. Právě z něj pocházel největší počet obětí tohoto zločinu.
Stanovení jurisdikce předcházely roky snah o spuštění mezinárodního trestního řízení po linii Organizace spojených národů. Tak v létě 2015 Rada bezpečnosti OSN projednávala původně malajsijský projekt rezoluce požadující zřízení mezinárodního tribunálu pro vyšetřování a stíhání zločinů spáchaných v souvislosti s katastrofou letu MH17, a to bez rozdílů založených na výkonu veřejné funkce, tedy až po osobu hlavy státu. Rusko z naznačených důvodů návrh rezoluce vetovalo.
Soud s obviněnými se koná v jejich nepřítomnosti. Všichni z uvedené čtveřice nadále zůstávají na útěku před spravedlností. Podle posledních informací z vyšetřování se všichni skrývají na území Ruské federace, respektive na Ruskem okupovaných územích.
Lavrov: „Omluva – za co?“
Sestřelení letu MH17 představovalo v mnoha ohledech zlom.
Předně šlo, jestli ne o nejzávažnější, pak jednoznačně o jeden z nejzávažnějších a také o nejikoničtější z válečných zločinů, jež byly na Ukrajině od počátku ruské agrese zaznamenány. Cílem nepřátelského útoku se stal civilní objekt – plně obsazené dopravní letadlo; útočníci neponechali obětem sebemenší šanci na únik a záchranu. Z bezmála tří set civilistů na palubě, již onoho odpoledne našli smrt v nebi nad Donbasem, popřípadě dole na zemi ve vyrabovaných troskách toho, co z letu zbylo, osmdesát ještě nedovršilo 18 let.
Oběti útoku pocházely ze sedmnácti zemí a pěti světadílů. Sestřel malajsijského boeingu tak byl automaticky krok směrem k nebezpečné eskalaci a internacionalizaci rusko-ukrajinského konfliktu.
Sestřel znamenal rovněž mezník pro vztahy Ruska a jeho okolí, potažmo pro postavení Ruska ve světě.
Incident vedl k prudkému zostření konfrontace se Západem. Byla to právě tato a až tato hromadná vražda – a ne sama vražda, ještě i cynismus, hrubá neúcta k památce obětí a pozůstalým, potoky lhaní, jež se od prvních minut tragédie ohledně role Moskvy v tomto zločinu z úst nejvyšších ruských představitelů bez ustání řinou – co nedalo Evropě včetně doposud váhajících, vůči Rusku tradičně přátelsky naladěných zemí, jako třeba Nizozemsko, jinou možnost než podepřít neutichající diplomatické snahy o deeskalaci situace rovněž obchodními a finančními sankcemi.
Konečně sestřel letu MH17 vnesl novou dynamiku i do vývoje v samotné zóně ozbrojeného konfliktu.
Útok na malajsijský boeing přišel v momentu postupující protiofenzivy ukrajinských vojsk. Nezvládnutá eskalace, jíž byl tento incident nejviditelnějším dokladem, ukázala, že zvnějšku inspirovaný separatismus, podpora kriminálního chaosu a nízkonákladový terorismus za pomoci k tomu zavezených žoldnéřů, dobrovolníků a nepravidelných band jsou pro větší destabilizaci nových ukrajinských pořádků již nepostačující. Následující měsíc, aby si zachoval nějaké páky na Kyjev, nezbylo Kremlu než vyslat do Donbasu na zapřenou pravidelnou pozemní armádu.
Čurkin: „Cestující malajsijského boeingu možná ani nevěděli, že je u vás ozbrojený konflikt“
Útok na dopravní letadlo Malajsijských aerolinií není jedinou ruskou válečnou kauzou, jež přitahuje pozornost daleko za hranicemi ruského státu. Naopak, právě zahájený proces znamená z pohledu Moskvy předzvěst širší právní ofenzivy, jíž Rusko v souvislosti s agresí proti Ukrajině čelí. A jež pro Kreml a jeho vládce nevěstí nic než starosti.
Úřad žalobce Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC) je blízko k završení předběžného šetření ve věci údajných mezinárodních zločinů spáchaných na Ukrajině, jež spadají do jurisdikce ICC.
Rusko na sklonku roku 2016 v reakci na jeho předběžné závěry sice vyhlásilo, že nemá v úmyslu ratifikovat Římský statut Mezinárodního trestního soudu; to na dohlednou dobu nejspíš znemožňuje pohnat nejvyšší ruské představitele k trestní odpovědnosti skrze mechanismy ICC za samotnou agresi. To ale nebrání, aby tento soud pokračoval ve výkonu jurisdikce nad mezinárodními zločiny spáchanými na území Ukrajiny na přelomu let 2013 a 2014 během Majdanu a v období od 20. února 2014 dál též zločiny spáchanými v kontextu probíhajícího ozbrojeného konfliktu.
Úřad žalobce ICC již v roce 2016 ve svém stanovisku konstatoval, že situace na Krymu se rovná mezinárodnímu ozbrojenému konfliktu mezi Ruskou federací a Ukrajinou; v Donbasu pak nejpozději od léta 2014 přímé ozbrojené srážky mezi pravidelnými jednotkami ozbrojených sil obou států předpokládají existenci mezinárodního ozbrojeného konfliktu mezi Ruskou federací a Ukrajinou, alternativně v souběhu s dříve započatým ozbrojeným konfliktem nemajícím mezinárodní charakter. Rozhodnutí o zahájení vyšetřování má padnout do konce tohoto roku.
A vypadá to, že opravdu nejspíš bude co vyšetřovat. Válka na východě Ukrajiny si podle údajů ke konci roku 2019 vyžádala již na třináct tisíc obětí, z toho hodně přes tři tisíce připadá na civilisty; násobně víc si z ní odneslo nezřídka trvalé zranění. Ztráty a škody na civilní infrastruktuře, včetně obydlí, škol a zdravotnických zařízení, se počítají na desítky miliard amerických dolarů. Následky bojů a útrap pochopitelně doléhají v prvé řadě na nejzranitelnější kategorie, jako jsou děti.
Další zločiny
Seznam válečných zločinů, jež byly na východě Ukrajiny od počátku ozbrojeného konfliktu zaznamenány, je dlouhý. Patří sem, suchou dikcí poslední zprávy úřadu žalobce ICC, respektive odpovídajících ustanovení článku osm Římského statutu, zejména úmyslné vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu a civilním objektům, dále pak úmyslná zabití a vraždy a také mučení a nelidské a kruté zacházení. Informace úřadu nasvědčují rovněž důvodnosti domněnky, že došlo ke spáchání ještě dalších válečných zločinů. Jsou to zejména těžké urážky lidské důstojnosti a také znásilnění a jiné formy sexuálního násilí.
V závislosti na stupni kontroly Ruska nad ukrajinskými protivládními ozbrojenými uskupeními v tom kterém období (stále ve fázi předběžného šetření s možností alternativní kvalifikace) připadají do úvahy rovněž některé další válečné zločiny. Podle citované zprávy úřadu žalobce ICC jde zejména o úmyslné zahájení útoku s vědomím, že dojde ke ztrátám na životech nebo zranění civilistů či k poškození civilních objektů, jež budou zjevně nepřiměřené k očekávané vojenské výhodě (takzvané disproporční útoky), a o protiprávní zbavení osobní svobody.
Na štíru s dodržováním mezinárodního humanitárního práva je ruská de facto státní moc i na ukrajinském Krymu – v administrativním vyjádření území Autonomní republiky Krym a města Sevastopolu. Ty byly ještě během prvních týdnů války rovnou inkorporovány do svazu Ruské federace. Z pohledu práva ozbrojených konfliktů jde nicméně pořád o okupaci.
Seznam válečných zločinů, jejichž spáchání nasvědčují informace úřadu žalobce ICC o situaci na Krymu, je dlouhý. Oproti Donbasu zde k tomu přistupují ještě některá další nejzávažnější porušení Ženevských úmluv z 12. srpna 1949, daná zčásti specifickou situací anexe. Patří sem, mezi jinými, nucení chráněných osob ze strany okupační mocnosti ke službě v nepřátelské armádě. Podrobnější rozbor snad v některém z příštích komentářů.
Kromě toho se v kontextu okupace Krymu prověřují informace o údajných mezinárodních zločinech ve smyslu příslušných ustanovení článku sedm Římského statutu (zločiny proti lidskosti). Podle poslední zprávy za rok 2019 mělo jít konkrétně o nechvalně známé deportace a násilné přesuny (ve vztahu k převedení vazebně zadržovaných a vězňů) a o nedobrovolná zmizení. Samostatnou kapitolou je pak politicky motivovaná persekuce identifikovatelné skupiny nebo kolektivu. Dodejme, ne bez etnického podbarvení.
Lavrov: „Rusofobní hrátky“
Nepříznivě se pro Kreml vyvíjí situace i na půdě druhé mezinárodní soudní instance s vazbou na systém OSN – Mezinárodního soudního dvora v Haagu (ICJ). Opět kvůli Donbasu a Krymu. Na podzim loňského roku ICJ zamítl předběžnou námitku Moskvy a rozsudkem potvrdil svoji pravomoc rozhodovat ve věci žaloby Ukrajiny proti Ruské federaci. Podstatou sporu týkajícího se aplikace mezinárodního práva je ve stručnosti porušení dvou mezinárodních úmluv – Mezinárodní úmluvy o potlačování financování terorismu a Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.
Minulý měsíc dal o sobě slyšet i Stálý rozhodčí soud v Haagu (PCA), když přes předběžné námitky Ruska potvrdil svoji jurisdikci ve věci rusko-ukrajinského sporu týkajícího se práv pobřežních států v Černém moři, Azovském moři a Kerčském průlivu. Rusko tam čelí žalobě pro porušení Úmluvy OSN pro mořské právo. Toho se podle ní dopustilo tím, že Ukrajině od roku 2014 brání ve využití přírodních zdrojů v ukrajinském mořském prostoru včetně rybolovu a zásob ropy a plynu z těžebních plošin uchvácených v průběhu anexe Krymu.
Víc než to, vydaný nález otevírá cestu k posouzení legality stavby (potažmo k nápravě stavu) kerčského mostu spojujícího Rusko s okupovaným Krymem a související praxe zastavování lodí směřujících do ukrajinských přístavů v Azovském moři, což podle názoru žalobce porušuje svobodu plavby.
Spor ohledně práv pobřežních států v oblasti Černého a Azovského moře a Kerčského průlivu je pro Rusko obzvlášť citlivou záležitostí, neboť se zprostředkovaně dotýká otázky suverenity nad okupovaným Krymem; od vojenské anexe poloostrova uplyne v těchto dnech již šest let. Do „legalizace“ tohoto stavu přitom ruská diplomacie po roce 2014 investovala nemalý kapitál. Z povahy věci bezúspěšně, k neskrývané frustraci Kremlu.
Obdobně tak loni v květnu Mezinárodní tribunál pro mořské právo v Hamburku (ITLOS) nařídil Rusku, aby bez odkladu propustilo zajatých 24 ukrajinských námořníků a navrátilo Ukrajině tři lodě, jež protiprávně zadržovalo od útoku v mezinárodních vodách v listopadu 2018. Riziko sankcí pro případ nesplnění rozhodnutí tribunálu se nakonec ukázalo větší než pokušení je dále ignorovat, jakkoli měla Moskva snahu předběžné opatření maskovat jako součást širší výměny zadržovaných, respektive válečných zajatců a politických vězňů. Řízení pokračuje.
Konečně, aby toho nebylo málo, pomalu, ale jistě se rozjíždějí i technicky vzato ryze investiční spory vedené ukrajinskými společnostmi proti Ruské federaci ohledně neochráněných investic na územích de facto kontrolovaných Ruskem. Pouze plynárenský koncern Naftohaz Ukrajiny pro čerstvě započatou mezinárodní arbitráž proti Ruské federaci vyčíslil ztráty na krymských aktivech, jež byla podnikům holdingu bez náhrady vyvlastněna, i s úroky na více než osm miliard dolarů (asi 179 miliard korun).
Jiný ukrajinský holding, společnost Ukrnafta (ruské ozbrojené komando odňalo firmě po anexi na Krymu pobočku a síť čerpacích stanic), v analogickém řízení u PCA, respektive po dovolání u Federálního nejvyššího soudu ve Švýcarsku loni svou výhrou proti ruskému státu již ukázal, jak bude v praxi urovnání takových arbitrážních sporů vypadat.
Ostatně, přesně v tomto světle je nutno číst i poslední návrh novelizace ruské ústavy, jež ve svém klíčovém ustanovení předpokládá ústavní zakotvení nadřazenosti ruského vnitrostátního práva nad mezinárodními smlouvami.
Čurkin: „Budeme doufat, že nastane beztrestnost…“
V pondělí vstupuje kauza MH17 do fáze hlavního líčení s čtveřicí prvních obviněných, kteří podle obžaloby nesou odpovědnost za havárii letu a za smrt všech civilistů na palubě.
Nizozemsko patří k zemím s nejvyspělejším systémem soudnictví na světě. Jsou veškeré předpoklady, aby proces proběhl v souladu s nejvyššími mezinárodními standardy, tak aby byl naplněn jeho účel – zjistit pravdu a učinit spravedlnosti zadost. Proto má tato trestní kauza tolik politický náboj.
Širší přesah lze vidět minimálně ve třech rovinách.
Zaprvé soud představuje důležitý krok na cestě k pohnání Ruska k odpovědnosti za škody (újmu) způsobené jednáním agentů států v jeho zájmu. Nizozemsko a Austrálie (při útoku přišly o 193, respektive 27 občanů) již v roce 2018 na základě závěrů mezinárodního vyšetřování oficiálně vyzvaly Moskvu k zahájení rozhovorů s cílem nalézt řešení, které by vedlo k nastolení spravedlnosti.
Doposud byla provedena dvě kola rozhovorů v důvěrném režimu, jež ani přes určitý posun nevedla k průlomu. Pravomocný rozsudek soudu obsahující výrok o vině připravuje tolik potřebnou půdu pro další postup.
Zadruhé znamená z pohledu Kremlu započatý soudní proces těžko řešitelný reputační problém. Jestliže okupaci Krymu (poté, co se kontroly nad poloostrovem zmocnili neoznačení ozbrojenci, o nichž Vladimir Putin se zpožděním přiznal, že je řídil) Rusko nijak neskrývá, a dokonce se k ní hrdě hlásí, „jenom“ odmítá, že by šlo o agresi, v Donbasu toto neplatí. Lež o „neúčasti“ Ruska „v občanské válce“, jež jako by zachvátila Ukrajinu, tvoří jeden z ústředních dezinformačních narativů Kremlu užívaných dlouhodobě k zamlžení skutečné povahy konfliktu.
Skutečnost, že v případu jednoho z nejohavnějších válečných zločinů, k nimž na Ukrajině v kontextu této „občanské války“ došlo, stojí před soudem vysocí důstojníci ruských zpravodajských služeb a ozbrojených sil, boří tuto lež a znamená ránu pro beztak na roky dopředu beznadějně pošramocený obraz Ruska a jeho nejvyšších představitelů ve světě.
Konečně zatřetí započatý soudní proces představuje potenciálně trestněprávní problém pro nejvyšší ruské vedení. Nutno připomenout, že před soudem momentálně stojí „pouze“ první čtveřice obviněných z tohoto zločinu, jehož se podle obžaloby společně dopustili tím, že se podíleli na dodání použité zbraně na místo činu s cílem spáchat inkriminovaný skutek. Samotné kriminální vyšetřování tím nekončí.
Jedna linie dalšího vyšetřování se má podle dříve zveřejněného plánu zaměřit na samotnou posádku použitého ruského armádního protiletadlového raketového kompletu Buk. Druhá – třaskavější – se soustřeďuje na rozpletení celého služebního postupu, jímž putovaly rozkazy, s cílem určit trestní odpovědnost velitelů a jiných nadřízených za zločiny, jichž se dopustily ozbrojené síly podléhající jejich velení či kontrole. Vyšetřovateli zveřejněné odposlechy z materiálů vyšetřování naznačují, o jaké úrovni se bavíme.
Vynucení reakce
Není nejmenších pochyb o tom, že právě soud, a jenom soud, jak je tomu ve vyspělém světě zvykem, jako jediný může s definitivní platností vyřknout závěr o tom, co se onoho odpoledne 17. července 2014 v nebi nad Donbasem a ve dnech a hodinách tomu předcházejících ve skutečnosti odehrálo. Bez pravdy nemůže být žádné spravedlnosti. A pravda bude nalezena. Nastolení spravedlnosti pro oběti a jejich nejbližší však nejspíš ještě nějakou dobu potrvá.
Základní kontury mozaiky, jejíž poslední střípky zbývá doplnit, jsou již známy: v jednom z největších masakrů evropských občanů za poslední desetiletí – sestřelení letu MH17 ze zóny ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny – sehrála stěžejní roli ruská armáda. Šlo o válečný zločin. Přičemž tento válečný zločin by se z logiky věci nikdy nestal nebýt ještě závažnějšího mezinárodního zločinu – zločinu agrese, agrese proti Ukrajině. Agrese ze strany státu, kde vládnoucí režim cynicky pohrdá nejzákladnějšími lidskými právy a jehož nejvyšší politické a vojenské vedení je prověřováno v souvislosti se spácháním válečných zločinů.
Veřejné projednávání případu před soudem může vyjevit ještě řadu znepokojivých detailů. Plný obraz události, odražený v rozsudku soudu, se tak může ve výsledku ukázat natolik šokující, že může postavit evropské vlády před nutnost učinit některá nepopulární opatření a kroky.
Otázka tak již nebude, zda a jak budovat více vzájemných kontaktů, nových obchodních kontraktů a investic či zkoušet už kolikátý „restart“. Nýbrž zda by dost možná naopak pod tíhou zjištěných skutečností nebylo přiměřenější odvolávání velvyslanců, omezování diplomatických styků a především (jediné, co skutečně funguje) – sankce.
Jsme na tuto možnost připraveni?
Jan Šír působí jako výzkumný pracovník katedry ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Specializuje se na politický, bezpečnostní a energetický vývoj nástupnických států bývalého Sovětského svazu. Je autorem a spoluautorem tří monografií včetně kolektivní práce Ruská agrese proti Ukrajině (Praha: Karolinum, 2017).
Jan Šír