Výbušná situace v Hormuzském průlivu nehrozí v nejbližší době přerůst v otevřený vojenský konflikt mezi Spojenými státy a Íránem, uvedl v Devadesátce ČT24 analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Petr Boháček. Pro USA, které jsou energeticky nezávislé, totiž není ropa z Blízkého východu záležitostí číslo jedna. „Nedovedu si představit, že by šli do velkého konfliktu jen kvůli pár sabotážím,“ říká Boháček po několika napadeních ropných tankerů, které Spojené státy připsaly právě Íránu.
Pro Američany není Perský záliv prioritou. Velká invaze do Íránu se nechystá, míní analytici
90’ ČT24 - Hormuzský průliv: incidenty a zájmy mocností (zdroj: ČT24)
„Je těžké říct, kam to povede. Záleží i na tom, kam to nasměruje vláda ve Velké Británii,“ naráží Boháček na myšlenku vzniku evropské námořní mise, jež by měla chránit lodě plující Hormuzským průlivem před „íránským pirátstvím“.
Plán vzniku mise ohlásil v pondělí britský ministr zahraničí Jeremy Hunt po zadržení tankeru Stena Impero. Hunt už ovšem ve středu kvůli změnám na britské politické scéně být ministrem nemusí. A je tedy otázkou, do jaké míry je myšlenka vzniku mise životaschopná.
Dalším problémem podle Boháčka je, že ani v případě, že by celá Evropa spojila své síly, všechny své lodě ochránit nedokáže.
„Írán používá (k útokům) malé lodě a je s nimi schopen převzít velká plavidla. Výhoda je na íránské straně a geograficky tam vždycky bude. Teherán bude vždy schopen ohrožovat lodě v průlivu,“ upozorňuje analytik s tím, že pro Írán jde v Hormuzském průlivu o otázku jeho suverenity a existence, zatímco pro Spojené státy je dnes Perský záliv „jen vzdálenou oblastí“.
Společné jednání je v současné situaci nepředstavitelné
O tom, že by Američané v nejbližší době podnikli nějakou větší vojenskou operaci vůči Teheránu, pochybuje i Irena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra izraelských studií.
Své tvrzení dokládá faktem, že i když se letos Spojené státy rozhodly navýšit svou přítomnost v oblasti Perského zálivu o tisíc vojáků, v roce 2003, kdy podnikly invazi do Iráku, poslaly do regionu hned 150 tisíc vojáků.
Analytik Metropolitní univerzity Praha Břetislav Tureček zase připomíná, že ne všechny západní vlády jsou přesvědčeny, že postup Američanů vůči Teheránu je férový a správný. „Ne každý se tedy chce v americko-íránském přetlačování přidat na stranu Američanů,“ říká.
Významnou roli ve sporu Washingtonu a Teheránu podle něj hraje íránská národní hrdost: „Írán není slabý stát a nikdy se jím necítil být. Jde jim o zabezpečení svého přežití, přežití osmdesátimilionové země. A používají pro to metody, které v té chvíli vyhodnocují jako nejlepší. Někdy v rozporu s mezinárodním právem, někdy v rozporu s tím, co my považujeme za etické. Ale často používají prostředky legitimní,“ uvedl Tureček.
Hormuzský průliv jako strategické místo
Jaderná dohoda? Američané si kladou příliš velké podmínky
„Sledujeme hru nervů a jde o to, kdo mrkne jako první. Animozita mezi Amerikou a Íránem je velmi stará. Íránci navíc nevěří současnému americkému vedení a nedovedu si představit, že by v tuto chvíli zasedli za jednací stůl a brali to vážně,“ dodává Kalhousová ohledně možnosti uchovat íránskou jadernou dohodu, kterou loni vypověděl americký prezident Donald Trump a Teherán v minulých týden ohlásil, že ji přestává plnit.
Za zachování dohody bojuje hlavně Evropská unie, což je podle Petra Boháčka pochopitelné: „Byla to první velká dohoda, kterou EU vyjednala. Je založena na multilateralismu a diplomacii, tedy základních principech Unie, proto se jí Evropa nechce vzdát.“ Jak ale Boháček upozorňuje, byly to Spojené státy, které dohodu porušily a odešly z ní.
„USA přišly s požadavky na celkovou zahraniční a bezpečnostní politiku Íránu. A je naprosto nepředpokládatelné, že by Írán celou svou suverenitu podřídil přání Spojených států. Zejména po tom, co je režim od roku 1979 založen na tom, že si chrání svou suverenitu zejména vůči Spojeným státům,“ připomněl analytik a dodal, že minulý týden nabídli Íránci na půdě OSN v New Yorku Američanům neomezený přístup do svých jaderných zařízení, což je jeden z požadavků USA. Žádná reakce Washingtonu však nepřišla.
Jak pnutí v Hormuzském průlivu, tak i snaha o zachování jaderné dohody tedy zřejmě nebudou mít v nejbližší době žádné vyústění.