Nedávné útoky na lodě mířící do Hormuzského průlivu vyvolaly obavy z nové války tankerů, jež zuřila v oblasti v 80. letech. Každý incident narušující klíčovou obchodní trasu rychle zvedá cenu ropy a pojištění přepravy zboží po moři. Írán hrozí, že průliv zablokuje a ochromí tak ropný byznys. Podle expertů k tomu však nejspíš nepřistoupí, protože by sám přišel o zisky. Na bezpečnost dopravy v regionu navíc dohlížejí Spojené státy. Země Zálivu hledají alternativní řešení – staví ropovody, které úžinu obcházejí.
Svět na jaře znepokojily hned dva útoky na ropné tankery – v květnu u přístavu Fudžajra a v červnu pak v Ománském zálivu. Spojené státy z obou incidentů obvinily Teherán, ten však vinu odmítá. Napětí v oblasti ještě vzrostlo po sestřelení amerického dronu Íránem v polovině června. Američané tvrdí, že se bezpilotní letoun pohyboval v mezinárodním vzdušném prostoru, Teherán trvá na tom, že narušil íránský vzdušný prostor.
Ani jedna ze stran nechce ustoupit ze svých pozic. Trump drtí íránskou ekonomiku novými sankcemi a Teherán hrozí odvetou – mimo jiné narušením transportu v Hormuzském průlivu.
V úzkém průlivu je snadné lodě napadnout a rychle zmizet
Tato strategická úžina dlouhá 154 kilometrů odděluje Omán a Spojené arabské emiráty od Íránu. Jedinou spojnicí mezi Perským zálivem bohatým na ropu a Indickým oceánem proplují denně desítky lodí. V nejužším místě průliv měří na šířku 33 kilometrů, ovšem trasa pro lodě s hlubokým ponorem je široká v každém směru pouhé tři kilometry. Dopravu v oblasti je tak snadné narušit.
Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS) z roku 1982 definuje „teritoriální vody“ maximálně 12 námořních mil (zhruba 22 kilometrů) od pobřeží dané země. Plavidla projíždějící úžinou se proto nevyhnou ománským a íránským vodám. Teherán by úmluvu mohl použít jako argument pro své právo na omezení dopravy ve svých vodách. Na druhou stranu íránská vláda sice dokument v 80. letech podepsala, parlament ji ovšem dosud neratifikoval.
Experti upozorňují rovněž na právo pokojného proplutí, které vyplývá z Ženevské úmluvy o volném moři z roku 1958 a jež se vztahuje i na průlivy užívané pro mezinárodní plavbu. Loď by musela představovat hrozbu pro svrchovanost států u průlivu nebo jinak porušovat zásady mezinárodního práva vyplývající z Charty Organizace spojených národů, aby byl daný stát oprávněn proti plavidlu zasáhnout.
Íránci, kteří vyvážejí 2,6 milionu barelů ropy denně, by navíc uzavřením úžiny uškodili sami sobě. „Írán je přesvědčen, že když bude neustále hrozit uzavřením Hormuzského průlivu, tak to povede ke zmatkům na světovém trhu s ropou a ke zvýšení cen energií v různých zemích. Domnívá se, že tento stav nakonec donutí Spojené státy k nějakému jednání, během něhož budou USA nuceny ustupovat a zmírňovat sankce proti Íránu,“ komentuje situace česko-libanonský publicista a expert na Blízký východ Hassan Ezzeddine.
Spíš než blokáda přijde „guerrilová válka“
Připomíná však, že podobně se Teherán vyjadřoval už v minulosti, aniž by své hrozby naplnil. „Dnes pro Írán neexistují skutečné vyhlídky na uzavření průlivu, protože si je plně vědom důsledků, které z toho vyplývají na jeho slabé hospodářství a vnitřní politickou situaci,“ myslí si Ezzeddine.
Experti na druhou stranu upozorňují, že Írán má malé lodě a ponorky. K útokům může použít miny a zahájit jakousi „guerrilovou válku“ na moři.
Každý incident v oblasti má přitom celosvětový dopad. Kvůli sestřelenému dronu se měnily trasy dopravních letadel, které se preventivně začaly vyhýbat íránskému vzdušnému prostoru v oblasti Hormuzského průlivu a Ománského zálivu.
Hlavní spojení s asijskými trhy
Bezprostředně po červnovém útoku na tankery vzrostla cena ropy o 4,5 procenta. Krize se prodraží také vlastníkům tankerů, a to kvůli nutnému pojištění lodí – na začátku roku platili za každý vjezd do úžiny poplatek za válečné riziko 30 tisíc dolarů, v červnu už to bylo 185 tisíc dolarů, upozornil Bloomberg.
Úžinou proudilo v roce 2018 20,8 milionu barelů surové ropy denně, zhruba pětina světové produkce. Země organizace OPEC, tedy Saúdská Arábie, Írán, Spojené arabské emiráty, Kuvajt a Irák převážejí většinu svého černého zlata právě přes Hormuzský průliv. Většina ropy, v minulém roce to bylo 76 procent, směřuje na asijské trhy – hlavně do Číny, Japonska, Indie, Singapuru nebo Jižní Koreje.
Mimo to je úžina klíčová pro Katar, který je největším vývozcem zkapalněného zemního plynu na planetě a takřka celá jeho produkce míří do světa právě tudy.
Alternativní trasy už vznikají
Analytici si myslí, že ať už stál za útoky na tankery kdokoli, může se snažit poukázat na skutečnost, že k lodní trase vedoucí Hormuzským průlivem zatím neexistuje plnohodnotná alternativa.
„Státy v Perském zálivu vedené Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty se snaží najít alternativní způsoby, jak se vyhnout průlivům. Rijád vybudoval 1200 kilometrů potrubí na přepravu pěti milionů barelů ropy z východu na západ, kde může být ropa naložena na palubu lodí v Rudém moři. Saúdská Arábie se už léta snaží zvýšit kapacitu těchto potrubí na sedm milionů barelů,“ konstatoval Ezzeddine.
Na saúdský ropovod ovšem nedávno zaútočil dron. Incident, k němuž se přihlásili jemenští vzbouřenci podporovaní Íránem, trasu krátce uzavřel.
„Také Spojené arabské emiráty vybudovaly 406 kilometrů dlouhý ropovod z Abú Dhabí v Perském zálivu do Fudžajry. Přepravovat v něm lze asi 1,6 milionu barelů ropy (denně). Přístav Fudžajra může pojmout až 70 milionů barelů. Abú Dhabí nedávno podepsalo smlouvu o výstavbě dalšího skladovacího terminálu, který pojme 42 milionů barelů,“ uvedl Ezzeddine. „Ostatní státy Perského zálivu vybudovaly menší sklady na území spotřebitelských států, jako je Jižní Korea,“ dodal.
V minulosti v úžině umírali lidé
Hormuzský průliv se kvůli své strategické poloze stal kolbištěm už dříve. V 80. letech minulého století, během irácko-íránské války se v oblasti rozhořel americko-íránský spor zvaný válka tankerů. USA tehdy stály za Irákem Saddáma Husajna, jemuž poskytovaly tajné informace, zbraně a další pomoc. Irák útočil na íránské lodě a do roku 1984 i na zásadní íránský ropný terminál na ostrově Chárk.
Írán pak zahájil útoky minami. Revoluční gardy je v noci rozmísťovaly po Perském zálivu z plachetnic používaných k přepravě zboží. Terčem se stal i americký torpédoborec Samuel B. Roberts, který se téměř potopil.
Incident vyvolal jednodenní námořní bitvu zvanou operace kudlanka nábožná. Americká armáda v ní zaútočila na dva íránské ropné vrty a potopila nebo poškodila šest íránských lodí. Zemřely desítky Íránců a dva američtí piloti.
Téhož roku došlo k velké tragédii, když americká loď Vincennes pronásledovala plavidla v íránských teritoriálních vodách a sestřelila íránské dopravní letadlo s 290 lidmi na palubě, které si údajně spletla s útočící stíhačkou. Nikdo nepřežil.
Spojené státy jako garant bezpečné plavby
Podle amerického námořního institutu Iráčané během krize zaútočili celkem na 280 lodí, Írán na 168. Když se obětí staly i kuvajtské ropné tankery, začaly USA lodě doprovázet a chránit. Toto opatření se po překonání krize zrušilo.
Po obsazení Kuvajtu Saddámem Husajnem a spuštění operace Pouštní štít v roce 1990 nicméně začal být v oblasti Perského zálivu trvale přítomen americký útočný svaz lodí. Od roku 1995 operuje v oblasti 5. flotila (Velitelství námořních sil Střed), která má ústředí v Bahrajnu a jež má za úkol chránit obchodní lodě v oblasti.
USA si pozici garanta bezpečnosti ropných tras v oblasti Středního východu budují už od roku 1956, kdy se britské, francouzské a izraelské síly snažily převzít kontrolu nad dalším strategickým bodem –Suezským průplavem. Američané jim tehdy odmítli poskytnout podporu a vojáci se nakonec museli stáhnout. „Pro Británii a Francii to byl nesmírně trapný okamžik, a to byl zlom,“ řekl serveru news.com.au profesor John Blaxland, expert na mezinárodní bezpečnost z Australské národní univerzity.
V souvislosti s novými incidenty se teď začalo hovořit o tom, že Spojené státy a jejich spojenci budou možná muset znovu zajistit eskortu obchodním lodím plujícím Perským zálivem. „Musíme si uvědomit, že průlivem propluje 30 procent světové surové ropy. Máme tu lidi všech národností a plavidla všech vlajek. Pokud to místo nebude bezpečné, ohrozí to dodávky celému západnímu světu,“ varoval Paolo d'Amico z tankerového svazu INTERTANKO.
Jeden ze zdrojů agentury Reuters řekl, že Američané zvažují zavést nová pravidla a povolit střelbu na čluny přibližující se k obchodním lodím. Podle tohoto zdroje budou zřejmě muset do oblasti svá plavidla poslat další státy. Zavedení nových opatření by ale podle Reuters trvalo dlouho, i proto, že k dohodě by se muselo dospět v rámci organizace OSN. Doprovodné konvoje by navíc zatížily už tak velmi rušnou trasu.
Americký prezident Donald Trump si navíc myslí, že Spojené státy by nadále neměly zajišťovat bezpečnost Hormuzského průlivu bez kompenzace od států, které tuto námořní cestu pro transport ropy využívají. „Čína dostává přes průliv 91 procent své ropy, Japonsko 62 procent a mnohé další země jsou na tom stejně. Tak proč chráníme tuto dopravní cestu pro ostatní státy (mnoho let) s nulovou kompenzací,“ napsal prezident. „Všechny tyto státy by měly chránit své lodě na této cestě, která byla vždycky nebezpečná,“ dodal.
- Hormuzský průliv (18,5 milionu)
Malacký průliv (16 milionů)
Suezský kanál a ropovod SUMED (5,5 milionu)
Průliv Bab-al-Mandab (4,8 milionu)
Dánské úžiny (3,2 milionu)
Turecké úžiny (2,4 milionu)
Panamský kanál (0,9 milionu) - Zdroj: U.S. Energy Information Administration (data za rok 2016)
USA navíc podle něj produkují tolik vlastní ropy, že průliv při jižním íránském pobřeží nepotřebují. V roce 2018 dovážely Spojené státy denně přes úžinu přibližně 1,4 milionu barelů ropy a ropného kondenzátu, což je necelá pětina amerického dovozu.
Experti ale upozorňují, že Američané jsou závislí na bezproblémové přepravě ropy, která je nutná pro udržení stability globálního trhu s černým zlatem. USA tento trh nemohou ovládat samy, a tak udržují vztahy se Saúdskou Arábií a dalšími státy Perského zálivu.
Stačí jedno nedorozumění
Zda bude napětí v oblasti Hormuzského průlivu dál eskalovat, není jasné. Námořní analytik Nick Childs z Mezinárodního institutu pro strategická studia řekl BBC, že napětí přiživují ostrá slova na sociálních sítích. „Informační prostor se změnil. Lidé jsou nervózní. Nebezpečí spočívá v tom, že se obě strany špatně pochopí,“ obává se expert.
Donald Trump a íránský prezident Hasan Rouhání zatím trvají na tom, že nechtějí válku. Konzervativní síly se však nevyjadřují tak jednoznačně, ať už jsou to íránské revoluční gardy či Trumpův poradce John Bolton. Podle doktora Martina Naviase, který je autorem knihy o válce tankerů, zatím podobný scénář není pravděpodobný. „Je to signalizační kampaň. Íránci signalizují Američanům, že to může eskalovat,“ míní Navias.
Podle expertů je Teheránu jasné, že větší útok by mohl vést k odvetě ze strany USA a jejich spojenců v regionu – hlavně Saúdské Arábie a Izraele, jimž by Írán zasažený sankcemi čelil těžko.
Pokud jde o situaci na americké půdě, Kongres sice pravděpodobně nedovolí prezidentovi vést válku proti Íránu, Trump by se však mohl zaměřit na teroristy. Americká administrativa totiž zařadila íránské revoluční gardy na seznam zahraničních teroristických organizací. Po sestřelení dronu však Trump útok na posledních chvíli odvolal, rizika si tak zjevně uvědomuje i šéf Bílého domu.
