Generace, která vystřízlivěla. Řada mladých Íránců chce 40 let od revoluce odejít ze země

Po pádu prozápadní diktatury šáha Rézy Páhlavího před čtyřiceti lety se moci v Íránu ujali konzervativní islámští duchovní. Život v zemi se za pár týdnů proměnil k nepoznání. I nyní je kupříkladu povinné zahalování, ledabyle uvázané hidžáby ale ukazují, že ideály revoluce se postupně rozmělnily v čase.

Vzdělání v Íránu znamená vstupenku na Západ. „Nikdo tu nechce zůstat. Každý, koho znám, plánuje dokončit doktorát, získat někde grant a odejít z Íránu,“ uvedla studentka Teheránské univerzity Manila Filumová.

Chybí tu pokrok, stěžuje si studentka

Té se nelíbí hlavně izolace, ve které se její země ocitla. Zdejší teokratický režim, na který po desetiletí tvrdě dopadaly mezinárodní sankce, nemá vzdělaným ženám ze střední třídy příliš co nabídnout.

„Japonci mohli také po vybombardování Hirošimy říct, že Amerika je jejich úhlavní nepřítel. Ale neudělali to, užívali si benefitů spojenectví a učinili obří pokrok. Ale Írán bohužel ne, raději tady dál trváme na tom, že USA jsou zlo,“ upozornila Filumová.

Heslo Smrt Americe zaznělo na sklonku osmdesátých let jako symbol vzdoru, režim ho ale používá doteď. Zaznívalo i na okázalé přehlídce, která 1. února připomněla výročí triumfálního návratu ajatolláha Chomejního z exilu.

Duchovní vůdce vtiskl revoluci před 40 lety její podobu, určil kurz země na další desetiletí a vybudoval kolem sebe kult osobnosti, který trvá i po jeho smrti. „Můj otec byl ve válce, v bojích utrpěl zranění. Říkal, že byl ochotný obětovat za Chomejního i svůj život. Teď, když se s ním o tom bavím, tak si odmítá přiznat, že situace v zemi je velmi špatná,“ říká studentka grafického designu Kimia Zakáriová.

Írán patří mezi největší a nejlidnatější země světa s velmi mladou populací. Osmdesátimilionový stát je ale hluboce pod svým potenciálem. Velké peníze vynaložil třeba na nedávné pokusy o vypuštění vlastních satelitů na oběžnou dráhu.

Někteří Íránci jsou na jaderný program hrdí

Finanční rezervy režim rozpustil ve zbrojení a v programu na obohacování uranu, který měl podle Spojených států i Evropy potají dovést Teherán k jaderné bombě. „Je to skvělý pocit. Jsme hrdí na náš jaderný program. Některé země na nás sice uvalily sankce, ale stojí to za to,“ myslí si kuchař Muhammad Abádí.

Jiní si ale spíš stěžují. „Někdy si nemůžeme dovolit ani zajít si na kafe. Tak moc špatné to tu je. Jen přežívám, nemám peníze na zábavu ani nákupy,“ podotkla Zakáriová, která studuje na Teheránské univerzitě.

Po náznaku na zlepšení situace zasadil loni Íránu úder americký prezident Donald Trump, který od takzvané jaderné smlouvy odstoupil. Islámská republika od té doby opět vystupňovala protiamerickou rétoriku. I když se EU snaží o zmírnění napětí, dá se předpokládat, že děti revoluce z roku 1979 dožijí v podobných kulisách jako jejich rodiče.