Angela Merkelová je stálicí evropské politiky. Posledních 13 let stojí v čele nejlidnatější země a největší ekonomiky Evropské unie. Konsenzuální politička vsadila na klidné vyjednávání a hledání kompromisů, při čemž dokázala změnit i vlastní postoje, aby dosáhla politické shody. Zasadila se o prohlubování evropské integrace a setrvání Řecka v eurozóně. Její vláda rozhodla o konci jaderné energie a o legalizaci homosexuálních sňatků. Nejvýrazněji rezonovalo její rozhodnutí přijmout stovky tisíc lidí z Blízkého východu, s jejichž putováním si předtím nedokázali poradit na Balkáně a v Maďarsku.
Přijala lidi v nouzi, zachraňovala Řecko a dala vale jádru. Merkelová vede Německo 13 let
Merkelová je ve funkci německé kancléřky od listopadu 2005 a v současnosti se jedná už o její čtvrté období. V čele Křesťanskodemokratické unie Německa (CDU) pak stojí od dubna 2000, a v německých dějinách se tak stala první ženou v čele křesťanských demokratů i spolkové vlády.
Její letitá strategie spočívá hlavně ve vyčkávání, mlčení, trpělivém jednání a pokud možno udržování statu quo; liberální týdeník Die Zeit dokonce zavedl pro takový přístup termín merkelismus.
Kafka: Merkelová zlikvidovala celou generaci jejích mužských oponentů (zdroj: ČT24)
Konsenzuální styl politiky Merkelové a schopnost nalézt kompromis i ve zdánlivě neřešitelných sporech nalézá u Němců pozitivní ohlas a kancléřce vynesl přezdívku „Mutti“; kancléřka patří již léta mezi nejoblíbenější a nejdůvěryhodnější německé politiky a její vládu mají Němci spojenou s érou hospodářské stability a prosperity. V poslední době se však její politická kariéra potýká s problémy.
Hubená volební vítězství
V neděli CDU výrazně ztratila ve volbách v Hesensku, kde strana sice vyhrála, ovšem s nejmenším procentem hlasů od roku 1966. Vážný problém znamenaly už loňské parlamentní volby, ve kterých její konzervativní unie CDU/CSU i přes vítězství zaznamenala nejhorší výsledek dokonce od roku 1949.
Po těchto volbách Merkelová usilovala o vznik dosud nevyzkoušené koalice se Svobodnými demokraty (FDP) a Zelenými, přezdívané podle stranických barev „jamajská koalice“. Po krachu jednání ale s těžkostmi vytvořila staronovou velkou koalici s SPD, už třetí za poslední čtyři volební období. Merkelová dle svých slov musela vůči sociálním demokratům, kteří opakovaně avizovali cestu do opozice, učinit „bolestné ústupky“.
Porážku ve vlastní straně utrpěla také letos v září, kdy nedokázala překvapivě prosadit, aby jí podporovaný Volker Kauder znovu stanul v čele poslanecké frakce vládní konzervativní unie CDU/CSU. Šéfem poslanců se stal jeho vyzyvatel Ralph Brinkhaus.
Kabinetu vedenému Merkelovou neprospěla ani kauza kolem šéfa civilní kontrarozvědky Hanse-Georga Maassena, který musel funkci opustit poté, co po vraždě Němce v Chemnitzu, z níž byli podezřelí tři přistěhovalci, zpochybnil informace, že ve městě se kromě následných demonstrací odehrál i útok na cizince.
Migrace je humanitární, a nikoliv jen bezpečnostní problém
Političčina popularita dosahující v létě 2015 plných 67 procent se však nejvíce otřásla na podzim téhož roku. Takzvanou balkánskou cestou se vydaly do Evropy stovky tisíc lidí prchajících před válkou v Sýrii, blízkovýchodními diktaturami a bezvýchodností života v utečeneckých táborech.
Balkánské státy a Maďarsko nedokázaly s běženci nic dělat a situace začala hrozit násilnostmi. Davy lidí obléhaly budapešťská nádraží a pochodovaly po maďarských dálnicích do Rakouska. Rakušané se kancléřky ptali, co bude dělat a jestli mají na svých hranicích zastavit pochodující skupiny lidí násilím.
Merkelová v tu chvíli rozhodla, že Německo tyto lidi přijme. Spoluobčanům nadcházející úkol oznámila památnou větou „Zvládneme to!“ („Wir schaffen das!“). Její obliba kvůli tomu rychle klesla na hodnoty kolem čtyřiceti až padesáti procent. Podobný propad popularity zažila už v roce 2010, když prosadila program pomoci kolabujícímu Řecku. Tehdy trval asi dva roky. Tentokrát se však do dvoutřetinových výšin nevrací.
Rozhodnutí o přijetí lidí v nouzi vyvolalo také konflikt kancléřčiny CDU se sesterskou stranou CSU působící v Bavorsku a s jejím šéfem Horstem Seehoferem, který zaujal vůči migrantům odmítavé stanovisko. Konflikt se stupňoval, až letos v létě dokonce ohrožoval samotnou existenci současné vlády velké koalice CDU/CSU a SPD.
Merkelová nakonec pod tlakem značné části veřejného mínění a domácích i světových politiků přehodnotila svou strategii otevřených dveří. Dojednala dohodu s Tureckem, které začalo lépe střežit vlastní hranice a migrační proud do Řecka a dál do Evropy se díky tomu zásadně zmenšil.
Řecko a jádro
V roce 2015 musela Merkelová také znovu řešit řeckou dluhovou a ekonomickou krizi. Nebylo totiž jasné, jestli Atény získají třetí záchranný program. Kancléřka se za dohodnutou pomoc postavila a přesvědčila i německé poslance, kteří poskytnutí peněz odhlasovali. Rozhodnutí bylo důležité i proto, že Berlín představoval největšího individuálního přispěvatele do záchranných fondů pro Řecko.
Zásadní rozhodnutí musela učinit také po volbách v září 2009, po kterých vytvořila koalici s liberály z FDP. Tato vláda rozhodla o uzavření všech jaderných elektráren v zemi do roku 2022. Její kabinet tak reagoval mimo jiné na protesty proti jádru, jež se v Německu zvedly po japonském zemětřesení a nehodě ve Fukušimě.
Kohlovo děvče
Původem východoněmecká politička přezdívaná kdysi „Kohlovo děvče“ stoupala od začátku 90. let na stranickém žebříčku. Už na podzim 1989 se zapojila do činnosti opozičního Demokratického hnutí a v následujícím roce byla několik měsíců zástupkyní mluvčího poslední východoněmecké vlády. V prosinci 1990 ji zvolili do parlamentu za CDU, v letech 1991 až 1994 byla spolkovou ministryní pro záležitosti žen a mládeže, mezi roky 1994 a 1998 pak spolkovou ministryní životního prostředí.
Na podzim 1998 se vyšvihla do pozice generální tajemnice strany. Na jaře 2000 se stala předsedkyní CDU, která se v té době potýkala s aférou kolem tajných kont některých představitelů a volba neokoukané tváře měla symbolizovat „nový začátek“. V roce 2002 ale ještě musela přenechat místo volebního lídra Edmundu Stoiberovi z CSU.
O tři roky později už ale konzervativci svou předsedkyni postavili jako vyzývatelku sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera. Volby skončily patem, Merkelové se ale podařilo dohodnout s SPD na vytvoření velké koalice, do jejíhož čela usedla.
Česká stopa
V souvislosti s německou zahraniční politikou vůči východním sousedům, Česku a Polsku (a obecně celému visegrádskému bloku), se tradičně akcentuje kancléřčino porozumění pro mentalitu postsocialistického prostoru.
Merkelová, za svobodna Kasnerová, se sice narodila 17. července 1954 v Hamburku, dětství však dcera pastora prožila ve východoněmeckém Templinu a fyziku vystudovala na univerzitě v Lipsku. Po vysoké škole působila několik let v institutu fyzikální chemie ve východoberlínské akademii věd.
Česká média v této souvislosti tradičně akcentují i pražskou stopu. Jako vědkyně se totiž Merkelová v 80. letech dostala do tuzemské metropole a učila se česky. V úřadu kancléřky byla v Česku dvakrát na oficiální návštěvě, dvakrát pracovně a před několika dny přijela do Prahy i při příležitosti stého výročí založení Československé republiky.