Kam ve volbách půjde Francie, bude Evropa následovat. I to zaznívalo v komentářích předchozích dnů. Po celé zemi v neděli lidé vybírají svého lídra pro následujících pět let. Tím může být novic, který nikdy předtím volby nevyhrál, představitelka krajní pravice, muž namočený ve skandálech i nepoddajný kritik kapitalismu.
Francie je druhou největší ekonomikou v Evropě a sedmou v celosvětovém srovnání. Její prezident má přitom dost prostoru, aby razantně ovlivnil hospodářství země i politiku doma a navenek.
Právě ekonomika – a hlavně (ne)zaměstnanost – spolu s bezpečností jsou hlavní body, o které se v současné Francii hraje. Mnoho občanů má pocit, že v silovém tandemu s Německem tahá za kratší konec. Z krize vyšla Francie výrazně hůře, na což doplácí hlavně mladí uchazeči o práci.
Do toho stále vyšší tlak na změnu v přistěhovalectví. Francie platí v Evropě už několik let za hlavní terč terorismu – mnozí voliči právě v tom vidí dědictví problémové migrační politiky. Příliš klidu nepřidal ani závěr kampaně, doprovázen dalším bezprecedentním útokem u známých kulis metropole.
S tím nepřímo souvisí i další fenomén letos výjimečných voleb. Poprvé za 15 let má reálnou šanci krajní pravice. Rok 2017 se zapíše i tím, že prezident poprvé odmítl bojovat o druhé funkční období. Něco podobného moderní dějiny Francie nepamatují.
Většina Francouzů má na odevzdání hlasu 11 hodin – konkrétně od 8:00 do 19:00 našeho času. V několika velkých městech se však bude volit až do dvacáté hodiny. Sčítání hlasů začne ihned a předběžný odhad výsledků můžeme znát kolem 21. hodiny. Rozdíly však mohou být do poslední chvíle velice těsné.
Je velice nepravděpodobné, že někdo z kandidátů bude zvolen přímo už dnes (s více než 50 procenty). Volební klání dvou nejlepších tak téměř jistě bude následovat druhým kolem, a to 7. května. Nový prezident pak bude oficiálně potvrzen do jednoho týdne.
O hlasy voličů se uchází celkem 11 kandidátů, reálnou šanci postoupit však mají jen čtyři. Jejich rozdíl byl podle posledních průzkumů v rozmezí pouhých čtyř až pěti procent. Výjimečnost letošních voleb udává i fakt, že zástupci tradičních rivalů – tedy socialistů a republikánů – nemusí do druhého kola vůbec projít.
Emmanuel Macron
– největší překvapení kampaně. Bývalý ministr pro ekonomiku a průmysl, kterého ze začátku nebral nikdo vážně. Vyznává liberální přístupy, zároveň chce ale posílit bezpečnost a pořádkové síly. Nezískal podporu žádné ze stávajících stran, a tak si založil vlastní.
Marine Le Penová
– dlouholetá značka euroskeptických kruhů. Před lety vyhlásila boj za očištění minulosti své strany, vyplněné xenofobním a antisemitským étosem z dob zakladatele a otce Le Penové, Jeana-Marieho. Rezolutní názory nyní šéfka Národní fronty nasměrovala k boji proti EU či muslimské imigraci.
Francois Fillon
– zástupce republikánů, přezdívaný „francouzská Thatcherová“ pro své konzervativní názory. Kdysi průzkumům dokonce vedl, poté doplatil na shovívavost vůči své manželce nebo podporovatelům. Jednu nechával vyplácet za fiktivní práci, druzí mu platili luxusní obleky – tvrdí obvinění.
Jean-Luc Mélenchon
– kandidát s největším postupem v závěru kampaně. Zastánce klasických levicových kruhů i moderní techniky bojuje proti sociální nerovnosti. Zaujal mladší voliče i starší progresivisty, které si získal i díky řečnickým schopnostem.
Benoit Hamon
– kandidát socialistů za výše zmíněnou čtveřicí zaostával už výrazněji. Chce minimální zaručený příjem pro každého Francouze (něco přes 20 tisíc korun), legalizaci marihuany nebo prosazení tzv. daně z robotů. Dle expertů však jeho šance táhne dolů hlavně nízká popularita spolustraníka Francoise Hollanda.
Na klidný průběh voleb dohlíží kolem 50 tisíc policistů a 7000 vojáků. Leckde jsou přítomné i policejní a vojenské hlídky vybavené automatickými puškami.
Kvůli rozdílu časových pásem odevzdali své hlasy už v sobotu obyvatelé francouzských území u břehů Kanady a v Karibiku: konkrétně na souostroví Saint Pierre a Miquelon, Guadaloupu, Martiniku, ve Francouzské Guyaně a na francouzských konzulátech na americkém kontinentu.
Více k tématu:
