Tradiční dělení politického spektra na levici a pravici je v liberálních demokraciích na ústupu. Za překonané považuje toto klasické štěpení i Emmanuel Macron, favorit v klání o Elysejský palác. Z tvrzení, že není kandidátem ani levicovým, ani pravicovým, udělal jeden z hlavních pilířů své kampaně. Na jejím konci by se ‒ v případě úspěchu ‒ mohl stát historicky nejmladším prezidentem, jakého kdy Francie měla.
Levo-pravou polarizaci politické scény považuje za nedostatečnou ke zvládání problémů a výzev, kterým Francie a Evropa čelí v druhé dekádě 21. století. „Stačí se podívat na prezidentské primárky (u republikánů i socialistů), jak posílily radikály na obou stranách. Já věřím v jiné dělení: na progresivisty a konzervativce,“ vysvětluje Macron, který sám sebe řadí mezi progresivně orientované politiky vyhlížející jakousi střední, třetí cestu.
V tomto ohledu připomíná řadě politologů a komentátorů bývalého britského premiéra Tonyho Blaira či současného ministerského předsedu Kanady Justina Trudeaua, kteří také dokázali oslovit voliče entuziasmem, apelem na změnu a vírou v nadějnou budoucnost. Éra globalizace ve své komplexnosti je z Macronova pohledu šancí, nikoliv katastrofou.
„Velice dobře pochopil, že Francouzi skutečně odmítají ty klasické politické strany. Samozřejmě nikdo mu nemůže odpárat, že byl členem Hollandova kabinetu na pozici ministra hospodářství a pracoval i v jeho prezidentské kanceláři. Ale snaží se od toho co nejvíce odtáhnout, aby na jeho bedrech neležela obrovská kritika, která se na Hollandovu pětiletku snesla,“ myslí si zpravodaj ČT Petr Zavadil.
Fakt, že není přímo spojen s žádnou zavedenou stranou, hraje Macronovi do karet. Poté, co dal někdejší socialista své straně před osmi lety sbohem, založil si loni vlastní projekt En Marche! (Vpřed!). S ním loví hlasy v umírněných vodách obou částí politického spektra. „Záměrně se vůči levici a pravici nevyhraňuje,“ dodává zkušený pozorovatel dění ve Francii Zdeněk Velíšek ze zahraniční redakce ČT.
V pravý čas na pravém místě?
Macron je poměrně neokoukanou tváří a voličům unaveným dosavadní politickou elitou nabízí centristický kompromis , což je zčásti i pragmatická poloha, k níž mu dopomohly výsledky primárek u socialistů a republikánů. Pro lídra hnutí Vpřed! bylo příznivou konstelací, že si republikáni namísto Alaina Juppého vybrali nakonec konzervativního Fillona.
„V politickém středu se objevila spousta prostoru a on do něj vstoupil, jako kdyby mu to tam připravili s červeným kobercem,“ všimnul si Pavel Fischer, bývalý velvyslanec České republiky ve Francii.
Podporu progresivnímu liberálovi otevřeně vyjádřili bývalý socialistický premiér Manuel Valls, šéf středového hnutí MoDem Francois Bayrou (trojnásobný neúspěšný kandidát z minulých prezidentských voleb), ministr obrany Jean-Yves Le Drian či někdejší premiér za Sarkozyho éry, Dominique de Villepin.
Dobré vztahy s Bruselem i Berlínem
Není žádným tajemstvím, že Macron měl ze všech kandidátů názorově nejblíže ke špičkám Evropské unie a je vstřícný k Německu i ke spojenecké úloze obou zemí coby motoru evropské integrace. „Jsem jediným opravdovým proevropským kandidátem,“ tvrdí o sobě.
„Být bázlivým Evropanem znamená být poraženým Evropanem. Je třeba ve veřejném prostoru co nejvíce diskutovat o Evropské unii ‒ zodpovědně a kriticky, aby problémy EU nepojmenovávali jen tzv. euroskeptici,“ konstatuje muž, který si pár dní před volbami telefonoval s Barackem Obamou. Hovořili o „budoucnosti Evropy i o progresivních hodnotách“.
Stejně jako exprezident USA je i Macron velkým zastáncem ambiciózní klimatické politiky, na poli ochrany klimatu klade důraz na odklon od fosilních paliv ‒ s tím ostatně koresponduje jeho navrhovaný záměr uzavřít v zemi co nejdříve všechny uhelné elektrárny.
Vize demokratické revoluce
Kritici možného budoucího „Mozarta Elysejského paláce“ mu především vyčítají absenci jasných postojů, a žádají, aby ozřejmil, co jeho „progresivní vize“ bude znamenat. Macron se brání, že tradiční model politických slibů, které po volbách vezmou stejně za své, jsou zkompromitovaným přežitkem.
„Nevěřím v politické programy, kde popisujete dvě stě opatření, která pak nebude možné naplnit, protože se mezitím změní řada okolností. Důležitější je mít jasnou a konzistentní vizi. Ta naše je pro Evropu, pro inovace, pro investice do vzdělání a pro sekulární francouzský stát,“ poznamenává devětatřicetiletý liberál, jehož volební tým skrze sociální sítě a on-line dotazníky intenzivně komunikuje s elektorátem a zpětnou vazbu od lidí se snaží promítnout do konkrétní obsahové náplně zmiňované vize.
Demokratická revoluce. Právě toto slovní spojení často rodák z Amiens používá, když má nastínit povahu změny, kterou by rád, aby Francie pod jeho vedením prošla. „Nejsem revolucionář, ale je to na občanech, aby provedli demokratickou revoluci. Nacházíme se totiž v čase, který je revolucí, protože žijeme ve světě plném dramatických změn. A na ty je potřeba zareagovat radikálními reformami ,“ uzavírá Macron.
