V Litvě se bojíme války, všímá si režisér Andrius Blaževičius

Po úspěšném debutu s názvem Svatý je film V běhu váš druhý celovečerní počin. Jak náročné byly přípravy na něj a natáčení? Ptám se proto, že někdy bývá druhý film náročnější než ten první.

U mě tomu tak nebylo, protože můj první film byl poměrně úspěšný. Tudíž pro mě bylo snadné získat na další práci finance. Což je pro film důležitá věc. A co se týče té kreativní stránky, nápad na téma přišel relativně snadno a hned jsme začali pracovat. Ten tlak nebyl tak velký. Možná kdybych vyhrál jedenáct Oscarů, asi bych nějaký tlak pociťoval, ale takhle bylo všechno v pořádku.

K té finanční stránce: film vznikl v koprodukci s Českou republikou. Proč a jak k tomu došlo?

Šli jsme na takzvaný otevřený koprodukční trh a tam jsme svůj projekt představili producentům z celé Evropy. Jediní, kdo se o něj zajímali, byli lidé z českého Bionautu. My jsme předtím natočili malou ukázku, tu jsme jim pustili a velice se jim líbila. Takže se rozhodli, že do projektu vstoupí. A musím říct, že ta zkušenost byla výborná.

Já jsem vlastně do té doby pracoval vždycky jen s Litevci a nevěděl jsem, jak taková zahraniční koprodukce skutečně funguje, co si o tom všem mám myslet. Přiznám se, dost jsem se toho bál. Ale tahle spolupráce veškeré mé obavy rozptýlila. Musím zmínit českého skladatele Jakuba Rataje, jeho práce byla výborná, a potom zvukaře Martina Ožvolda, Lukáše Moudrého a Kryštofa Blablu. Zjistil jsem, že tahle zkušenost je pro mě do budoucnosti skvělá, a určitě už se zahraniční koprodukce bát nebudu.

Když se přesunu k tématu filmu, říkal jste, že to šlo velmi rychle. Čím to bylo, že vás téma tak chytlo? Setkal jste se u svých vrstevníků nebo v rodině s podobným problémem, který ukazujete ve filmu?

Spousta mých přátel trpí nějakou duševní poruchou. Mezi lidmi v mém uměleckém okruhu je to téměř běžná věc. Mohl bych jich napočítat minimálně pět lidí kolem sebe, kteří mají problémy třeba s bipolaritou. Vzal jsem si je jako inspiraci, abych mohl mluvit i o dalších tématech. A to bylo láska, obětování se, svoboda a kontrola nad někým.

V jednom rozhovoru jste mluvil o postavě Vytase, že ji máte rád a chtěl byste, aby procházela celým vaším dílem i do budoucna. Mluvil jste o tom, že s vaším předchozím filmem Svatý váš nový film V běhu tvoří milostný diptych. Uvedl jste, že „Vytas je váš životní projekt“. Jak tomu máme přesněji rozumět? A neomezujete se tím do budoucna?

Osobně jsem takový rozumový typ. Mám kolem sebe rád kruh lidí, kterému můžu důvěřovat a na které se můžu spoléhat. Začal bych tím, proč jsem si vybral tohle jméno. Už jako studentovi se mi jméno Vytas moc líbilo, protože v překladu vlastně znamená pozorovatel národa. A to mi připadá moc hezké. A dál – měli jsme dva velice důležité muže v naší historii, kteří se jmenovali Vytautas, což je prodloužené jméno Vytase.

První byl litevský velkokníže ve čtrnáctém a patnáctém století, který získal spoustu oblastí od Baltu až po Černé moře a je pro nás velká legenda. A potom v osmdesátých a devadesátých letech minulého století vzniklo hnutí za nezávislost Litvy a tam byl hlavní postavou Vytautas Landsbergis. Tak proto to jméno.

A pak mám také rád herce této postavy Mariuse Repšyse, už jako student jsem si říkal, že bych chtěl, aby právě on hrál Vytase. Oceňuju, jak Marius hraje, jak pracuje. Říkal jsem si, že by bylo zajímavé vidět, jak funguje čas – jak pracuje na herci, jak se herec rozvíjí a zároveň co dělá čas se mnou, co dělá vlastně s celou Litvou, jak působí? Všechny moje filmy jsou tak spojené s Litvou, s celou zemí.

Mají vaše postavy nějakým způsobem tedy reprezentovat současný pocit Litvy?

Ano, film rozhodně reflektuje to, co se v naší zemi děje. Politický kontext se v něm objevuje jakoby náhodou. Například že projdou vojáci v ulicích nebo v autobuse běží zprávy nebo reklama na to, abyste šli na vojnu. To je aktuální kontext a ukazuje, jak moc se bojíme války.
Pro mě nejdůležitější téma filmu byla osobní svoboda. Myslím si, že témata lásky a případně kontroly nad někým jsou právě se svobodou hodně propojena. Svoboda je pro Litevce velice důležité téma. Máme třicet let od získání nezávislosti, ale stále se ještě učíme se svobodou žít. A snažíme se pochopit, co vlastně znamená.

Pojetí všech těch témat je ve filmu relativně abstraktní, já jsem si nevybral žádné konkrétní politické téma, všechno tam běží podprahově. V naší zemi se snažíme dělat hodně filmů na toto téma, ale pořád si myslím, že literatura a film ještě neudělaly dost, aby mluvily o každodenním boji běžných a moderních lidí v našem státě. Pořád to nestačí, je třeba pracovat dál.

Žygimantė Elena Jakštaitėová: Současná mladá generace nechce dospět

Jak jste se dostávala do hlavy své hrdinky? Byla to totiž psychicky velmi náročná role.

Samozřejmě že jsem si přečetla scénář a snažila se do postavy nějak dostat, ale myslím si, že většinou to bylo spíš podvědomé. Pak jsem se také připravovala hodně fyzicky, protože ve filmu pořád běhám. Ale když nad tím teď přemýšlím, je to velice těžké zhmotnit slovy.

Čeho se ta hrdinka vlastně bojí? Jak jste si na tu otázku odpověděla vy?

Podle mě je to strach ze ztráty milované osoby. Někoho v rodině, v tomto příběhu jde o přítele. Tomu rozumí každý. Pocit strachu, že někoho ztratíte nebo že někoho můžete ztratit, je tady až nesnesitelný.

Máte pocit, že vaše postava odrážela pocity dnešní mladé generace v Litvě?

Myslím, že to není jen o litevské mladé generaci, ale o současných mladých lidech kdekoliv na světě. Mně připadá, že tato generace má jedno specifikum, a to, že nechce vyrůst, nechce dospět. A hlavně mám dojem, že při řešení jakéhokoliv problému udělají z komára velblouda a že všechno hodně dramatizují.

Byla jste vybrána do evropského projektu Shooting Stars v Berlíně, což je projekt pro mladé herce na začátku kariéry. Viděla jste tam mezi svými kolegy z celé Evropy, že by covid nějak ovlivnil začátek vaší kariéry?

Rozhodně nás to ovlivnilo. Museli jsme tomu problému čelit, a to především divadelní herci. V divadlech se práce zcela zastavila. V Shooting Stars byli hlavně filmoví herci, ty to tolik nepoznamenalo, ale pro divadelní herce u nás to byl velice tvrdý rok. Najednou museli řešit nejasné problémy bez obrysů a strach z neznámého.