Každou minutu se dle OSN uprchlíkem stává 55 ukrajinských dětí. Zásadní roli hraje psychologická pomoc

Snaží se před ní skrývat. Válka je ale dohání na každém kroku. Třeba dvanáctiletého Volodymyra zasáhla kulka přímo do hlavy, když s rodinou projížděl Kyjevem. Najednou se ocitli v centru ruské palby. Otec útok nepřežil.

„Jeli jsme na vlakové nádraží a chtěli navštívit příbuzné. Pamatuji si, že se střílelo přes auto, na okna, na dveře, všude. Dávám si batoh na hlavu, abych se chránil. Zasáhla mě kulka a nemohl jsem otevřít dveře, protože auto bylo zamčené. Pak přijeli záchranáři, vytáhli mě z auta, tahali mě za nohy a jeli jsme do nemocnice,“ popsal Volodymyr Karavanskyj.

Konflikt spoustu tamních dětí připravil téměř o všechno – včetně bezstarostného dětství. Svůj život si musely sbalit do jednoho batohu a strávit ho v krytech nebo odejít úplně.

Mnoho z nich prokázalo velkou dávku odvahy. Jedenáctiletý Hassan se třeba zcela sám vydal z ostřelovaného Záporoží na západ Ukrajiny. Vlakem nebo pěšky překonal tisíc kilometrů. Dostal se až na Slovensko, kde na něj čekala matka s babičkou. Řekl, že cestu mu pomáhala zdolat jeho naděje.

V Mariupolu stále čekají

Hassan je jedním z více než tří milionů uprchlíků, dětí i dospělých, kteří z napadené země utekli. Další na cestu do bezpečí stále čekají.

Antonina se snaží dostat ven z obleženého Mariupolu už několik dní. Její osud je nejistý. „Byla jsem na jiném místě pro evakuaci. Dokud mě odtamtud nevyhodili. Řekli nám, abychom budovu opustili, protože bude ostřelována. Poslali nás pryč,“ popsala.

Únikovými koridory z vybombardovaného přístavního města dosud uprchlo jen několik desítek tisíc lidí – i evakuační cesty jsou totiž terčem útoků.

„Museli jsme uběhnout padesát metrů na místo evakuace, rychle jsme si sbalili věci. A pak se začala ozývat střelba z minometů, padli jsme k zemi. Myslela jsem si, že už nikdy nevstanu,“ uvedla obyvatelka Mariupolu Irina.

Cori z UNICEF: Děti berou situaci lépe, jakmile se dostanou do bezpečí

Na Ukrajině bylo traumatizováno 7,5 milionu dětí, uvedl v Událostech, komentářích zástupce ředitele UNICEF pro Evropu a střední Asii Philippe Cori. „Mnoho jich bylo zabito, mnoho raněno, mnohé se ocitly na cestě ze svých domovů a všechny jsou traumatizované.“

Ve chvíli, kdy se ale děti dostanou do bezpečí, zvládají podle něj situaci lépe než dospělí.

„Jakmile vytvoříte prostor ochrany a jakmile děti přivedete ke hře a k výuce – a právě takovýchto nouzových situací UNICEF využívá pro to, aby poskytoval různé sady pomůcek pro výuku, ale i pro hru – tak aby se děti vrátily k normální situaci, to se dětem daří lépe než ostatním. Lépe než tatínkovi a mamince nebo prarodičům. Pak je možné vidět děti, které si znovu hrají a znovu se smějí,“ uzavřel Cori.

Psychologická pomoc je důležitá

Děsivé zážitky, které si s sebou lidé z válečných zón nesou, ovšem nejdou vždy jen tak smazat. Kromě zajištění základních potřeb je tak zásadní i psychologická pomoc.

„Lidé se stále bojí, pláčou, jsou z celé této situace zmatení. Ale zároveň vidím hodně odvahy a odolnosti. Jedna žena, kterou jsem potkala uprostřed všeho toho chaosu, našla pro sebe trochu prostoru, aby mohla cvičit jógu,“ přiblížila expertka WHO v oblasti duševního zdraví a psychosociální podpory Selma Sevkliová.

Psycholog Štěpán Vymětal upozornil, že při zvládání takové krize v případě dítěte velmi záleží na věku. Některé to mohou zvládnout lépe než jiné. Je důležité lidi utíkající z války v urgentní fázi podpořit; když dostanou rychle pomoc a jsou naplněny jejich potřeby, dá se zmírnit riziko rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, řekl psycholog. Důležitá je dle něj také přirozená sociální podpora.

Podle ukrajinských zdrojů od počátku ruského vpádu na Ukrajinu zemřelo sto tři dětí a jen v Mariupolu dva a půl tisíce civilistů. Bilanci války v číslech si připomněli lidé v centru západoukrajinského Lvova. Jeden prázdný kočárek jako symbol za každý ztracený dětský život.