Rok 2016 byl na syrském bojišti ve znamení zásadní internacionalizace celého konfliktu. Přímý vstup ozbrojených sil dvou velmocí, Ruska a Turecka, na nepřehledné bojiště nejenže přinesl další utrpení statisícům lidí žijících v oblasti bojů, ale také oddálil naději na jeho ukončení.
Asadův rok: S přispěním Ruska a Íránu se kola válečné štěstěny začala obracet
Obě země, které už v předchozích letech podporovaly antagonistické strany – v případě Ruska damašský režim, v případě Turecka nacionalistické i islamistické síly – se z odlišných bezpečnostních a geopolitických důvodů rozhodly prosazovat svoje cíle přímo.
Moskva do země vyslala svůj letecký a později i značný pozemní kontingent už na podzim loňského roku. Prvotním deklarovaným cílem byl boj proti Islámskému státu. Brzy se ale ukázalo, že jde hlavně o ochranu ruské námořní základny v Tartúsu. A také o záchranu provládních sil, které během loňského roku na většině front ustupovaly, vyčerpané nekonečnými boji na mnoha syrských frontách, dezercí i značnými ztrátami.
Ztráta provincie Idlíb, povstalecká ofenziva proti vládním územím v západním Aleppu i na jihovýchodě Damašku i stále nižší ochota syrské veřejnosti posílat do prořídlých armádních šiků své syny dokonce některé analytiky vedla k závěrům, že je otázkou času, kdy se vládní enklávy na hustě obydleném západě země zhroutí.
Obrat v konfliktu
Takto dalekosáhlé závěry se ale brzy ukázaly jako liché. Tvrdé ruské letecké údery proti povstaleckým územím i Íránem sešikované tisíce šíitských žoldáků z Iráku, Pákistánu i Afghánistánu, kteří posílili syrské vládní síly na klíčových územích, začaly postupně obracet kola válečné štěstěny na druhou stranu.
Ruský Su-24 na základně v Sýrii
Těžké rusko-syrské bombardování východního Aleppa ale začalo přinášet civilní ztráty velké i na vysoce nastavenou laťku brutálního konfliktu. Svět po delší době opět začal sledovat dění v Sýrii.
Příměří sloužilo jen k načerpání nových sil
Únorové příměří v Aleppu dohodnuté mezi Moskvou a Washingtonem se mělo stát receptem pro další frontová území a mělo takzvaně libanonizovat celý konflikt, neboli zmrazit existující frontové linie a stabilizovat je do různými silami ovládaných kantonů, které by se poté staly základem dlouhodobého politického řešení.
Ve skutečnosti ho ale vládní síly i povstalci jen využily pro načerpání sil a přeskupení bojovníků. Naděje zkrachovaly během následujících tří týdnů. Následné těžké boje se protáhly až do prosince, kdy usilovný nápor Damašku, Moskvy a Teheránu nakonec slavil úspěch.
Počet obětí bezohledné letecké i pozemní kampaně na straně útočníků, i obdobně bezohledného zneužívání lidských štítů ze strany nejextrémnějších jednotek obránců z řad islamistů, už nikdo nespočítá. Konzervativní odhady mluví o nejméně dvou tisících obětí.
Východní Aleppo
Povstalci ještě neřekli poslední slovo
Odepisovat nacionalisticko-islamistické povstalce na západě země je ale předčasné. I teď po drtivé porážce v Aleppu. Stále drží provincii Idlíb, značné území na jihu u města Daráa, kde povstání v roce 2011 vypuklo, a právě vedou ofenzivu na severu země pod ochranou Turecka.
Také vstup jeho armády na syrské území v srpnu deklaroval jako hlavní cíl boj proti Islámskému státu. Po sérii vražedných teroristických útoků v tureckých městech se taková reakce očekávala.
Jenže podobně rozhodně se turecké tanky se svými povstaleckými spojenci ze Svobodné syrské armády pustily i do boje ze syrsko-kurdskými silami z organizace YPG. Jako svou rudou linii Ankara opakovaně uváděla kurdskou kontrolu syrsko-turecké hranice. V srpnu se rozhodla s tím něco udělat.
Teď na přelomu roku ovládá spolu se svými spojenci značné území, které od sebe odděluje syrsko-kurdské oblasti Afrín a Kamišli a zároveň udržuje Islámský stát ve značné vzdálenosti od turecké hranice.
obrázek
Právě rusko-turecká dohoda o zastavení palby ve východním Aleppu i transferu povstalců, jejich rodin a lidí příliš vyděšených obávanou syrskou tajnou službou, která už podle OSN nechala zmizet stovky mužů a chlapců z dobytých čtvrtí, ukázala, jak silně se válka zuřící už šestým rokem internacionalizovala.
Klesající americký vliv
- Web ČT24.cz publikuje sérii komentářů k tématům, které rok 2016 charakterizují. Čtěte také:
Rok krajských voleb: Bylo jasné, že ANO vyhraje. Víc však překvapil Okamura - Trumpův rok: Amerika i svět čekají, až vyvane kouř z předvolební palby
- Rok hudebních legend, které nás učily umírat
- Rok, který dal světu další, poučnou lekci z terorismu
- Asadův rok: S přispěním Ruska a Íránu se kola válečné štěstěny začala obracet
- Rok Číny v Čechách. Přijel Si Ťin-pching a rozšiřovaly se akvizice
Dohoda, kterou evidentně uzavřela Moskva bez bližších konzultací nejen s Teheránem, ale dokonce i s Damaškem, ukázala nejen vliv Ruska na vládní straně a Turecka na povstalecké, ale klesající americký vliv.
Během střídání stráží v Bílém domě se víc než kdy jindy ukazuje dočasná americká impotence, která navzdory mimořádně úspěšné letecké kampani v boji proti Islámskému státu na východě Sýrie i severu a západě Iráku, reflektuje často nejasnou a nedůslednou zahraniční politiku Baracka Obamy.
Konečně, rok 2016 byl ve znamení počátku konce Islámského státu jako organizované entity ovládající a spravující rozsáhlé území. Jestliže kvůli lidskému i materiálnímu vyčerpání vládního tábora i strategickému šlendriánu duo Damašek-Moskva přišlo o pompézně oslavovaný triumf ve starověké Palmýře, která se stala jediným místem, kde se ve velkém utkaly syrské a ruské síly s Islámským státem, na zbytku území islamisté prohrávají.
Soumrak Islámského státu
Ztráta města Manbídž na severu země v důsledku ofenzivy kurdsko-arabské aliance, cílená letecká likvidace jeho válečných emírů americkými a francouzskými letouny, značně zpožděné uzavření turecko-syrské hranice i přetnutí velké části cest mezi syrským a iráckým územím po zahájení irácké ofenzivy proti Mosulu, to všechno znamená pro Islámský stát sérii tvrdých porážek.
Už teď jeho propaganda mluví o strategickém „ústupu do pouště“. Všichni stratégové už vědí, že ani tím islamistická hrozba nekončí, což jasně ilustrují takřka dennodenní teroristické útoky v Bagdádu.
Aleppo, Rakká a Kobani před válkou a dnes
Konec islamistické schopnosti ovládat svůj pseudostát se ale neúprosně blíží. V Iráku výrazně rychleji než v Sýrii, už jen kvůli odhodlání místní vlády s IS bojovat, která je v Damašku mnohonásobně slabší. Režim prezidenta Bašára Asada totiž dál pokračuje v boji proti nacionalisticko-islamistické alianci, která ho ohrožuje na západě země.
Hrozbu IS a jeho teroru v Evropě zatím využívá pro svou politiku přesvědčování Západu, že jen jeho režim je účinnou hradbou proti nebezpečí Islámského státu, aniž by proti němu reálně bojoval.
Nejdůležitější je ukončit utrpení milionů Syřanů
Co přinese Sýrii rok 2017, bude značně záviset na aktivitě zahraniční politiky nového prezidenta USA Donalda Trumpa, konkrétně na vztazích s tradičními blízkovýchodními spojenci – Egyptem, Saúdskou Arábií, Tureckem i Izraelem – a vztazích s Moskvou a také Íránem.
Jestli se blíží alespoň lokální příměří mezi vládním táborem, který navzdory faktu, že má na svědomí drtivou většinu obětí, bude hrát významnou roli v poválečné Sýrii, roztříštěnou aliancí nacionalistů ze Svobodné syrské armády a extrémních islamistů z organizací Ahrar al Šam a Džabhat Fatah al Šam, a stále silnější kurdsko-arabskou frontou ze Syrských demokratických sil podporovaných Spojenými státy, se v tuto chvíli nedá odhadnout.
Tak jako v každé občanské válce je klíčové, aby se podařilo zmrazit fronty, nastartovat politický dialog a dokončit válku proti Islámskému státu. Dějinná zkušenost totiž jasně ukazuje, že v tuto chvíli je nejdůležitější ukončit utrpení milionů Syřanů, i kdyby výsledná dohoda – tak jako třeba v roce 1990 v sousedním Libanonu – nedokázala zajistit spravedlivé potrestání viníků tisíců a jednoho válečných zločinů.
Vystudoval moderní dějiny v Praze a na Central European University v Budapešti. Od roku 1999 byl v zahraničním zpravodajství TV Nova. Od roku 2006 pracuje v České televizi. Od července 2013 je zpravodajem ČT na Blízkém východě.
Zpravodaj ČT Jakub Szántó sleduje mosulskou ofenzivu přímo z místa