Bilancovat uplynulý rok z pohledu bezpečnosti musí nutně sklouznout k hodnocení významu terorismu a toho, jak moc ovlivňuje každodenní život občanů naší země. Není to přitom téma nové. Pomineme-li teroristické útoky dávno před rokem 2001 (které mimochodem nezřídka nesly českou pečeť v podobě Semtexu), tak na tom, že terorismus patří do první trojice akcentovaných hrozeb (spolu s migrací a Ruskem), se bez problémů shodne téměř každý.
Novinkou není ani propojení terorismu a islámu či geograficky jeho průnik s regionem Blízkého východu. Ač se to nezdá, už tyto spojnice vytváří na jedné straně problém v podobě nebezpečných zjednodušení, ale na druhé straně také obrovskou příležitost. Známe totiž původ i motivaci teroristů – a to je bez nadsázky obrovským pokrokem oproti minulosti.
Hranice, stát a terorismus
Pryč jsou doby, kdy terorismus rovnalo se nepolapitelná a neuchopitelná Al-Kajda, která byla všude a nikde. V roce 2016 byla situace zcela jiná a 79 procent Čechů si pod pojmem „terorismus“ představí Islámský stát. Byť slovo „stát“ je třeba dát do uvozovek, odhodlání a schopnost teroristů obsadit a držet území představují pro Západ přirozeně obrovskou hrozbu a islamistům naopak přináší nezanedbatelnou prestiž.
ISIS je však zároveň uskupením plným protikladů. Na jedné straně umí relativně dobře řídit stát, organizovat jej a vést válku na bojišti i v mediálním prostoru. Na druhou stranu dát své teroristické organizaci hranice je bez nadsázky hloupou chybou – a obrovským pozitivním signálem pro nás. Pevnými hranicemi udělali vůdcové Islámského státu z elusivní a skryté organizace jasně vymezený útvar, který má hlavní město, území a čitelnou strukturu velení a řízení. A jakmile má protivník hlavní město – má také cíl, který může Západ bombardovat. Jakmile má protivník strukturu – může ji Západ likvidací jeho vůdců bořit. A obojí minulý rok přinesl v hojné míře.
Zabití druhého muže v hierarchii ISIS Abu Muhammada al-Adnániho v půlce roku nebo potvrzení smrti kata Islámského státu „Džihádisty Johna“ v lednu ukázalo směr boje proti terorismu, který naše civilizace povede. A bitvou u Mosulu započatou na podzim nebo očekávaným postupem na hlavní město Rakká může být území islamistů v následujícím roce v podstatě obsazeno.
Čeho je však potřeba se obávat, je naše vlastní černobílé vidění. Předpokládat, že v roce 2017 konečně zničíme Islámský stát a téma terorismu se stane minulostí, je chimérou. Jejich ideologie nezmizí. Faktem je, že až zničíme ISIS, tak tím uvolníme možná až 30 000 radikálů, kteří se rozprchnou po světě. Část z nich okolo sebe začne vytvářet nové organizace. Možná zcela jiné než Islámský stát. Ale vybavené jeho zkušenostmi a poučené z jeho chyb – a ještě více nepřátelské vůči Západu. Část se pak vrátí domů. A to nezřídka znamená do Německa, Belgie nebo Francie. Ne všichni samozřejmě budou chtít páchat teroristické útoky – ale zároveň ne všechny z těch, kteří ano, se nám podaří zastavit. Terorismus u nás doma, tedy prozatím snad jen v Evropě, a ne v České republice, bude v roce 2017 realitou stejného kalibru jako útoky v Paříži, Bruselu, Nice nebo před pár dny v Berlíně.
Domácí politika a terorismus – nečekané hrozby
Zároveň však nelze pominout, že terorismus je politicky zajímavé téma i ve státech, které jím nejsou postiženy. Z jeho mohutné reflexe v médiích v České republice to koneckonců známe velmi dobře.
- Web ČT24.cz publikuje sérii komentářů k tématům, které rok 2016 charakterizují. Čtěte také:
Rok krajských voleb: Bylo jasné, že ANO vyhraje. Víc však překvapil Okamura - Trumpův rok: Amerika i svět čekají, až vyvane kouř z předvolební palby
- Rok hudebních legend, které nás učily umírat
- Rok, který dal světu další, poučnou lekci z terorismu
- Asadův rok: S přispěním Ruska a Íránu se kola válečné štěstěny začala obracet
- Rok Číny v Čechách. Přijel Si Ťin-pching a rozšiřovaly se akvizice
Hrozba teroristických útoků u nás i v roce 2017 patrně zůstane nízká. Hrozbu jeho dopadů i na náš bezpečnostní systém však není možno podceňovat. Americký esejista a spisovatel Jerry Pournelle (údajně stojící za Reaganovým programem Hvězdných válek) v 70. letech 20. století definoval takzvaný Železný zákon byrokracie. Podle něj pak v každé byrokratické organizaci (a za ty lze považovat i bezpečnostní složky) jsou lidé oddaní naplňování cílů této organizace z vedení postupně vytlačeni lidmi sloužícími zájmům této organizace. Bylo by skutečným neštěstím, kdyby tomu tak bylo i v bezpečnostních a ozbrojených složkách evropských států. A přitom první náznaky tohoto procesu již můžeme sledovat.
V řadě evropských států se již rozhořela stejná diskuse, jakou patrně uslyšíme po berlínských útocích i z Německa v následujícím roce – diskuse o tom, kdo vlastně má boj proti terorismu primárně na starosti. Je to armáda, která může bojovat s terorismem v zahraničí a zasahovat základny teroristů či alespoň cvičit místní armády, jako to úspěšně dělá česká armáda v Iráku při výcviku pilotů na letouny L-159, v Mali nebo Afghánistánu? Je to policie, která má největší potenciál poslat policisty do ulic (byť občas za asistence armády) a tím zvýšit svou vlastní viditelnost? Anebo jsou to tajné služby, jejichž příspěvek sice z principu pro veřejnost viditelný není – zato mají exkluzivní přístup k politickým elitám?
Ideálním řešením by byl „joint“ přístup – propojení jednotlivých složek systému a sladění jejich úsilí. V současné době se takové pojetí reakce na terorismus dá vypozorovat spíše jen uvnitř ozbrojených sil či na mezinárodní úrovni mezi zpravodajskými službami evropských zemí například v rámci tzv. European „Counterterrorism Group“ (CTG) sloužící k výměně informací především o zahraničních bojovnících. Avšak jen čas ukáže, jestli ve zpravodajských službách neplatí staré přísloví, že „neexistují spřátelené tajné služby; jsou pouze tajné služby spřátelených států“.
Prozatím nelze vyloučit, že nám v roce 2017 spíše hrozí, že čím více bude terorismus realitou, tím méně lze při aplikaci „Železného zákona byrokracie“ očekávat harmonický přístup – a o to více přetahování se o pravomoci, prostředky a nástroje boje s terorismem. Jerry Pournelle naštěstí psal především science fiction. Nezbývá než doufat, že rozvrat, boj o moc a soupeření o peníze v rámci bezpečnostních systémů západních států zůstane v téže kategorii.
Autor je akademickým pracovníkem v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií na Univerzitě obrany v Brně.
