Investor Hlavenka: Vize pro naši ekonomiku nám nechybí, nemáme ale odvahu ji prosadit

BILANCE: Česká montovna chce být mozkovnou (zdroj: ČT24)

Jiří Hlavenka vešel ve známost jako spoluzakladatel vyhledávače letenek Skypicker, dnes Kiwi. Později investoval do více start-upů. Je také radním Jihomoravského kraje za Piráty. V rozhovoru pro pořad Bilance, jehož nový díl s podtitulem Česká montovna chce být mozkovnou měl premiéru v pondělí večer na ČT1, Hlavenka popisuje některé bariéry na cestě k inovativnější domácí ekonomice.

Jak byste charakterizoval českou ekonomiku?

Česká ekonomika je podle mě taková upracovaná, poctivá, levná bohužel, trochu zastaralá, nesebevědomá. 

Proč bychom měli usilovat o to být lepší ekonomikou s vyšší přidanou hodnotou?

Když nebudeme ekonomikou prosperující a bohatou, tak nebudeme mít peníze na dobré vzdělání, na dobrou kulturu, na obecně spokojený život lidí.  

Ta přidaná hodnota dnes není ve výrobě. Výroba je dnes často digitalizovaná, automatizovaná a do budoucna bude ještě víc, takže vyrobit něco není příliš těžké. Vyrobit auto dříve uměly dvě tři nejlepší země na světě, dnes to umí kdekdo. Jsou na to návody a stroje a je to relativně snadné, tím pádem i levné. Navíc země třetího světa v čele s Čínou umí vyrábět velice levně. Pokud jim neumíme finančně konkurovat, tak se takto neuplatníme. Jen se nadřeme, spotřebujeme spoustu surovin a energie, ale nic na tom nevyděláme.  

Kde tedy vzniká ta vyšší přidaná hodnota?

V inovativní a kreativní části celého procesu. Na začátku máte nápad a na konci máte produkt. Přidaná hodnota se vytváří po cestě od nápadu k finálnímu produktu. Značka, marketing, design, inovativnost produktu, způsob prodeje, způsob zákaznické podpory, tam se tvoří největší hodnota. Ta inovativnost je pak extrémně náročná na mozky, a tam my musíme být prostě lepší. 

Zlaté české hlavičky

Říká se zlaté české ručičky, tak myslíte, že do budoucna se bude někdy říkat zlaté české hlavičky? 

Zlaté české hlavičky nebo mozečky, doufám, že se bude říkat. Já si opravdu myslím, že bychom to přísloví o těch ručičkách už mohli zahodit, protože ručičky jsou všude na světě, a ty naše nejsou nějak extra zlaté, že bychom byli nějak dovednější, zručnější než zbytek světa, to si nenamlouvejme. Raději to úsilí napněme jinam a přetavme to do těch hlaviček. 

Jak se k takové ekonomice s vyšší přidanou hodnotou v Česku dostat? 

Ta cesta je hrozně pracná na všech úrovních. Přirovnám to k tomu, jak dosáhnout toho, aby se váš fotbalový tým dostal do 10 nejlepších týmů světa. Konkrétní recept na to neexistuje. Je to dvacet let urputné práce od péče o mládež, přes styl tréninku, po psychologii. To vše s jasným cílem. Víte, co a proč děláte. A nakonec se to třeba povede.   

Nezapomínejme ale na to, že kromě nás se takto snaží všechny země světa včetně těch nejchudších. Ani ty nejchudší nechtějí zůstat nejchudšími a naopak ani Německo nechce být dohnáno. Takže je to takový nepřetržitý závod na mnoha frontách. A to všechno začíná u vzdělání, to je ten nejdůležitější základ pro to, abychom se mohli posunout. 

Říkáte, že musíme vědět, co a proč děláme. Víme to? Nebo nám ta vize a tlak na její realizaci chybí?  

Vize by byla, ale chybí odvaha. A chybí na politické úrovni. To, co různě polici prognózují a říkají, tak vlastně zní hezky. Zformulovat vizi není konec konců složité. Ale pak to vyžaduje docela odvážné kroky například v již zmíněné potřebě hluboké transformace vzdělávání. A na tom většina těch vizionářů selže. A nebo ještě hůř – se o tu implementaci vůbec ani nepokusí.  

Dotkli jsme se potřeby reformy vzdělání. O co dalšího nám musí jít v cestě k inovativnější ekonomice? Vstřícnost podnikatelského prostředí? 

Samozřejmě se můžeme bavit o komplikované byrokracii. Ale na druhou stranu, stát by se měl snažit to prostředí také kultivovat a pomáhat mu, pomáhat firmám se zlepšovat. Firmy se musí starat o svůj každodenní byznys a často nemají tu vnitřní schopnost provádět transformace. Tady si můžeme vzít příklad třeba z Německa, Rakouska nebo Švýcarska, kde oni vědí, že je potřeba transformovat průmysl, a tak masivně investují státní peníze, aby dodávali kompetence, které v těch firmách chybí. Aby se z těch nízkoinovativních upracovaných průmyslů staly high-tech. Tohle my tady děláme jenom ústy, pomoc státu je tady v tomto ohledu minimální.  

Bariérou rozvoje může být také to, že firmy jsou tu z velké míry vlastněny zahraničním kapitálem, v určité fázi rozvoje trhu bylo jistě dobře lákat sem cizí kapitál. Co dnes?  

V té své době to lákání kapitálu bylo v podstatě správné. Ten původní těžký průmysl tady de facto zkrachoval a hrozila tu velká nezaměstnanost. V mnoha regionech byla v té době devíti-, deseti-, jedenácti i dvanáctiprocentní nezaměstnanost. Což je v těch zasažených regionech skutečně extrémní. 

Navíc lidé, kteří pracovali v těch starých fabrikách, toho moc neuměli a nebyl ani připravený management. Takže v té své době to bylo dobře, že se tady zřídily ty montovny, ale možná se s tím mělo začít brzdit už trošičku dřív. A současně si říct, že ten sociální výbuch už nehrozí a že je na čase začít budovat ty domácí malé a střední firmy.  

A při tom se dívat, kam ty investiční pobídky dáváme, jestli to jsou spíš firmy, které produkují duševní vlastnictví, nebo jsou to spíše manuálně orientované firmy s finálním výrobkem, nebo to je jen komponent pro nějaký korporát. Zkrátka jaká tam je míra inovativnosti. 

Budovat podnikavost

Lze si v tom ve světě brát někde inspiraci? V této souvislosti se hovoří například o Izraeli. 

Ano. Izrael se vrhl na aktivní podporu start-upů. Vůbec nevadilo, že dekádu dvě budují start-upy, které hned prodali zahraničním korporacím, čímž přitáhli ty velké pobočky světových firem. Fungovalo to tak, že třeba prodali firmu Intelu, ale s podmínkou, že Intel k tomu vybuduje další firmu orientovanou na vývoj. Tam se budou dál realizovat špičkoví technici. A když díky nim pak vznikne nová firma, už bude lokální s velmi silným odborným know-how.  

Myslíte si, že Češi jsou podnikaví? 

Podnikavost musíme budovat a podporovat. Už na základních školách, aby si už žáci založili v uvozovkách firmu nebo nějaký projekt, jehož cílem bude něco vyrobit a prodat. Třeba jen spolužákům. 

Takže soudíte, že se neumíme prodat? 

Schopnost obchodovat, případně dělat marketing u nás vnímám jako docela citelnou slabinu. Setkávám se s tím každý den. Musíme umět dobře prodávat, případně i dobře nakupovat, být schopni prodat sebe, prodat produkt. Udělat mu reklamu. V tom jsme pořád tak trošku inženýři v uvozovkách. Neustále se soustředíme na produkt jako takový. 

Říkáme‚ že dobré zboží se chválí samo, to už vidíte v úslovích, která se šíří, ono to tak ale není. Já v tomhle dávám neustále k dobru jednu historku z rakouského učňáku. Ředitel mi říkal: každý, kdo od nás odejde, musí být kaufman, ať je to soustružník, nebo zemědělec. To je prostě povinnost. Jak nejste kaufman, tak se prostě neuplatníte a budete zoufalec, kterého všude ošidí a není schopen nic prodat. 

Současně u nás obchodníci nepožívají společenskou vážnost. Lékař, to je člověk s reputací, vědec je člověk s reputací. A obchodník? To je šmudla, který prodává osolenou vodu. 

Co by tomu pomohlo?  

Jsme sice otevřenou ekonomikou, ale zároveň jsme země ještě pořád dost uzavřená cizím vlivům. Dneska každá velká světově úspěšná firma je vnitřně strašně multikulturní. Má tam lidi z celého světa, kteří mají kompetence. Ten ví, jak se prodává v Brazílii. Ten ví, jak se prodává v Číně. Takové firmy jsou doma ve světě. Naše firmy jsou zpravidla doma v České republice. Cizím vlivům se musíme víc otevřít.   

Další bariérou je kapitálová nevybavenost české ekonomiky. Jak jí pomoci?  

V České republice je nedostatek kapitálu, nebo přesněji řečeno, je zde nefungující kapitálový trh. Je to handicap, který se opravdu překonává těžko, a překonává se postupným budováním, vytvářením finančních zásob, které pak pomohou růstu. Velká chyba byla, že se nám nepodařilo vytvořit a rozhýbat kapitálový trh aspoň tak, jako v Polsku. Tam dali povinnost různým penzijním fondům, aby část svých peněz investovaly skrze burzu a začaly rozhýbávat ekonomiku takovým tím standardním kapitálovým přílivem. 

Peníze z trhu přes burzu jsou nejsnazší, nejlevnější peníze, které vám umožní růst, aniž se vzdáváte kontroly nad firmou, což je velice podstatné. U nás je takových firem deset, patnáct, ale mohlo by jich tady být dvě stě. Jinak soukromého kapitálu je tady už relativně dost, tady už vznikla vrstva lidí, kteří mají a jsou schopni saturovat firmy kapitálem, zatím se k tomu ale moc neodhodlali. Bohužel i zde je vidět taková určitá naše opatrnost. Že raději investujeme do nemovitostí.