Grafy roku 2019 očima ekonomů: Dobrý začátek roku střídají obavy z přicházející recese

Slušný start roku stále více střídají obavy z přicházející recese, a to přestože se české ekonomice daří lépe než německé, včetně klíčového automobilového průmyslu. Obchodní války totiž už několik měsíců hýbají světovým trhem, a i když chuť výsledného koktejlu zatím zůstává neznámá, ziskovost firem se snižuje, reálný objem světového obchodu klesá a i nezaměstnanost už se v Česku začíná odlepovat od svého dna. Kdyby si ekonomové měli teď vybrat jeden graf, jenž reprezentuje českou a světovou ekonomiku v roce 2019, který by to byl?

Obecně se má za to, že když ekonomiky Německa nebo USA dostanou rýmu, tak ta česká musí dostat chřipku. Historie nám ale ukazuje, že tomu tak není vždy a česká ekonomika několikrát přestála recese ve Spolkové republice nebo USA s pozitivním růstem. Nicméně ekonomiky se čím dál více propojují do výrobních řetězců a jsou tak i čím dál více provázané.

„Tak například v letošním roce jsme viděli, že německý automobilový průmysl si prošel dvojciferným poklesem. Vzhledem k tomu, jak je ten český automobilový sektor propojený s německým, tak by někdo opět mohl očekávat pokles minimálně českého autosektoru. Nedošlo k němu,“ konstatuje hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. V Německu v letošním roce automobilový sektor v průměru poklesl o 11 procent, zatímco ten český rostl o tři procenta. Jak je to možné?

„Protože pokles výroby v Německu neznamená, že by klesala poptávka po autech. Registrace nových aut v Německu v závěru roku roste o 15 % meziročně. Ale nejde jen o Německo. Ve Francii je růst kolem 9 %, v Itálii o 8 %,“ říká Navrátil.

Německé automobilky totiž i podle dalších ekonomů jednak nezvládly tak dobře jako ty české přechod na nové kontroly emisí, ale i špatně odhadly, jaké typy aut budou lidé chtít. Tedy že nebudou chtít malá auta, které by automobilky rády prodávaly, ale že hitem zůstanou SUV, vysvětluje Navrátil. A to je podle něho důvodem proč, a to navzdory poklesu výroby aut a autodílů v Německu, vývozy aut a autodílů z Česka rostou – za deset měsíců to bylo o sedm procent.

„Dalo by se říci, že čeští výrobci aut letos zachraňovali dovolené a Vánoce německým spotřebitelům,“ dodává Navrátil.

Motor české ekonomiky pohání dál setrvačník

Česká ekonomika tak i podle hlavní ekonomky Raiffeisenbank v roce 2019 prokázala do určité míry svou odolnost vůči vnějším nepříznivým vlivům. „Motor české ekonomiky poháněl setrvačník. Meziroční růst sice mírně zpomalil pod hladinu tří procent, ale na rozdíl od německé ekonomiky se nezastavil. Tempo zůstalo nadprůměrně vysoké, a to zásluhou spotřeby,“ konstatuje hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská.

Historicky nejvyšší zaměstnanost v kombinaci s výrazným růstem příjmů tak i v roce 2019 živila spotřebitelský apetit českých domácností. Naopak českému vývozně orientovanému průmyslu se už podle analytiků dařilo hůř. Nejen zmíněný automobilový sektor, který se ještě v první polovině roku musel vypořádat s doznívajícím efektem zpřísněných emisních norem, ale i strojírenství čelilo náhlému ochlazení investiční aktivity v EU včetně Německa, připomíná Horská.

„Nejistota a obavy z dalšího vývoje mezinárodních vztahů vedly evropské firmy k odkládání investičních projektů k ledu. A když tak činí německé firmy, tak ty české, propojené buď vlastnicky, nebo obchodně, je následují. Výsledkem bylo ochlazení investic v Česku, a to i přesto, že rostoucí mzdové náklady stále intenzivněji tlačí na ziskovost firem a nutí podniky hledat další cesty k vyšší produktivitě a výkonnosti. Až setrvačníku dojde síla, bez investic se náš růst neobejde,“ vysvětluje Horská. 

Mzdy ukusují ze ziskových marží firem. Začnou hladovět?

Pohled na vývoj ziskových marží je zajímavý u nás či v Německu. Jak se zdá, v Německu už mzdový vývoj začíná tamní ekonomiku připravovat o konkurenceschopnost, zamýšlí se ekonomka Komerční banky Jana Steckerová.

„Většina současných mzdových kontraktů byla uzavřena v roce 2018. V tomto období se zdál být růst mezd oprávněný a adekvátní. Ve srovnání s obdobím 1996–2010 však mzdové náklady v letech 2011–2018 vzrostly více než dvakrát. To by mohlo vysvětlovat, proč jsou německé vývozy do ostatních zemí Evropské unie v současné době překvapivě nízké, a to i navzdory stále relativně dobré ekonomické výkonnosti zemí eurozóny,“ konstatuje. Vysoké mzdové náklady zároveň výrazně ukrojily ze ziskových marží firem, což je obrázek, který dobře koresponduje se závěrečnou fází ekonomického cyklu.

Podle Steckerové se tak nabízí otázka, zda Českou republiku nečeká něco podobného. Podobně jako v Německu, ani v České republice se totiž firmám nepodařilo rostoucí mzdové náklady zcela protlačit do cen pro konečné zákazníky. Firemní marže tak významně poklesly. „Zatímco ještě v roce 2016 se v poměru k HDP nacházely na úrovni 51 %, v letošním roce je to už jen 47 %. Ve srovnání s Německem je to však stále ještě o 10 procentních bodů více,“ konstatuje.

Ve srovnání s růstem produktivity práce je ale český mzdový růst rychlejší a nůžky mezi nimi se stále více rozevírají. „V situaci, v jaké je Německo, zatím sice nejsme, riziko, že se do ní dostaneme, zde ale je,“ říká Steckerová.

Zdroj: Macrobond, Eurostat, Ekonomický a strategický výzkum, Komerční banka

Na exportní výkonnosti se rostoucí náklady práce ale zatím neprojevují. Český zahraniční obchod naopak dosahuje velmi dobrých výsledků. „Je zde však riziko, že současný pokles marží již dosáhl bodu, kdy firmy nebudou ochotny či schopny další pokles marží akceptovat. Můžeme se tak dostat do stejného bodu jako německá ekonomika, tedy že rostoucí mzdové náklady budou omezovat českou konkurenceschopnost, na což doplatí celá ekonomika,“ varuje analytička. 

Více se vydělalo, více se utratilo

I v roce 2019 pokračoval prudký růst mezd nejen v soukromém sektoru. V kombinaci s růstem platů ve veřejném sektoru a důchodů v systému sociálního zabezpečení se výrazně zvýšily příjmy českých domácností. Ty se odrazily ve vyšší spotřebě, která byla podle analytiků jedním z hlavních motorů růstu české ekonomiky.

„Díky tomu se naše hospodářství výkonnostně přibližovalo k průměru Evropské unie,“ konstatuje hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček.

Růst průměrné hrubé mzdy (v korunách)
Zdroj: ČSÚ

Růst mezd byl vyvolán situací na trhu práce, kde je stále – podobně jako loni – akutní nedostatek pracovních sil. „Firmy jsou nuceny navyšovat mzdy a zavádět nové zaměstnanecké benefity, aby si udržely stávající zaměstnance a mohly nabírat nové. Pro některé firmy ale už je růst mzdových nákladů příliš vysoký, což snižuje jejich ziskovost. Zvláště společnosti s nízkou přidanou hodnotou se v budoucnu mohou dostat do problémů,“ přibližuje Křeček.

Prudký růst mezd z posledních let nicméně zároveň motivuje podniky k investicím do nového vybavení, které šetří lidskou práci. Zvláště v českém průmyslu dochází podle Křečka k výraznému technologickému posunu vpřed.

„Do budoucna lze očekávat, že technologický pokrok bude klást větší nároky na zaměstnance. Ti budou muset zvyšovat svou kvalifikaci, aby nadále nacházeli odpovídající uplatnění na trhu práce,“ dodává. 

Úřady práce stále hlásí prázdno

Lidí bez práce bylo v roce 2019 nejméně za posledních 23 let. Nezaměstnanost se ve většině roku držela mezi 2,6 a 2,7 procenta, což jsou nejnižší čísla od roku 1996. Vysoká zaměstnanost je napříč republikou, dokonce i v tradičně problematických oblastech, jako je Ostravsko či Chomutovsko.

„Je to skvělá zpráva pro zaměstnance, kteří mohli bez většího rizika změnit zaměstnání, ale i pro státní rozpočet, který vybíral více na daních a vyplácel méně na podpoře nezaměstnaných,“ konstatuje hlavní ekonom Roklenu Dominik Stroukal.

Lépe už ale nejspíš nejen podle něho nebude. Počet lidí bez práce se totiž už v listopadu zvýšil o 771. „Je to minimální nárůst, ale symbolický. Jde o jeden z dalších signálů toho, že se trend začíná pomalu obracet. Neznamená to, že bychom měli strašit brzkým propadem do recese, ale všeobecný růst, na který jsme si zvykli v posledních letech, začne oslabovat,“ vysvětluje.

Nejde totiž podle něho jen o růst ekonomiky jako celku, ale mění se očekávání výrobců, maloobchodu, ale třeba i na akciovém či nemovitostním trhu. Na rok 2019 budeme podle Stroukala vzpomínat jako na rok rekordní.

V černých číslech už jen výroba elektrických zařízení. Průmysl zahájil útlum

Rok 2019 byl totiž zlomový podle analytika ČSOB Petra Dufka i pro český průmysl. Největší tuzemské odvětví, které dlouhodobě podporovalo ekonomický růst země, zaměstnanost nebo třeba export, vstoupilo podle něho fakticky do útlumu.

„Zatímco ještě první polovina roku vypadala poměrně slibně a výsledky průmyslových firem nevykazovaly žádné známky dopadu slábnoucí zahraniční poptávky, ve druhém pololetí již začalo docházet k omezování výroby i zaměstnanosti, zatímco statistiky nových zakázek ani náznakem zatím nenaznačily, že by tento nový trend měl brzy končit,“ vysvětluje Dufek.

Dodává, že na celkových číslech průmyslu příliš nezměnil ani pozitivní obrat energetiky a těžebního průmyslu, a tak směr celému odvětví stále a jednoznačně udává zpracovatelský průmysl, téměř z třetiny zastoupený aktuálně stagnující výrobou automobilů. S výrazně horšími výsledky ve druhé polovině roku operuje strojírenství. V černých číslech tak z největších průmyslových tuzemských oborů zůstává podle něho v podstatě už jen výroba elektrických zařízení.

Tuzemský průmysl vstoupil do fáze útlumu. „Ekonomika tak přišla o svůj doposud úspěšný model založený prakticky na růstu všech odvětví a nyní musí spoléhat především na služby. Průmysl sám o sobě však přichází nejenom o zakázky, ale současně stále více o svoji konkurenční výhodu v podobě nízkých mzdových nákladů. I proto by měl současnou přestávku na cestě k dalším historickým rekordům využít k vlastní restrukturalizaci, ať už se módně označuje jako průmysl 4.0 nebo jakkoliv jinak,“ míní Dufek.

Koruna neposiluje. To překvapilo

Kurz koruny po ukončení režimu kurzového závazku v dubnu 2017 postupně posiloval až nepatrně pod hranici 25,2 koruny za euro, které dosáhl začátkem roku 2018. Poté se uvedený trend obrátil a koruna se již zhruba dva roky pohybuje v úzkém pásmu mezi 25,5 až 26 korunami za euro.

„Na vině byly a jsou jednak zahraniční rizika, ale také takzvaná překoupenost koruny z dob trvání kurzového závazku, kdy korunu nakoupilo velké množství zahraničních investorů. Dlouhodobější zastavení trendu posilování české měny však bylo pro trh i centrální banku překvapením. ČNB předpokládala, že koruna bude postupně posilovat zhruba kolem 2,5 procenta ročně,“ konstatuje hlavní ekonom ING Bank Jakub Seidler.

Teprve v listopadu letošního roku ČNB zveřejnila předpověď vývoje kurzu, který s příliš významným posilováním tuzemské měny v příštích dvou letech nepočítá. „To je v souladu s naším i tržním očekáváním, že koruna v roce 2020 zůstane velmi blízko hranice 25,5 koruny za euro,“ dodává Seidler.

A ekonom Patria Finace Jan Bureš také připomíná, že dále narůstá rozdíl mezi českými a eurovými sazbami. Česko tak podle něho zůstává jednou z mála lokalit na světě, kde jsou domácí inflační tlaky natolik silné, že centrální banka pokračuje v utahování měnové politiky.

Daňový poplatník na chod státu přispívá stále více

Daňového poplatníka také podle analytika Czech Fund Lukáše Kovandy nepotěší příliš zpráva, že se od roku 2015 podle údajů ministerstva financí postupně zvýšila složená daňová kvóta z 32,6 procenta až na aktuálně předpokládaných 35,9 procenta. Příští rok tak má být zatížení běžného daňového poplatníka nejvyšší za posledních 25 let, protože provedeme-li přepočet na metodiku OECD, vzroste složená daňová kvóta v Česku z 33,3 procenta v roce 2015 na 36,6 procenta v roce 2020.

„V novodobé historii Česka byla složená daňová kvóta dle dat OECD vyšší jen jednou, a sice hned v roce 1993, kdy dosahovala úrovně 37 procent. Tehdy ovšem tuzemská ekonomika procházela specifickým transformačním obdobím, takže srovnání s dneškem nebo obecně etapou po roce 2000 nemusí být zcela objektivní,“ vysvětluje Kovanda.

Složená daňová kvóta zachycuje daňové příjmy veřejných rozpočtů a příjmy z povinného pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění ve vztahu k objemu hrubého domácího produktu. Růst daňové kvóty značí nárůst přerozdělování, který sice tlumí možné sociální napětí, avšak zároveň podvazuje ekonomickou aktivitu a ekonomický růst. Zmíněný markantní vzestup složené daňové kvóty je tedy podle Kovandy varovným znamením.

Zdroj: OECD, odhad na základě údajů MFČR

„Daňový poplatník na chod státu přispívá v rostoucí míře. Jeho příspěvek od roku 2014 narůstá rychleji, než jak roste ekonomika jako celek. Jak kvůli zvyšování některých daní, tak kvůli opatřením uváděným za účelem zlepšení daňového výběru, jako je EET nebo kontrolní hlášení,“ říká Kovanda.

Byznys v rytmu obchodních válek

Obchodní válka představuje jedno ze stěžejních témat letošního roku. Přestože hlavní boje svádí USA s Čínou, negativní dopady se kvůli propojenosti globálních dodavatelsko-odběratelských řetězců šíří i do ostatních ekonomik.

A ani tuzemský průmysl není nezničitelný, i když zatím nejsou jeho poklesy tak markantní. Co by jej srazilo na kolena? „Zejména zpomalení v ostatních německých exportních destinacích, které by nastalo v případě výraznějšího vyhrocení obchodní války. Určitou hrozbu představuje otevření její druhé fronty – tedy obchodní konflikt mezi USA a Německem, který by zasáhl automobilový průmysl. Negativně by se do výkonu zdejšího průmyslu promítlo zhoršení spotřeby u našich západních sousedů,“ upozorňuje analytik Cyrrusu Tomáš Pfeiler.

Jelikož je Spolková republika nejčastější destinací českých exportů, nabízí se otázka, nakolik obchodní spor zasáhl tuzemské hospodářství. „Při pohledu na graf vidíme, že zdejší průmysl sice vykázal mírný meziroční pokles, zdaleka však nejde o čísla srovnatelná s naším západním sousedem. Důvodem, proč česká průmyslová výroba zůstává vůči ochlazování Německa relativně imunní, je nízká expozice vůči čínské ekonomice. To znamená, že náš průmysl dodává své produkty především podnikům, které neexportují do Číny,“ vysvětluje.

Na druhou stranu, aktuálně došlo podle něho ke hmatatelnému zklidnění tenzí v mezinárodním obchodě. „Vliv deeskalace již můžeme pozorovat na sentiment indikátorech. Německý výrobní index nákupních manažerů se sice stále nachází v pásmu kontrakce, odrazil se však již ode dna. Podobný trend lze s mírným zpožděním očekávat i v České republice. Katastrofické predikce o výhledu tuzemského průmyslu proto nejsou namístě,“ dodává Pfeiler.

Nicméně souhlasí s tím, že firmy se v prostředí narůstajícího protekcionismu cítí nejistě a jejich management tak omezuje investice do rozšiřování výroby. „Jelikož investice představují součást HDP, vede obchodní konflikt ze zpomalování globální ekonomiky. Očekává se, že do konce roku 2020 ukrojí tenze v mezinárodním obchodě z globálního ekonomického růstu asi půl procentního bodu,“ upřesnil Pfeiler.

A zrovna Německo patří mezi státy, které obchodní spor a ochabování čínského hospodářství podle Pfeilera zasáhly. Největší ekonomika eurozóny s říší středu čile obchoduje. Celková obchodní výměna mezi oběma zeměmi dosáhla v roce 2018 dvě stě miliard eur.

„Zejména německý průmysl, jehož produkce z velké částí směřuje právě do Číny, na ochlazování tamní ekonomiky a obchodní konflikt doplácí. Z grafu můžeme vyčíst, že průmyslová produkce propadla v říjnu meziročně o více než pět procent,“ doplňuje Pfeiler.

Poprvé od velké finanční krize také meziročně spadl reálný objem světového obchodu, a to zanechalo viditelné šrámy zejména na těch nejotevřenějších ekonomikách. Podle hlavního ekonoma Patria Finance Jana Bureše německý průmysl už v recesi je, a to déle než rok a půl. 

Automobilkám zkomplikovaly výrazně život emisní limity

Nejen obchodní války však měly v roce 2019 dopad na řadu ekonomik. Ať už v EU nebo třeba v USA, a to včetně české, vzhledem k jejich časté vzájemné provázanosti. Například zmíněný automobilový sektor. Problémy v něm se netýkají jen Německa.

Jak konstatuje hlavní ekonom ING Bank Jakub Seidler, zatímco německý automobilový sektor se v roce 2019 propadl zhruba o deset procent, tedy nejvíce od globální světové krize, problémy se dotkly i řady dalších automobilek. A na vině nebyly jen obchodní války, ale také problémy související se zmíněným příchodem přísnějších emisních limitů.

Řada automobilek tak letos podle Seidlera intenzivně měnila své modelové řady, aby lépe plnila nové emisní normy a vyhnula se pokutám za jejich překročení, které začnou platit v roce 2020. „Do jaké míry se s touto zásadní změnou evropský automobilový sektor vypořádá, bude patřit mezi největší nejistoty roku 2020. Dle některých odhadů mohou pokuty pro některé automobilky tvořit velkou část jejich ročních zisků,“ konstatuje Seidler.

Uvedený vývoj pak bude samozřejmě klíčový pro tuzemský automobilový sektor, který letos ještě mírně rostl. „Přísnějším emisním limitům či tlaku na elektromobilitu se však také nevyhne,“ doplňuje Seidler. 

Důvěra v Německu klesla na desetiletá minima

Obavy z německé recese, které se šířily na podzim 2019, nakazily špatnou náladou kdekoho. Ukazatele, včetně velmi známého indexu ekonomické důvěry – IFO indexu, který měsíčně zveřejňuje německý ekonomický institut a je založený na průzkumu mezi manažery podniků, klesly na 10letá minima.

Pokud je tento index větší než sto, znamená to optimistické podnikatelské klima v Německu, neboli čím vyšší index, tím lepší průměrné očekávání manažerů ohledně budoucího ekonomického vývoje.

„Kdyby se výkonnost německé ekonomiky řídila pouze těmito ukazateli, procházela by německá ekonomika hlubším propadem než za evropské krize důvěry v roce 2013. Přesto, nestalo se,“ konstatuje už citovaná ekonomka Helena Horská. Recese totiž postihla jen průmysl, do služeb a spotřeby domácností se nepřelila.

„Německý průmysl okusil stinnou stránku své závislosti na globální ekonomice a silné závislosti na automobilovém průmyslu. Právě tento sektor v jednom okamžiku zasáhly dvě rány: cyklický pokles poptávky a strukturální změny na objednávku vlády,“ dodává Horská. 

Francouzský průmysl poráží ten německý

Francouzský průmysl má teď poprvé za více než deset let navrch nad průmyslem německým, stejně tak celé ekonomiky obou zemí. „Ta francouzská je sice o dvě třetiny zadluženější, nicméně Emmanuelu Macronovi se i tak – byť na dluh – otevírá okno příležitosti k přetvoření EU k obrazu svému,“ konstatuje Kovanda.

Francouzský prezident podle něho tak ještě rozhodněji sahá po otěžích faktického vůdce Evropy, které dosud třímala nyní již pomalu odcházející kancléřka Angela Merkelová. Pro vládnoucí politiky zemí visegrádské čtyřky, jako je Polsko či Maďarsko, částečně také Česko, to není dobrá zpráva.

„Macron neváhá středoevropský region rázně mentorovat, například prohlášením EU není jenom supermarket, tam kde Merkelová volí mnohem smířlivější tón, i protože Německo má ve střední Evropě daleko silnější ekonomické zájmy než Francie,“ říká Kovanda. Nicméně se sílící ekonomickou, a i proto politickou pozicí v rámci EU Macron tím spíše podle něho přejde od mentorování k činům.

Nejistota podlamuje kolena důvěře

To, co ochromuje finanční svět především, se dá vyjádřit jedním slovem: nejistota, míní hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Nejen zmíněné obchodní války nebo recese v Německu, ale třeba také brexit.

„To vše zasévá nejistotu, nedůvěru a strach nejen mezi investory, ale i mezi podniky a domácnostmi. Globální index politické nejistoty měřící negativní zprávy z oblasti politiky, ekonomiky a finančních trhů je na úrovních, které jsme neviděli ani během finanční krize 2008. Ať už chceme nebo ne, tak lavina negativních zpráv ovlivňuje naši důvěru,“ konstatuje Navrátil.

Například důvěra šéfů amerických firem poklesla na tak nízkou úroveň, která byla v minulosti v dobách recese v USA, připomíná Navrátil. „Tentokrát žádná recese neřádí, ekonomika roste, a to slušným tempem. A výsledky amerických firem za třetí čtvrtletí jsou lepší, než se čekalo. Je to prostě v hlavě,“ míní.

Zdroj: Refinit, Datastream, Česká spořitelna

Nepříjemné ale podle něho je, že z hlavy se takový vývoj může dostat do reality. „Pokud máte obavy z recese, tak omezíte investice, velké výdaje. Strach a nedůvěra se začnou sebenaplňovat. Proto je pozitivní, že nejistota ohledně brexitu a obchodního sporu mezi Čínou a USA na konci roku poklesla,“ dodává Navrátil. 

Ziskové marže tlačí dolů utažený trh práce a rostoucí mzdové náklady

Vývoj ziskových marží firem je ve Spojených státech velmi dobrým ukazatelem blížící se recese, říká ekonomka Komerční banky Jana Steckerová. A jak ukazuje graf níže, kde je vidět vývoj ziskových marží v jednotlivých hospodářských cyklech – statistika je v tomto ohledu neúprosná.

V letošním roce tak tým analytiků Komerční banky očekává ještě růst amerického HDP na úrovni 2,3 %, příští rok by to však mělo být již jen 0,7 %. V důsledku poklesu ziskových marží pak začnou firmy najímat méně zaměstnanců, což se následně odrazí i v poklesu spotřeby. Ziskové marže přitom tlačí dolů utažený trh práce a rostoucí mzdové náklady.

„Tyto tendence se podle našeho názoru začnou silněji projevovat na konci letošního roku a na začátku příštího. Ve druhém pololetí příštího roku pak již čekáme plný nástup recese,“ uzavírá Steckerová.

 

Zdroj: SG Cross Asset Research/Economics, Ekonomický a strategický výzkum, Komerční banka

Uvolnění měnové politiky vedlo k anomáliím

Rok 2019 byl důležitý i pro dluhopisy, respektive pro ty se zápornými úroky. „29. srpna bylo totiž dosaženo historicky největšího objemu dluhopisů se zápornými výnosy. Celosvětově bylo na trhu více než 17 bilionů (17 tisíc miliard) dolarů v dluhopisech se zápornou úrokovou sazbou. To se ještě nikdy předtím nestalo,“ konstatuje hlavní ekonom BH Securities Křeček. 

Celosvětově významné centrální banky v roce 2019 uvolňovaly měnovou politiku. V důsledku se na trhu vyskytlo mnoho anomálií. „Dluhopisy se záporným výnosem mohly vydávat nejenom státy, ale i soukromé společnosti. V některých zemích banky přenášely negativní úroky na vklady svých klientů. Jinde zase bylo možné čerpat hypoteční úvěry se zápornými úrokovými sazbami,“ vysvětluje Křeček.

Negativní úroky je podle něho třeba vnímat jako historickou anomálii, která je v rámci posledních pěti tisíc let zcela výjimečná a do budoucna se může ukázat jako škodlivá. Křeček vysvětluje, že lidé přestávají být odměňováni úrokem za odkládání spotřeby do budoucnosti. Místo toho je negativní úrokové sazby nutí, aby vše spotřebovali v přítomnosti a nemysleli přitom na horší časy.

Otázkou podle něj je, kam až to může zajít. „Dokud lidé mají hotovost, mohou se negativním úrokům vyhnout tím, že si vyberou své peníze z účtu. Ve světě se však začíná hovořit o bezhotovostní ekonomice, která by do budoucna mohla lidem vzít obranu před zápornými úroky,“ připomíná Křeček.

Dluhopisový trh se tak v letošním roce vyvíjel způsobem, který předpokládalo jen malé množství analytiků. „Například řecké dluhopisy se od počátku roku zhodnotily o necelých 31 procent, čímž porazily většinu akciových titulů,“ říká Křeček. A tak přestože se na dluhopisovém trhu vyskytovala celá řada anomálií, šlo na něm dosáhnout velice zajímavého zhodnocení.

Návrat k normálu v eurozóně se znovu odkládá

A ani Evropská centrální banka v roce 2019 neučinila krok k normalizaci měnové politiky a dál setrvala u záporných úrokových sazeb.

„Na podzim se dokonce rozhodla přesvědčit finanční trhy, že doba záporných úroků, respektive nekonvenční měnové politiky, není zdaleka u konce, a restartovala svůj v minulosti už několikrát využitý nástroj s označením kvantitativní uvolňování,“ konstatuje ekonom ČSOB Petr Dufek.

A upozorňuje, že nejde o nic jiného než o rozsáhlý nákup dluhopisů zemí eurozóny v objemu 20 miliard eur měsíčně, za něž Evropská centrální banka vydá nová eura, která by podle ní měla v konečném důsledku podpořit inflaci. Banka tak vlastně říká, že finanční trhy zůstanou zaplavené eurovou likviditou i se všemi negativními důsledky.

 

„Centrální banka ještě více nafoukne svoji už tak rekordní bilanci, posílí pozici největšího věřitele eurozóny, dál bude tlačit výnosy dluhopisů směrem dolů a s nimi třeba i zhodnocení úspor domácností a nutit střadatele hledat alternativní příležitosti pro zhodnocení jejich peněz, třeba na realitním trhu,“ míní Dufek.

A to vše bude podle Dufka pokračovat do té doby, dokud se inflace nepohne směrem k cílovým dvěma procentům. „S největší pravděpodobností to rovněž znamená, že záporných úrokových sazeb se eurozóna nezbaví možná ani v příštích dvou letech,“ odhaduje Dufek. Nekonvenční měnová politika v eurozóně tak nepochybně přežije i rok 2020, zřejmě bez ohledu na to, zda vlastně vůbec má nějaké pozitivní efekty. 

Hongkongská ekonomika v pasti

Divoká obrana svobody od června až do konce roku 2019 – to charakterizovalo v druhé polovině roku Hongkong, kde protesty přerostly do ozbrojeného střetu a ekonomické recese, připomíná hlavní ekonom Roklenu Dominik Stroukal. V roce 1993 tvořil Hongkong 27 procent čínského hrubého domácího produktu, o 26 let později jsou to již méně než tři procenta.

„Pro Čínu tak svobodný Hongkong přestal být stejně důležitý jako kdysi. Snahy Číny o vměšování se do práva sedmimilionového přístavu se ale setkaly s odporem,“ konstatuje Stroukal.

Politické bouře v Hongkongu pochopitelně nebyly zadarmo a podle Stroukala jejich náklady je možné přibližně vyčíslit na dvě až tři procenta hrubého domácího produktu. „Spolu s nejistotou ohledně americko-čínských obchodních sporů poslaly protesty jednu z nejbohatších ekonomik světa dokonce do recese,“ podotýká.

Ve třetím kvartálu se hongkongská ekonomika propadla o 3,2 % oproti čtvrtletí minulému, ve kterém také zaznamenala pokles a splnila tak obvyklé formální kritérium pro ekonomickou recesi.

„Zemi hromadně přestali navštěvovat turisté a zády se obrátili také investoři. Jde o nejhorší ekonomickou krizi městského státu v jeho moderních dějinách,“ dodává Stroukal.