Z Itálie se může vyklubat zhouba eurozóny. Jedna z nejzadluženějších zemí chce problémy řešit dalšími dluhy

Evropská komise se obává, aby se neopakovala řecká krize, tentokrát s Itálií v hlavní roli. Jenže s tím rozdílem, že Řecko bylo dostatečně malé, aby se dalo zachránit, Itálie však může být příliš velká. Ostatně je třetí největší ekonomikou eurozóny. A i když představuje kvůli vysokému zadlužení hrozbu už déle, obavy zvýšila nová italská vláda vzešlá z letošních voleb, která chce místo úspor stimulovat hospodářství řadou výdajů. Věří, že i tak zadlužení země sníží a ještě dokáže, že má recept k oživení hospodářského růstu v celé Evropě.

Zdroj: ČTK/imago stock&people Autor: Christian Ohde

„Na italské ekonomice není znát, že uplynulo již deset let od propuknutí světové hospodářské krize,“ konstatuje hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček. Jasně to ukazují základní makroekonomická data. „Velkou italskou bolístkou je míra nezaměstnanosti přesahující 10 procent,“ potvrzuje analytik Next Finance Jiří Cihlář.

Ještě před krizí se podíl lidí bez práce nacházel pod sedmi procenty, pak ale rostl a jejich počty kulminovaly v roce 2014, kdy nezaměstnanost činila 12,7 procenta. Ještě horší situace panovala mezi mladými do 24 let, kde bylo bez práce přes 40 procent lidí.

Poslední roky se sice situace zlepšuje, ale velmi pozvolna. Vyšší nezaměstnanost loni měly jenom dva státy – Španělsko a Řecko. Ovšem Atény krizi odnesly nejsilněji a před pádem zemi zachránila finanční pomoc ze zahraničí doprovázená reformami.

Zdroj: Prometeia

Španělsko pak má oproti Itálii dvě výhody – jeho zadlužení nepřesahuje sto procent ročního hrubého domácího produktu země a růst ekonomiky poslední roky přesahuje tři procenta.

Takový stav hospodářství je pro Itálii zatím vzdáleným cílem. „Její růst hrubého domácího produktu se drží výrazně pod dvěma procenty,“ poznamenal Křeček. Průměr za posledních deset let činí –0,6 procent, což je druhý nejhorší výsledek, pochopitelně po Řecku.

Zatímco v roce 2000 se Itálie podle OECD dokázala vyrovnat i Německu, když se hrubý domácí produkt přepočetl na hlavu, během let se jejich situace značně vzdálila. Na začátku tisíciletí činil shodně v přepočtu 27 tisíc dolarů, v roce 2016 dosáhlo Německo 49 tisíc, zatímco Itálie byla na 38,5 tisíce dolarech. 

Zdroj: OECD

Z globálního hlediska se navíc Římu na lepší časy neblýská, prognózy dalšího vývoje čím dál častěji mírní optimismus. Italská ekonomika už teď mezikvartálně neroste, ale pouze stagnuje, poznamenal Cihlář. Sama italská vláda v říjnu snížila výhled letošního meziročního růstu ekonomiky na 1,2 procenta z dříve udávaných 1,5 procenta.

„Víceméně se země vyvíjí jako zbytek eurozóny – na počátku roku se vše zdálo skvělé, od té doby očekávání klesají. Stále ještě jsou data lepší než prakticky kdykoliv od roku 2012, ale zaostávají za výkonem země před krizí v roce 2008,“ komentuje kondici italského hospodářství portfolio manažer NN Investment Partners Michal Špaček.

Zadlužení, které těžko hledá srovnání

Výkon tamního hospodářství tak podle Cihláře jednoduše není takový, aby země dokázala úspěšně redukovat svůj dluh, který dosahuje zhruba 131 procent HDP, což je – opět po Řecku – druhý nejhorší výsledek v Evropské unii (a ve světě je na tom hůř jenom Japonsko a Libanon). Pokud ale dluh vyčíslíme v konkrétní hodnotě, dluží země 2,3 bilionu eur (téměř 60 bilionů korun), a to už je číslo, které nemá v Unii srovnání.

Portfolio manažer společnosti Cyrrus Tomáš Pfeiler mluví v případě Říma o chronicky vysokém zadlužení. „Vede to k vynakládání značného množství finančních prostředků jen na splácení dluhů,“ podotkl Křeček.

„Je však třeba říci, že Itálie od svého vstupu do eurozóny postupovala v oblasti veřejných financí poměrně odpovědně. Odpovědněji než Německo. Římu se totiž od přijetí eura celkem soustavně daří, na rozdíl od Německa, vykazovat primární rozpočtový přebytek. Primární přebytek neobsahuje platby za obsluhu dluhu. To, co tedy italské veřejné finance stahuje dolů, jsou dluhy nahromaděné od 60. do 80. let minulého století, tedy před přijetím eura,“ uvedl hlavní ekonom Czech Fund Lukáš Kovanda.

Zdroj: OECD, pozn.: uvedená data vycházejí z metodiky OECD zohledňující paritu kupní síly

Tomáš Pfeiler vidí slabinu také v nízké úrovni modernizace průmyslu. „Tamnímu byznysu dominují malé a střední podniky, které často nedisponují dostatečnými prostředky k provedení nezbytných investic do rozvoje a výzkumu.“

Zatížené jsou i italské banky. Před dvěma lety italská vláda odvrátila nejhorší problémy sektoru, když schválila plán na záchranu tamní třetí největší banky Monte dei Paschi di Siena, nejstarší bankovní institucí na světě, kterou ohrožoval nedostatkem kapitálu. Ovšem to nic nemění na tom, že italské banky stále drží velký objem takzvaně toxických půjček, u kterých se neočekává splacení. Takže akcie bank jsou velmi citlivé na otřesy v italské ekonomice. Podle výzkumné společnosti Capital Economics je tamní bankovní sektor stále příliš slabý na to, aby dlouho ustál dopad příliš vysokých dluhopisových výnosů.

Rozpočet s nepodmíněným příjmem pro nejchudší. Nezodpovědnost, říká ekonom

Italská ekonomika se tak nachází v kleštích. Nová italská vláda Giuseppeho Conteho, kterou letos vytvořily euroskeptická a protiimigrační Liga a protestní Hnutí pěti hvězd, se situaci rozhodla řešit sestavením takového státního rozpočtu, který vyvolal pozdvižení doprovázené výstrahou od Evropské komise. Pokárání se však může vyvinout ve finanční sankce. Evropská unie se totiž obává, aby tím Itálie nevydláždila cestu k další dluhové krizi v eurozóně, de facto krátce poté, co skončil záchranný program pro Řecko.

Koncem září kabinet oznámil, že na příští rok plánuje rozpočtový deficit 2,4 procenta HDP. Podle tamní koalice je zapotřebí využít rozpočtovou politiku k podpoře hospodářského růstu. Financovat ale chce nejen zvýšení investic do veřejné infrastruktury nebo snížení daní, ale i vysoký nárůst výdajů na sociální zabezpečení. Plní tak i předvolební sliby. Vláda přitom doufá, že růst příští rok dosáhne 1,5 procenta HDP, tedy více než letos.

Jednou z novinek je zavedení nepodmíněného příjmu pro nejchudší, na který italský rozpočet vyhradí 10 miliard eur (258,3 miliardy korun). Chudí Italové by měli dostávat až 780 eur měsíčně (20 143 korun), a to ve formě předplacené nákupní karty.

Peníze mají být nejprve zprostředkovány důchodcům. Následně je mají získat i ostatní lidé žijící pod hranicí chudoby, ovšem má to jisté podmínky – budou muset vykonat osm hodin veřejně prospěšné práce týdně, prokázat, že hledají zaměstnání, a přijmout jednu ze třech prvních pracovních nabídek. V zemi s vysokou nezaměstnaností žilo minulý rok podle údajů italského statistického úřadu (ISTAT) v „absolutní chudobě“ 5,1 milionu lidí.

Zdroj: OECD

Oslovení ekonomové nevnímají zavedení základního příjmu příliš pozitivně. „Záměr koaličního Hnutí pěti hvězd prosadit nepodmíněný základní měsíční příjem hodnotíme jako rozpočtově nezodpovědný,“ poznamenal Pfeiler. „V konečném důsledku může snížit motivaci k práci,“ míní Křeček.

Rovněž opatření, které snižuje věk odchodu do důchodu, bude podle Křečka rozpočtově nákladné, a přitom sníží velikost pracovní síly v ekonomice.

Zdroj: OECD

K některým aspektům rozpočtu jsou ale shovívaví. „Je pravdou, že k žalostně nízkému tempu růstu italské ekonomiky přispěly i škrty naordinované Evropskou komisí. Některá nově navrhovaná opatření mohou pomoci ekonomiku nastartovat. Patří mezi ně zejména plán Ligy na zavedení rovné daně,“ přiblížil Pfeiler.

„Návrh rozpočtu počítá se snížením daní pro malé a střední podnikatele. Toto opatření bude znamenat výpadek příjmů pro veřejné rozpočty, nicméně pro ekonomiku má stimulační efekt. Nižší daně mohou motivovat k podnikání a růstu zaměstnanosti,“ uvedl Křeček, avšak dodal, že takové opatření by bylo vhodné při nižší míře zadlužení.

„Za současné situace by se italská vláda měla primárně zaměřit na ořezání zbytných vládních výdajů, které však nebude mít výrazný dopad na pokles tempa růstu ekonomiky. Dluh lze rovněž snižovat privatizací zbytných vládních statků,“ dodal Křeček.

Deficit by byl v normě, nebýt obřího zadlužení

Tamní ministr financí Giovanni Tria chystané hospodaření obhajuje s tím, že neohrozí finanční stabilitu Itálie ani žádné další členské země Evropské unie.

Plánovaný deficit 2,4 procenta nicméně představuje trojnásobek ve srovnání s cílem předchozí vlády. Stejný deficit pak naplánovala i pro roky 2020 a 2021. Podle maastrichtských kritérií, která musejí plnit členové eurozóny jako Itálie, je sice přípustný tříprocentní rozpočtový schodek, ale vzhledem k obrovskému celkovému zadlužení musí Řím plnit celou řadu dalších podmínek.

Ostatně vzápětí místopředseda Evropské komise Valdis Dombrovskis prohlásil, že plán Itálie odporuje jeho závazkům, na kterých se dohodla se všemi členskými státy EU.

Zároveň je totiž zadlužení země o 70 procentních bodů vyšší, než dovolují zmíněná maastrichtská kritéria, která jej stanovují na maximálně 60 procent HDP. Řím sice není jediný, kdo tuto hranici překračuje, v jeho případě je ovšem překročení obrovské. Země je proto povinna příští rok z tohoto nepovoleného převisu dvacetinu odbourat. Zadlužení by se tedy mělo o 3,5 procentního bodu snížit, nikoli dále zvyšovat, připomněl týdeník Der Spiegel.

Rozhodnutí italské vlády neohlížet se na potřebu úspor vyvolalo vedle kritiky z Unie i negativní ohlas na trzích, ať už jde o vládní dluhopisy, nebo euro. „Problémem italských rozpočtů je, že jsou pořád deficitní. Nejlepší výsledek od roku 1990 byl –0,8 procenta v roce 2000. Trhy se obávají, že pokud už samotný návrh je deficitní více, než italská vláda slibovala, skutečnost bude ještě horší,“ poznamenal portfolio manažer Špaček.

Například výnos desetiletých dluhopisů na přelomu září a října vyskočil o pětinu na úroveň shodnou s rokem 2014. Vyšší výnos přitom značí vyšší riziko. Například německé dluhopisy jsou hluboko pod jedním procentem. Není tak překvapením, že ani výše zmíněné akcie některých italských bank odepisovaly i přes desetinu hodnoty v den, kdy italská vláda oznámila smělé plány na větší rozpočtový schodek.

„Protože italské zadlužení je vysoké, pokles cen a růst výnosů nedělá dobře ani italské vládě (které se zvyšují náklady na financování) ani italskému finančnímu sektoru (italské banky a pojišťovny drží významnou část italského státního dluhu). Navíc se růst výnosů státních dluhopisů promítá do růstu sazeb ostatních dlouhodobých úvěrů, čímž trpí celá italská ekonomika,“ přiblížil Špaček.

I kvůli situaci na trzích možná kabinet záhy ubral, aby bouři uklidnil, a oznámil, že se schodek po roce 2019 nebude držet na 2,4 procenta HDP, ale v roce 2020 klesne na 2,1 procenta a v roce 2021 na 1,8 procenta.

Conte je nicméně přesvědčený, že přes štědřejší rozpočet klesne do roku 2021 obří zadlužení země, a to o zhruba čtyři procentní body, takže se bude pohybovat v blízkosti 126,5 procenta HDP. „Věříme ve skutečnost, že pomocí expanzivního rozpočtu dokážeme výrazně snížit veřejný dluh,“ prohlásil vicepremiér Luigi Di Maio. 

„Problémem, který zlomil Řecku vaz, byl vysoký dluh. A právě tuto bolístku by měla řešit i Itálie. Jenže pokud bude země výrazně navyšovat schodky rozpočtu, těžko k tomu dojde. Problémem je také to, že růst evropské ekonomiky nebude zrychlovat, ale zpomalovat,“ poznamenal analytik Cihlář s tím, že to ještě více ochromí schopnost Itálie redukovat svůj dluh. „Přitom je zřejmé, že náklady na italský dluh budou růst. S koncem výkupů dluhopisů od Evropské centrální banky se budou dál zvyšovat výnosy italských státních dluhopisů,“ dodal.

Vicepremiér Di Maio si ale myslí, že se výdajové plány jejich vlády dokonce mohou stát receptem k oživení hospodářského růstu v celé Evropě. Unie je podle něj připravena opustit politiku úspor a napodobit přístup amerického prezidenta Donalda Trumpa. „Americká ekonomika roste čtyřprocentním tempem díky Trumpově expanzivní politice, kterou všichni označují za špatnou. Trump zvyšuje deficit, snižuje zdanění a investuje do infrastruktury,“ podotkl.

Varování příchází i od Mezinárodního měnového fondu

Ovšem negativní pohled Evropské komise sdílí i další velká organizace. Mezinárodní měnový fond varoval před hrozbami, které vyplývají z počínání Říma. I kdyby větší výdaje zvýšily ekonomický růst, bude to podle Mezinárodního měnového fondu jen dočasné a stálě převyšují výrazná rizika prudkého poklesu.

Dokonce i velmi mírné nepříznivé šoky, jako zpomalení růstu nebo zvýšení rozdílu mezi výnosy desetiletých státních dluhopisů italské a německé vlády, by zvýšilo dluh a nebezpečí, že Itálie skončí v recesi. Ostatně už teď fond předpovídá, že HDP Itálie v příštím roce stoupne pouze o procento.

Fond také oponuje tvrzení, že se v dalších letech schodek bude zase zmírňovat. Organizace odhaduje, že s plánovanými stimulačními výdaji bude deficit v příštím roce činit 2,66 procenta HDP a v dalších dvou letech stoupne na 2,8 až 2,9 procenta HDP.

Evropská komise tak zůstává v kritice Itálie neoblomná, požaduje změny v rozpočtu a teď jen vyčkává, jak situaci posoudí další členské země EU, mají čas zhruba do poloviny příštího týdne.

Ekonom Kovanda se ale domnívá, že Evropská komise spíš nebude chtít situaci vyostřit, alespoň ne před volbami do Evropského parlamentu, které se odehrají v květnu příštího roku. Tvrdý postup vůči Římu by totiž jenom prospěl italským antisystémovým politickým silám. „Podle aktuálního průzkumu veřejného mínění má italský rozpočet podporu takřka 60 procent italské veřejnosti. Brusel tedy bude Itálii kárat, žádat nápravu, nikoli ji však trestat. Alespoň tedy ne v nadcházejících předvolebních měsících,“ uvedl.

Je tu i ten aspekt, že Itálie není zdaleka jediná, kdo porušuje Pakt růstu a stability, který zahrnuje podmínky maximálně tříprocentního schodku a výši dluhu do 60 procent HDP. „V období od ustavení eurozóny do loňského roku došlo ke 168 překročením přípustného schodku některou ze zemí platících eurem. Celkem 47 z těchto případů lze zdůvodnit objektivně tíživou ekonomickou situací, což Pakt růstu a stability připouští. Ovšem dalších 121 porušení pravidel ve věci deficitu mohlo být sankcionováno, ale nebylo,“ vyjmenoval Kovanda. Pokutováno nebylo ani Německo, které pakt porušilo na počátku milénia vůbec jako jedna z prvních zemí, podotkl.