Za dílo amatérů považuje Michael Kocáb zánik Československa. Připomněl, že politici, kteří rozhodnutí učinili, měli minimum zkušeností, a je přesvědčen, že rozhodnout měli občané republiky v referendu. Vzpomínky z obou zemí někdejší federace však ukazují, že postoj Čechů a Slováků byl počátkem 90. let značně odlišný. Zatímco nynější ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) vzpomíná na československý sentiment, někdejší slovenský premiér Mikuláš Dzurinda vzpomněl na agresi slovenských občanů vůči zákonodárcům, kteří se pokoušeli osamostatnění zabránit. Politici minulí i současní diskutovali o jubileu Česka a Slovenska v Událostech, komentářích.
Samostatná Česká republika a stejně tak nezávislé Slovensko existují tři desetiletí. I když se zdá, že je nynější výročí už jen příležitostí ke vzpomínkám a bilancování samostatné existence, znějí dodnes výtky ke způsobu, jakým Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla. Michael Kocáb, který se v roce 1992 marně pokoušel prosadit referendum o zániku státu, dnes hovoří o díle amatérů.
„Ti, kteří ten rozpad moderovali, byli politici, kteří byli krátce ve funkcích, bez jakýchkoli velkých zkušeností. Chápu, může se učit v průběhu, byli jsme všichni noví. Může se v průběhu učit finance, ekonomiku, vládnutí, ale tak zásadní věc jako rozpad státu, který byl udržovaný od Masaryka, a dokonce i komunisty, si neměli vzít do rukou. Měli se obrátit na naše občany s referendem,“ řekl Kocáb.
Nostalgie po Československu versus malý Kapitol po Slovensku
Otázka však je, jak by referendum dopadlo. Vzpomínky z obou částí někdejší federace se výrazně liší. Nynější český vicepremiér Vít Rakušan, který v té době dospíval, označuje zánik Československa za událost, kterou jeho okolí nevítalo s nadšením.
„Vnímal jsem veliký sentiment nad tím, že se Československo rozpadá. Všichni jsme se v Československu narodili, žili jsme v něm. Rozpad tehdy, myslím, většinou lidí, kteří obývali československou federaci, nebyl vnímán jako pozitivní krok,“ podotkl.
Naopak Mikuláš Dzurinda, který na přelomu století řídil slovenskou vládu, ale již na počátku 90. let byl v politice coby poslanec Slovenské národní rady a místopředseda KDH, vzpomíná na docela jiné nálady. „Hlasovali jsme proti ústavě a vzpomínám si, jak nás občané, když jsme vycházeli z tehdejší staré Slovenské národní rady, fyzicky napadli. Jakýmsi velkým dřevěným kolem se snažili prorazit cestu dovnitř. Bylo to jako malý slovenský Kapitol,“ přirovnal tehdejší události na Slovensku k předloňskému dění ve Spojených státech.
Dodal, že jakkoli sám nebyl konci federace nakloněn, nepovažoval vznik samostatného Slovenska za „nic nenormálního“. „Uvědomoval jsem si, že i méně početné národy chtěly dospět, emancipovat se a získat státnost – známe zeměpis. Takže jsem vnímal toto období jako neobyčejně citlivé,“ poznamenal.
I když nelze vyloučit, že by se výsledky eventuelního referenda v Česku a na Slovensku lišily, Michael Kocáb je přesvědčen, že rozhodnutí zachovat Československo i ukončit společnou existenci by bylo s referendem lepší, než když rozhodnutí učinili dva politici.
Především se ale Kocáb domnívá, že všelidové hlasování mohlo umožnit fakticky naplnit federativní myšlenku. „Víte, že 1. ledna 1969 se rozhodlo o tom, že Československo bude federací, ale v průběhu normalizace se to neuplatnilo, byl to stále unitární stát. Federace se v období komunismu nepropracovala. Byla šance najít relevantní vztahy mezi republikami a federaci udržet,“ míní. A hlas v referendu proti federaci by podle něj sice vedl k rozpadu, ale „z daleko vyšší vůle než těch dvou pánů a jejich stran (Václava Klause z ODS a Vladimíra Mečiara z HZDS)“.
Václav Havel jako symbol České republiky
Za zásadní pro prvotní formování a mezinárodní etablování nově vzniklé České republiky považuje Vít Rakušan rozhodnutí Václava Havla kandidovat na prezidenta. „Dal České republice obrovský mezinárodní kredit tím, že do funkce prezidenta České republiky šel. Symbolizoval porevoluční vývoj, symbolizoval odpor proti komunistickému režimu. Že se rozhodl do té funkce kandidovat, byl obrovský vklad do budoucnosti České republiky,“ podotkl.
Havel v červenci 1992 odstoupil z funkce hlavy československého státu a podle Michaela Kocába vnímal zánik státu velmi špatně. „Prožíval velkou krizi, protože to považoval za své osobní selhání a byl z toho smutný,“ vzpomněl.
Slovenští nacionalisté ovšem vnímali Havla také jako symbol Prahy a na něj, respektive na jeho doprovod v Bratislavě dokonce zaútočili. O tom, že by se vyvíjela historie jinak, kdyby porevolučním československým prezidentem nebyl on, nýbrž Slovák Alexander Dubček, však pochybuje Mikuláš Dzurinda. Je přesvědčen, že by se tím nezměnilo nic. „Bylo to tak trochu osudové, prostě to tak mělo být,“ zhodnotil slovenský expremiér události staré již více než 30 let.
