Největší komunistická strana v poměru k počtu obyvatel na světě vznikla před sto lety v Československu, kdy se pod vedením Bohumíra Šmerala odštěpila od sociálních demokratů. Stala se pak nedílnou součástí politického systému první republiky a po roce 1948 také rozhodující a totalitní mocí v zemi. Ustavující sněm KSČ začal před stoletím, 14. května 1921.
„Já hrdě říkám, jsem komunista, to jest jsem starý poctivý sociální demokrat,“ řekl v roce 1921 Bohumír Šmeral, když zakládal Komunistickou stranu Československa (KSČ). Tímto výrokem chtěl nejspíš poukázat na trnitou cestu, kterou si komunisté prošli před osamostatněním. Netušil však, že nevědomky naráží i na svůj vlastní osud. V čele strany se totiž příliš dlouho, pro nedostatečnou loajalitu směrem k Moskvě, neohřál.
Situace v roce 1921 byla poměrně bouřlivá. Na jaře 1920 proběhly první volby do parlamentu mladičkého Československa a jasně v nich zvítězili sociální demokraté, kteří také do čela vládního kabinetu postavili svého premiéra. Ovšem ke stabilitě měla vláda daleko, a to ne kvůli sporům s koaličními partnery, ale kvůli vnitřním problémům v sociální demokracii.
Ta měla na českém území dlouhou tradici, strana existovala téměř půl století, v Rakousku-Uhersku řadu let fungovala na hranici ilegality, ale pozici se jí podařilo uhájit. Po konci první světové války se stala jedním z hlavních proudů československé politiky. Partaj to byla masová, na začátku dvacátých let měla v zemi největší členskou základnu, a bylo přirozené, že se v ní zformovaly různé proudy.
Také Šmeral byl původně sociálním demokratem, v partaji se angažoval od mládí, stal se i poslancem tehdejší Říšské rady a jednou z tváří strany. Historik Jakub Rákosník o něm v Respektu napsal, že byl uznáván „pro svou erudici v teoretických otázkách marxismu, jíž se mohl tehdy pyšnit vskutku málokterý rakouský socialista“.
Pro vybudování socialistické společnosti se Šmeralovi jako vhodnější základna jevilo spíš rakousko-uherské mocnářství než Československo, což v té době nebyl zrovna oblíbený názor, a tak se Šmeralova popularita po ustanovení samostatného státu propadla na bod mrazu. Přesvědčený marxista však vyčkal. Ve státě se začaly vršit problémy způsobené například nedostatkem jídla. Odehrávaly se hladové bouře a Československo si nakonec muselo vypůjčit 1200 vagonů obilí od Rakouska, situace tak začala nahrávat radikálům. V té době se v sociální demokracii opět vynořil Šmeral.
Dělnická stávka nevyšla
Nejprve se pokusil převzít vedení strany, a to skrze boje o Lidový dům, které vyvrcholily až dělnickými stávkami. V některých městech kvůli nim musela zasahovat armáda, při střetech zemřelo zřejmě čtrnáct dělníků a na části území bylo dokonce vyhlášeno stanné právo. Nepodařilo se však naplnit zcela plán radikálů, stávka měla být všenárodní. Zachvátila však pouze některá města, ačkoliv například na Kladensku nebo Oslavansku byly události značně dramatické.
Radikálové se proto rozhodli postupovat jinak – odštěpit se od umírněných sociálních demokratů a vytvořit vlastní samostatnou stranu, což bylo podle historika Jacquese Rupnika ve střední Evropě unikátní. „To nebyla malá skupinka odpadlíků jako v Polsku, Maďarsku, Rumunsku nebo jinde,“ řekl v pořadu Historie.cs. Do KSČ přešla třetina sociálnědemokratických poslanců, získala si i přízeň většiny straníků, a tak po založení v roce 1921 vznikla v poměru k počtu obyvatel vůbec největší komunistická strana na světě.
A úspěch komunisté slavili už v následujících volbách, kde překvapivě získali přes 930 tisíc hlasů. Podle Rupnika šlo ale o zvláštní komunistickou stranu, vytvořenou „po našem“. Ačkoliv byl totiž Šmeral marxistou, nešlo o typického revolucionáře. „Proto Moskva věnuje velké úsilí tomu, aby tuto stranu přivedla do formátu, který jí vyhovuje, a tudíž je třeba se zbavit všech dědiců rakouské minulosti,“ uvedl historik.
V Moskvě Šmeral oblíbený nebyl. Na politika, kterého původně sociální demokraté vnímali jako levicového radikála, bylo teď nahlíženo z Ruska jako na představitele pravicové úchylky, která po něm dokonce dostala jméno – šmeralismus. Moskva totiž zejména chtěla zbořit národní státy, Československo nevyjímaje. Tuzemská komunistická strana ale nevnímala stát jako úhlavního nepřítele, kterého je třeba zničit. Její zakladatelé chtěli Československo naopak vylepšit.
A ani Šmeral nechoval k Moskvě vřelé vztahy, byl například proti vstupu KSČ do Kominterny, světové komunistické strany, která si kladla za cíl globální revoluci. Kvůli velké podpoře straníků ale Kominterna nemohla Šmerala jen tak odstranit. Moskva proto zaujala vychytralý přístup, Šmeralovy aktivity čím dál více směřovaly do zahraničí a do čela KSČ pomalu dosazovala Kominterně nakloněné lidi.
Do vedení se začali bít takzvaní karlínští kluci, kteří podporovali šéfa agitačně-propagačního oddělení, Klementa Gottwalda. Právě budoucí československý prezident nepřekvapivě kritizoval šmeralismus v KSČ, v čemž ho jistila Kominterna. Gottwaldovi a jeho přívržencům se nakonec podařilo v únoru 1929 narychlo svolat pátý sjezd strany, kde zcela převzali její vedení. Na správný průběh v Praze dohlíželi funkcionáři z Kominterny.
S Gottwaldem přišly první čistky
Gottwald na sjezdu označil stranu jako „zcela odtrženou od mas“ a plnou „oportunistických úchylek“. V Československu podle něj mělo docházet k nástupu fašismu a jediným východiskem z této situace byla revoluce. Krvavá revoluce, protože jiná možná není. KSČ se podle historika Zdeňka Kárníka měla stát „generálním štábem, který vydává pokyny, a členstvo je vykonává tak, aby strhlo do revoluce obyvatele v dramatických událostech,“ řekl v pořadu Historie.cs.
To se ovšem řadě členů komunistické strany, původně budované „po našem“, nelíbilo. Většinu z nich průběh sjezdu pobouřil a začal jejich masový odliv. V roce 1921, při založení KSČ, měla více než 130 tisíc členů, před pátým sjezdem jich bylo asi 80 tisíc a po převzetí sekretariátu Gottwaldem počet straníků klesl na asi 40 tisíc. Na protest proti vývoji ve straně také odešla i řada intelektuálů jako Stanislav Kostka Neumann, Ivan Olbracht nebo Jaroslav Seifert.
Členů ale ubývalo i kvůli čistkám ze strany nového vedení, které chtělo KSČ plně zbolševizovat. Tomuto procesu přihlížel i zakladatel Bohumír Šmeral, který v partaji nakonec zůstal. Také voličská základna zůstala pevná, a tak si i přes radikální změny udržela KSČ více než desetiprocentní podíl hlasů ve volbách.
Komunisté umožnili podle historika jednodušší spolupráci ostatních stran
Podle historika Jakuba Rákosníka ale KSČ nakonec paradoxně přispěla k udržení demokracie v Československu. Kdyby se totiž Šmeralovi podařilo prosadit jeho původní plán a ovládl by sociální demokracii, strana by se pod jeho vedením vydala více doleva. Pro pravicové subjekty by tak bylo nepřijatelné se sociální demokracií spolupracovat. „Politické těžiště první republiky by se tak nevyhnutelně vychýlilo doprava. Osudy sousedních demokratických republik Německa a Rakouska nám napovídají, co by se pak nejspíš stalo,“ napsal v Respektu.
Ačkoliv komunistická strana mohla během první republiky omylem pomoci udržení demokratického režimu, po druhé světové válce rozhodně podobný omyl nepřipustila. V koordinaci s Moskvou Klement Gottwald v únoru 1948 převzal moc a uvrhl tak Československo na čtyři desetiletí do totality, kterou ukončila až sametová revoluce v roce 1989.
Po listopadových událostech KSČ zanikla a uplynulý režim byl zákonem označen jako zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Ještě v roce 1990 však vznikl nástupce KSČ – Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), která si i v samostatné České republice pravidelně drží část křesel v Poslanecké sněmovně.
