Panika v obchodech, na internetu, v médiích. Může za ni jen koronavirus, nebo jí pomohli novináři?

Téma koronaviru zaplavilo média ještě dřív, než se nemoc dostala do Evropy. Teď, když už je i v České republice, se nepíše a netočí takřka o ničem jiném. Sami novináři už dokonce mluví o „mediální nákaze“, která vyvrcholila ve chvíli, kdy české úřady potvrdily první případy. Jak tenká je hranice mezi informováním a přeháněním? A můžou i média nést vinu za paniku a strach, které jsou ve společnosti?

COVID-19. Počítačem vytvořená vizualizace koronaviru
Zdroj: Reuters Autor: NEXU Science Communication

Novinářská kritika nemíří často na samotnou žurnalistickou obec, nyní ale novináři (vedle informování o šíření nákazy COVID-19) píšou také o tom, že svůj přístup k tématu možná trochu přehnali. Komentáře z posledního týdne proto nesou i titulky jako „Selhání českých novinářů, za prázdné regály mohou média“, „Koronavirus jako mediální nákaza“ nebo „Koronavirus aneb Don't panic“.

Právě slovo panika se v posledních dnech v médiích skloňuje skoro stejně často jako název samotného viru. „Epidemie koronaviru bude trvat tak dlouho, dokud ji budou živit média,“ řekla dokonce primářka mikrobiologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Václava Adámková v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jenže novináři se také shodují, že není jednoduché situaci zpravodajsky několik týdnů po sobě pokrývat, zveřejňovat vyjádření úřadů a odborníků, zároveň varovat, poučovat a přitom téma příliš nenafukovat.

Hledání zlatého středu

„Zásadní je přesně zvolit dobrou, uměřenou, odpovídající formu, nepomáhat šířit paniku. Takže paní primářka má samozřejmě pravdu, že panika bude, dokud tu paniku bude někdo podporovat. To neznamená přestat se koronaviru věnovat, ale spíš dbát na roli médií a v tomto případě rozhodně ne tu zábavnou – jako spíš na roli médií informovat, vzdělávat, varovat,“ říká šéfredaktor serveru Hlídacípes.cz Robert Břešťan.

Šéfredaktor serveru Aktuálně.cz Josef Pazderka dokonce vyzval čtenáře, aby redakci napsali, kdy už informování o koronaviru považují za přehnané.

„Pro nás je to velká výzva a fakt velká zodpovědnost. Rozhodně bych neřekl, že jsme neselhali. Také trochu. Neustále, dennodenně hledáme zlatý střed a není to jednoduché. Na jedné straně je informační povinnost, kterou bezesporu máme, na straně druhé je nebezpečí, že nějak ulítneme,“ vysvětluje Pazderka.

Reakce od čtenářů prý byly různé – podle některých téma podceňují, podle jiných naopak šíří poplašné zprávy. „Až se budou zase jednou novináři, my novináři, divit, proč důvěra v média není taková, jak bychom si přáli, tak si můžeme vzpomenout na to, jak část médií toto téma uchopila – naprosto přepjatě, přepáleně a neadekvátně,“ doplňuje Robert Břešťan.

Mediální žně

Podle mediálních teoretiků by novináři a jejich editoři měli dbát na to, aby v tématech zbytečně nehledali senzaci. „Víc než kdy jindy by mělo v tomhle období platit, že se vyhýbáme clickbaitovým titulkům. A to proto, že lidé stejně klikají na cokoliv, co se týká koronaviru,“ upozorňuje děkanka Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity Alice Němcová Tejkalová.

„Pro média je teď doba žní, kdy je lidé extrémním způsobem sledují, a není potřeba získávat jejich pozornost více tím, že budeme téma bulvarizovat nebo vytahovat jenom ty věci, které jsou skandální,“ doplňuje Tejkalová.

Podle ní ale nelze veškerou vinu za vzniklou paniku shazovat pouze na média, svůj díl na ní nesou i jiné instituce. „Připravenost na krizovou situaci nebyla taková, jakou bychom mohli očekávat, soudě podle prvotních informací, které do médií pouštěli úředníci a lidé, od kterých hodně očekáváme. Jako je pan premiér nebo ministr zdravotnictví,“ podotýká.

„Je to test pro nás pro všechny. Vybrat si právě média je z mého pohledu hrozně laciné, protože v nich najdete celou řadu informací, které vám opravdu pomůžou. Spíš bych více plédovala za koordinaci mezi jednotlivými složkami,“ vysvětluje Němcová Tejkalová.