Před sedmdesáti lety došlo k největšímu leteckému útěku v dějinách Československa. Trojice někdejších příslušníků britského královského letectva 24. března 1950 synchronizovaně změnila kurz vnitrostátních linek ČSA z Brna, Ostravy a Bratislavy a místo v Praze přistála v západním Německu – i s osmdesátkou cestujících na palubách.
Spektakulární útěk. Bývalí královští letci před 70 lety unesli do Bavorska tři vnitrostátní linky naráz
Českoslovenští letci, kteří za druhé světové války sloužili v řadách britského královského letectva (RAF), se po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 ocitli v komplikované situaci.
Nový režim orientovaný výlučně na bolševickou Moskvu v nich kvůli jejich anglické, a tedy západní zkušenosti spatřoval příliš autonomní a neloajální osoby, kterým ve své prosovětské politice nemůže a nechce důvěřovat. Výhrady směrem k veteránům západní fronty se od reprezentantů KSČ ozývaly ostatně už před Únorem – a po komunistickém převratu bylo zjevné, že armáda projde ostrou sovětizací.
Řada někdejších pilotů z bitvy o Anglii proto musela opustit armádní hangáry, a to ještě v tom lepším případě. V tom horším se stále častěji stávali obětí štvavých kampaní a vykonstruovaných procesů, které měly před tehdejší veřejností diskreditovat západní demokracii a její sympatizanty dostat za mříže.
ČSA místo RAF
Politický kurz země se ale v prvních poúnorových měsících měnil rychleji než počty jeho vykonavatelů a mladý režim napříč obory postrádal dostatek prověřených kádrů, o které by mohl opřít svou moc. Za těchto okolností tak sice angličtí letci nuceně svlékali uniformy, v případě tuzemského civilního letectva ale i dva roky po převratu tvořili hned polovinu leteckého personálu; ještě na jaře 1950 se v barvách Československých aerolinií pravidelně dostávalo do oblak třiapadesát mužů se zkušeností z RAF.
V nepřátelském zřízení ovšem stále častěji využívali své pilotovací schopnosti způsobem, jež komunistické vedení Československa diskreditoval. A to jak na mezinárodní scéně, tak v kremelských palácích:
- Začátkem dubna 1948, jen šest týdnů po Únoru, vzlétlo z Ruzyně civilní letadlo do Bratislavy, řízení letového provozu se ale přestalo hlásit hned po startu a místo na Slovensku přistálo v podvečer nedaleko Mnichova. Organizátorem útěku byl samotný pilot, někdejší příslušník britské bombardovací perutě.
- O měsíc později, 5. května 1948, změnila kurz linka ČSA z Brna a místo přistávací dráhy v Českých Budějovicích si vybrala tu v americké okupační zóně Německa. Tentýž den bylo třeba odříct také pravidelný spoj z Paříže, protože se kapitán a bývalý britský letec do Československa už odmítl vrátit.
- V říjnu 1948 skončil v Bavorsku let ČSA z Prahy do Košic, i s bývalým příslušníkem bombardovací perutě. Na palubě se v tu chvíli nacházela také manželka tehdejšího šéfa slovenských komunistů Viliama Širokého a jeho pětiletý syn (do republiky se vrátili).
Před rovnými sedmdesáti lety, 24. března 1950, pak došlo k největšímu vzdušnému útěku za železnou oponu, který česká a československá aviatika kdy zažila. Do Bavorska pod americkou správou totiž zamířily hned tři spoje ČSA naráz (a příznačně šlo ve všech případech o letadla Douglas C-47 Dakota, které civilní vzdušná flotila nakoupila v poválečném intermezzu ještě od Washingtonu).
Káva na Ruzyni
Hybateli „úletu tří dakot“, jak spektakulární emigraci přezdívají tuzemští letečtí historici, byli tři piloti Československých aerolinií a vysloužilí vojenští letci se zkušeností z Britských ostrovů: Vít Angetter, Ladislav Světlík a Oldřich Doležal.
K odchodu za hranice chtěli využít svých vnitrostátních letů z Brna, Ostravy a Bratislavy do Prahy, protože aerolinky po předchozích blamážích odmítaly pouštět bývalé příslušníky RAF na zahraniční linky.
V prvních dvou poúnorových rocích navíc z republiky uteklo na čtyři sta letců (údaje se různí), a podle zájmového webu Free Czechoslovak Air Force proto státní orgány „rafákům“ od ČSA zabavily i pasy. Případné opuštění republiky se totiž v době vyhrocené studené války rovnalo velezradě, neboť paranoidní komunistické vedení předjímalo, že se každý emigrant v zahraničí zapojí do protirežimní činnosti.
Rozsáhlý útěk piloti plánovali více než dva měsíce – překvapivě mimo hledáček tajné policie – a do rozsáhlé konspirace zahrnuli několik desítek osob včetně členů svých rodin, důvěryhodných zaměstnanců ČSA a dalších vysloužilců z královského letectva, kteří neměli sedět v kokpitech.
Jak uvádějí Ladislav Keller a Bohdan Koverdynský (autoři knihy Únosy dopravních letadel v Československu 1945–1992), poslední detaily odklonu svých strojů z vytýčených tras plánovali Angetter, Světlík a Doležal ještě den před útěkem v kavárně v Ruzyni, kde se setkali před odpoledním odletem do výchozích míst únosu.
Noc před svou eskamotérskou emigrací trávili už v Brně, Ostravě a Bratislavě, jinak to bylo s jejich partnerkami. Na Západ utíkala i Doležalova žena se synem, protože ale pro piloty kvůli režimním obavám z útěku platil zákaz přepravování vlastních rodinných příslušníků, nenastupovala v Bratislavě, ale v Ostravě. „Další úskok spočíval v tom, že některé manželky pilotů letěly na palubě pod svými dívčími jmény,“ doplňuje historik Jiří Rajlich v cyklu Příběhy železné opony.
14 minut
Příběhy železné opony: Dakoty míří na Západ
Brno, Ostrava, Bratislava. A místo Prahy Mnichov
Brněnská dakota odstartovala v půl sedmé ráno. Na palubě nesla šestadvacet cestujících a pět členů posádky, z toho třem v životopise figurovala zkratka RAF. Druhým pilotem letu a hybatelem odklonu stroje od Prahy směrem k západnímu Německu byl Angetter (312. stíhací peruť). Na americkém vojenském letišti v Erdingu nedaleko Mnichova s letadlem dosedl v půl deváté.
Z Ostravy startoval americký stroj prakticky ve stejný čas jako z Brna. Řídil ho Světlík (312. stíhací peruť), k vysloužilcům královského letectva ale patřili oba piloti v kabině a na palubě vezli kromě havířské delegace, jež mířila na pražské jednání, také dalšího britského letce se ženou. U Pardubic stroj změnil kurz na Linec a v Erdingu přistál krátce před tři čtvrtě na devět.
V Bratislavě se start ranního letu do metropole opozdil, a když se v sedm ráno zvedl do oblak, bylo už pražské řízení letového provozu znejistěné mlčením, do kterého se pohroužily dva předchozí spoje. Slovenský let pilotoval Doležal (311. bombardovací peruť) a nad Břeclaví ohlásil řídicí věži, že oproti původnímu plánu nemůže kvůli porouchanému podvozku provést mezipřistání v Brně. Potom přerušil spojení a stroj stočil na jih.
Doležalovou ambicí bylo republiku „podletět“ přes Rakousko, to ale po druhé světové válce zůstávalo v okupační správě vítězných mocností a sovětská zóna sahala od bratislavské Petržalky až k Linci. Prchající Čechoslováci měli strach, aby Praha po ztrátě třetí civilní linky nezalarmovala sovětské letectvo v Rakousku, a proto Angetter bezprostředně po dosednutí zažádal o podporu zdejší vzdušné síly. Bratislavský let měl nakonec od Lince doprovod amerických stíhačů a v Erdingu přistál krátce před půl desátou.
Pětaosmdesát občanů komunistického Československa 24. března 1950 ráno nevystupovalo z letadel v Praze, ale v západním Německu.
Únos tří spojů ČSA do Bavorska (24. březen 1950)
Unesený ředitel
„Skupinka zrádců z řad bývalých příslušníků britského válečného letectva se domluvila s hrstkou stejných zrádců, bohatě ověnčených prsteny a šperky a nabitými tobolkami, na útěku do ‚země svobody‘, kde se esesáčtí a gestapáčtí hrdlořezové svobodně procházejí na jarním sluníčku,“ komentovalo hromadný útěk na Západ Rudé právo.
Kus, který předvedli někdejší královští piloti, ale pro svou mimořádnost vzbudil pozornost i Süddeutsche Zeitung a amerických New York Times. Do exilu se díky synchronizovanému únosu tří linek ČSA dostalo hned sedm anglických letců a návrat do vlasti odmítaly i další dvě desítky Čechoslováků.
Praha reagovala rázně. Šedesátka zbylých pasažérů, kteří o konspiraci nevěděli, sice s úspěchem zažádala o repatriaci (po návratu je čekaly výslechy StB), Černínský palác ale týden po únosu adresoval americkému velvyslanectví diplomatickou nótu, ve které si vymiňoval i vydání únosců k trestnímu stíhání. Když neuspěl, odsoudila komunistická justice všech sedmadvacet emigrantů aspoň v nepřítomnosti. K trestu smrti nebo mnohaletým žalářům.
Jarní blamáž v československém vzdušném prostoru navíc komunistické vedení země nediskreditovala jenom bezpečnostně, ale také na symbolické úrovni. Mezi cestujícími bezděčně unesenými do Bavorska se totiž nacházel generální ředitel ČSA, což zahraniční tiskové agentury neopomněly akcentovat.
Leopold Thurner stál v čele národních aerolinek od devětačtyřicátého roku a patřil k pasažérům brněnského letu. Podle historiků a pamětníků vyspával kocovinu, a když se po přistání na americké vojenské základně dovtípil situace, měl se i s pistolí v ruce řítit k pilotní kabině s výkřikem „To je zrada!“
Dobové zpravodajství německé agentury DPA pak dodává, že se po zbytek krátkého bavorského pobytu snažil skrýt svou identitu, a jakmile vyšla najevo, na otázku médií, „jaký osud po návratu do Československa očekává a zda zůstane ředitelem letecké společnosti, ve které může dojít k takovémuto komplotu, neodpověděl“.
Svoboda a chapadla
Někdejší německé zpravodajství svými dotazy předbíhalo jenom nepatrně. Thurner musel totiž vedení ČSA skutečně opustit a aerolinie prošly spěšnou personální proměnou. K ní už ostatně vyzýval i rozvášněný komunistický tisk slovy, že „i v aerolinkách by to bylo potřeba trochu promísit dělnickou krví“.
Vznikl proto vzdělávací program pro politicky uvědomělé posádky letadel, aby se dalo nedůvěryhodný personál se zkušeností z RAF co nejrychleji nahradit. Muži, kteří dříve sloužili u britského královského letectva, museli ještě v průběhu roku 1950 státní podnik opustit a těch několik málo prověřených „rafáků“ našlo uplatnění leda v neletových službách druhého řádu.
U linkových spojů zavedly ČSA kvůli „úletu tří dakot“ mimořádné technické zastávky, velká letadla měla pro příště vymezená sedadla pro ozbrojený doprovod a agenty tajné policie a nově se zřídila i centrální evidence pasažérů na jednotlivých letech, aby se neopakoval scénář, kdy se dva blízcí lidé pohybují ve dvou synchronních spojích.
Skandálu se nakonec ujala i propaganda, aby mu vtiskla ideově žádoucí vyznění. Vedle knihy Jindřicha Suchého Únos do Erdingu jde především o tendenční celovečerní snímek Únos z dílny (později oscarových) režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, který československá kina uvedla dva roky po incidentu a který se pro svou přepjatost netěšil výraznější oblibě ani v čase komunistického režimu.
„Kupci duší jsou to. Dokud jim neurazíte chapadla, co sahají po všem, co má cenu, dokud nebude na světě klid, nebude svoboda a nebude lidské štěstí,“ zní na adresu Američanů v jedné z mnoha agitačních scén, která už vytváří fakticky negativ ke skutečnosti. Právě svobodou byl totiž husarský kousek někdejších královských letců motivovaný.
Když brněnská Dakota opustila před sedmdesáti lety československý vzdušný prostor a dostala se nad Německo, ohlásil se pilot Angetter heslem „Cesta ke svobodě“ – „The Way to Freedom“.
