Kořeny převratu v roce 1948 musíme dle historiků hledat v poválečném vývoji země. Češi za sebou měli šest let války, kdy se společnost takříkajíc shýbla, výrazně přivykla násilí a to vytvořilo podmínky pro hlubší radikální změny. Ve společnosti se tedy stimulovala poptávka po radikálním řešení, nikoli kontinuitě předválečného uspořádání. A většina Čechů cítila, že meziválečné období první republiky nese na vypuknutí konfliktu svůj díl viny. „V únoru 1948 tedy KSČ těžila z nálad veřejnosti, které byly nakloněné komunistickým myšlenkám. A díky tomu pak vývoj v Československu probíhal za mnohem menších zásahů Sovětského svazu než jinde,“ říká historik Ústavu pro studium totalitních režimů Matěj Bílý. Tématu Února 48 se bude věnovat i 90´ČT24 od 20:00.
Historik Bílý: V Únoru 1948 těžili komunisté ze společenských nálad
Hrál nějakou roli v náladách společnosti i odsun Němců?
Odsun je nepochybně dalším pokračováním válečného násilí – neskončilo 8. května 1945, ale pokračovalo i v dalších měsících. A nejde jen o československé Němce, ale třetí republika vykazovala také násilí v podobě velice tvrdého vypořádávání se s takzvanými kolaboranty.
Veřejnost byla kvůli tomu ochotna tolerovat, ba dokonce podpořit další radikální násilí. Lidé byli naštvaní na politiku, na parlament, připouštěli i různá ohýbání demokratických principů. A samozřejmě nemluvíme jen o centru, ale i o venkově, kde se komunisté rovněž těšili velké podpoře.
Tomu asi napomohlo i to, že komunisté hned po válce obsadili funkce ve vznikajících národních výborech…
Je nepochybné, že komunisté hráli na konci války velkou roli na nižší regionální úrovni. Zakládali národní výbory a často v nich zastávali ústřední roli, získali funkce bezpečnostních referentů. A zejména v pohraničí se dokázali prezentovat jako hlavní síla stabilizace válkou rozvráceného venkova.
Samozřejmě pak silná pozice komunistů v místních výborech přinášela KSČ v očích veřejnosti kladné body. Navíc v té doznívající euforii ze skončení války byla KSČ vnímána – a mnohdy nikoliv neprávem – jako rozhodná síla protinacistického odboje.
Čili i na lokální úrovni panovalo většinové přesvědčení, že se nesmí vrátit systém meziválečného Československa. KSČ tak měla první republiku jako odstrašující případ a dokázala to lidem dostatečně odprezentovat.
Ano, už při volbách v roce 1946 akcentovala témata, která se kriticky vymezovala vůči meziválečnému období, vyzdvihovala negativní roli nekomunistických stran v průběhu hospodářské krize, nebo poukazovala na neschopnost vzdorovat mnichovskému diktátu.
Navíc KSČ mnoho lidí přesvědčila, že je silou, která přerozděluje původně německý majetek. I to v důsledku hrálo svou roli. Právě v pohraničí měla pak v šestačtyřicátém nejlepší výsledky.
Chápu to tak, že mnozí viděli v komunistické straně i sílu, která jim pomůže v sociálním či ekonomickém vzestupu tím, že jim de facto předá cizí majetek?
Přesně tak. A nejen to, navíc samozřejmě zafungovala i možnost vytáhnout se díky členství v komunistické straně k moci, což známe i z mnohem pozdějších období.
Podléhala těmto náladám i venkovská elita, sedláci, hospodáři? Neměli tito lidé obavy, že naopak o svůj majetek po vzoru sovětské kolektivizace přijdou?
Ona se KSČ prezentovala jinak, než jak pak konala v reálu. V zemědělství se naopak vydávala za sílu, která místní sedláky podporuje, že je nakloněna soukromému hospodaření. Před rokem 1946 se komunisté zaměřili právě na vesnici. Věděli, že zde mohou získat rozhodující podporu.
Proto také na venkov například vysílali takzvané pojízdné dílny, v nichž sedlákům komunističtí dělníci opravovali zemědělskou techniku zadarmo. A i Klement Gottwald se veřejně bránil tomu, že KSČ chystá kolektivizaci. Jak to dopadlo, víme.
A co ti vesničtí komunističtí funkcionáři, ti také věřili, že nebude dopad na venkov tak radikální?
Málokterý funkcionář KSČ si tehdy připouštěl, že dojde k násilí v tak plošné míře.
Nebyla tehdy veřejnost až moc naivní, vždyť už v té době existovaly příklady v zahraničí?
Neinformovanost jistě svou roli hrála. Nicméně KSČ za třetí republiky stavěla svou politiku na takzvané specifické cestě k socialismu a veřejnosti nenabízela kopírování toho sovětského směru. Až po uchopení moci v roce 1948 se výrazně zvýšil tlak Moskvy na sovětizaci a pak už – i s ohledem na mezinárodní situaci – prostor pro vlastní cestu neexistoval.
Československo se po válce vyvíjelo odlišně od ostatních států střední Evropy, které byly také ve sféře vlivu Sovětského svazu. Tam o podobě politicko-společenského uspořádání rozhodovala Moskva de facto od první chvíle. Nebyl pak ten komunistický převrat v ČSR až nečekaně „sametový“?
V Československu a zejména v té české části měly přicházející radikální změny značnou podporu veřejnosti, velká část společnosti dala najevo, že o ně má zájem. A to komunistům hrálo do karet.
Čili převrat nebyl až tak vnímán jako nějaký zlomový bod, naopak v očích nezanedbatelné části obyvatel ČSR šlo jen o další krok v naplňování poválečných změn společensko-ekonomického systému.
Nicméně on to zlomový bod byl, byla na to připravena i samotná KSČ, myslím svým aparátem?
V roce 1948 v případě KSČ rozhodně nemůžeme mluvit o nějakém precizně fungujícím byrokratickém aparátu. Nicméně KSČ pomáhala právě podpora veřejnosti, pořádaly se stotisícové demonstrace a nutno dodat, že tam ti lidé chodili dobrovolně a nebyli tam víceméně nahnáni, jako při masových akcích v pozdějších letech.
Komunisté zkrátka dokázali lidi mobilizovat, jejich vize byly velice přitažlivé. To se těm nekomunistickým stranám nedařilo, nedokázaly lidem nabídnout program, který by je aktivizoval.
Měli komunističtí funkcionáři i na nižší úrovni už v té době jasno, jakými mnohdy velmi drastickými metodami dosáhnout svého cíle?
Byly vlastně dvě skupiny straníků KSČ. Musíme si uvědomit, že strana měla před mnichovskou krizí – tedy před válkou – na 70 tisíc členů. A to je číslo dle mnohých expertů ještě zveličené. To je ta první skupina.
Až během prvního poválečného roku přesáhl počet členů milion. Do KSČ většinou vstupovali lidé, kteří s ortodoxní komunistickou ideologií nebyli vnitřně ztotožněni a mnohdy o ní ani neměli hlubší povědomí. A mezi nimi byli i tací, u nichž ani žádná ideologie nehrála roli, jen sledovali své osobní zištné cíle.
Zisk majetku a moci…
Ano.
Pokud tedy na konci 40. let ještě nebyla dotvořena stranická struktura KSČ, měli v té době funkcionáři na nižších vesnických úrovních nějakou autonomii při rozhodování?
V KSČ platila už od roku 1945 zásada takzvaného demokratického centralismu. Nižší organizační složky se měly v praxi řídit instancí nadřazenou. Nicméně funkční struktura strany se vytvářela velice pomalu a ani v polovině 50. let nebyla úplně dotvořena.
Čili ty nedokončené mechanismy, převodové páky z vyšších pater na nižší zprvu skutečně umožňovaly jistou autonomii. Ale vždy se dbalo na to, aby byla respektována generální linie strany.
Ano, vyskytovaly se odchylky, nedisciplinovanost, ale byly potlačovány administrativními zásahy. Kdo nebyl ochoten respektovat nadřízené, byl stranicky potrestán, například vyloučením.
A začaly první čistky.
Víceméně hned po Únoru 1948 si stranické vedení uvědomilo, že se jim partaj rozrůstá do stále masivnějších rozměrů. Rovněž mu bylo jasné, že vstup do KSČ je pro mnohé jen společensko-ekonomický výtah. A na podzim toho roku spustilo velké prověrky a vyškrtávání. Členská základna rychle zeštíhlela o desítky až stovky tisíc členů.
Když bych se vrátil k tomu, co jste říkal na začátku, nepřipadá vám ta doba jako jakási paralela dneška? Není nynější společnost zase připravena na radikální společensko-politické změny?
Únor 1948 skutečně nelze brát jako nějaké memento, které se týká výhradně komunistické moci. Pokud je ve společnosti poptávka po radikálních změnách, může přijít síla, která volání vyslyší. Nicméně dnešní situace se odlišuje od vývoje před sedmdesáti lety.
Na druhou stranu Únor 48 by neměl být připomínán jako ukázka konkrétního mocenského převratu, ale jako událost, k níž vedla delší cesta. Čili na něj musíme nahlížet v širším časovém horizontu, kdy lze sledovat určité nálady a trendy ve společnosti, které pak opravdu umožní změny, jež mohou mít tragické důsledky.
