Zdařilá revoluce mi dodala naději a sílu. Mělo to smysl, věří herec Jan Potměšil

„My sami jsme autory svých příběhů. To je svoboda. O to jsme všichni usilovali v osmdesátém devátém. A my se to musíme učit, učit se být svobodní, dělat to, po čem toužíme, naplňovat životy tak, jak chceme my. A to je přeci úžasné,“ říká herec Jan Potměšil, který v Interview ČT24 vzpomíná na život za totality i události listopadu 1989. Na to, aby po probuzení z kómatu pochopil, že se revoluce zdařila, prý stačila jedna věta jeho otce: „Václav Havel už je prezidentem.“

Video Interview ČT24
video

Interview ČT24: Jan Potměšil

Že nechce žít v tehdejším režimu, si Potměšil podle svých slov uvědomil naštěstí docela brzy. Především zásluhou široké rodiny, která byla zvyklá diskutovat o dění. „Pochopil jsem, že žijeme ve schizofrenním modelu světa. Doma se něco smí říkat a něco jiného je venku za okny. Postupně jsem si začal klást otázky, proč například nemohu vidět oceňovaný film Miloše Formana, který natočil v Americe,“ líčí herec.

Postupně mu začalo docházet, že za to může režim. „Když člověk začal takto uvažovat, tak začal spontánně potkávat lidi, kteří uvažovali podobně, nebo dokonce v tom žili a dokázali o tom podat svědectví nebo nás nasměrovat k literatuře. Už v dospívání jsem měl jasno, že musím prověřit informace, které nám režim a média nabízí, protože to je propaganda,“ popisuje dále Potměšil.

Strach z komunistického režimu podle něj brzdil celý národ. „Strach byl zásadní stavební kámen, kterým se režim snažil působit na všechny občany. Strach člověka paralyzuje. Život ve strachu byl hlavní moment, který mě nakopnul pro to, abych něco dělal,“ vysvětluje svou motivaci k protirežimní aktivitě.

Osvobození ptáčka

Divadelní prostředí bylo podle Potměšila více rebelské, svobodnější, začal tam proto chodit velmi rád. Jinotaje a historické souvislosti z různých her se totiž ukazovaly být platné i pro socialistické období. „Myšlenka se nedá zadržet. Člověk si mohl ulevit, zasmát se. Podprahově se člověk dovídal jiné informace než ty prvoplánové,“ oceňuje herec.

Vzpomíná mimo jiné na svou roli Václava II., při které v divadle zněl svatováclavský chorál, jejž publikum zpívalo spolu s ním. „Šel jsem na jevišti až dopředu a tam jsem otevřel klec a pustil na svobodu zamčeného ptáčka. To mi přišlo jako krásný obraz a všichni, co jsem slyšel, to vnímali stejně, byť se o tom explicitně nemluvilo. To byly momenty, které mi přišly smysluplné,“ vypráví Potměšil.

Shromáždění na pražském Albertově v listopadu 1989 bylo pro něj neuvěřitelně silné, protože se vzpomínalo na potlačení demonstrací z roku 1939. „Naplnilo mě to velkou nadějí, že mluvíme o svobodě teď a tady,“ doplňuje. Shodou okolností prý měl později divadelní zkoušku právě na Národní třídě.

„Tak nečekaně a překotně se věci vyvíjejí. Zpětně jsem moc šťastný, že se věci děly tak rychle a tak mohutně zasáhly vědomí většiny lidí ve státě,“ říká Potměšil. Strach v té době prý necítil. „Naopak jsem cítil, že se všichni víc a víc odvážili, měli důvěru a sílu. Neměl jsem okamžik, kdy by mi v hlavě začala blikat nějaká kontrolka. Protože jsem věřil, že to má smysl, že je to důležité,“ tvrdí herec.

Vzpomíná také, jak měl osobně předat vzkaz Václavu Havlovi. Ten papír strčil do kapsy saka, Potměšil ale měl dohlédnout na to, aby si Havel text ihned přečetl. „Sáhnul do kapes a vyndal desítky vzkazů. Zhrozil jsem se, ale on trpělivě hledal, našel, přečetl si to, zvážněl a řekl mi, že to je moc důležité. To je pro mě zážitek na celý život. Najednou jsem měl pocit, že se ty věci měly dít a děly,“ líčí herec.

Nebylo to jednoduché, nikdo nás nevítal

Potměšil také v listopadu 1989 vnímal výrazné rozdělení hlavního města a regionů. „Média i cenzura udělaly své a úplně rozdělily lidi. Když jsme například jeli do Domažlic, tak jsme lidi vůbec nezajímali. Snažili jsme se někoho získat, aby nám naslouchal, abychom předali relevantní informace z toho, co se stalo na Národní třídě,“ popisuje.

Dlouho prý trvalo, než jim lidé naslouchali, nakonec ale byli zvědaví. „Odjížděli jsme s pocitem, že to mělo smysl, ale vůbec to nebylo jednoduché, že by nás někdo čekal nebo vítal,“ doplňuje Potměšil.

„Životy za nás nikdo nebude psát. My sami jsme autory svých příběhů. To je svoboda. O to jsme všichni usilovali v osmdesátém devátém. Že nám nikdo nebude říkat, co máme dělat, ale my sami máme možnost si zvolit to nejlepší, co chceme, a zároveň za to nést zodpovědnost. To je nová zkušenost, najednou všechno můžeme. A my se to musíme učit, učit se být svobodní, dělat to, po čem toužíme, naplňovat životy tak, jak chceme my. A to je přeci úžasné.“

Jan Potměšil

herec

Ne vždy se podle jeho slov podařilo proniknout například k dělníkům do závodů. „V čakovickém masokombinátu nás nechtěl pustit vrátný, který byl hrozně důležitý. S pistolí za pasem, kterou pořád třímal v ruce, abychom viděli, že má zbraň. Přemlouvali jsme ho, ale nepodařilo se,“ vybavuje si Potměšil. Nakonec jejich materiály do areálu pronesl kolemjdoucí řezník, dodává.

„Informace jsou nejdůležitější. Když bude dezinformace a lidi nebudou vědět, co se skutečně stalo, budou si myslet, že si jenom vymýšlíme nebo je to celé virtuální, tak se nedomluvíme,“ míní herec.

Václav Havel už je prezidentem

Jedna z takových cest se Potměšilovi stala osudnou. Při návratu z Ostravy utrpěl při autonehodě zranění páteře, po kterém částečně ochrnul. Z kómatu se herec probudil po dvou měsících, do již svobodné země. „To mi dodalo absolutní naději a sílu. Až později jsem se dozvěděl, že moje naděje na přežití byla sedm procent. To není moc,“ konstatuje Potměšil.

Po probuzení prý vůbec netušil, kde je. „Do toho ticha táta jemně pustil jednu holou větu: ‚Václav Havel už je prezidentem.‘ Najednou mi bylo všechno jasné. Najednou jsem pochopil, že naděje, kterou jsme ani nevyslovovali zpočátku, se stala,“ vzpomíná.

Hlavně díky velikosti Havlova ducha se vše podařilo přenést z ideje do reálné svobody, je přesvědčen Potměšil. Proto ho mrzí kritika Havla nebo nálepky jako „pravdoláskaři“. „Každý má nárok na svůj názor, ale připadá mi to velmi krátkozraké. Připadá mi to, jako kdyby to někdo podsouval, vytvářel virtuální okamžiky. Mám pocit, že je to tendenční provokace, aby se jeho (Havlův) význam a myšlenky zlehčovaly. Aby mohl být někým důležitým někdo jiný,“ uvažuje herec.

Rád by prý se zastánci podobných názorů mluvil. „I Václav by si přál, abychom vedli dialog,“ je přesvědčen.