Léčba žloutenky typu C stojí jako nové auto. Když se neléčí, může skončit transplantací jater

Žloutenka je větší zabiják než HIV nebo malárie. Na její rizika má upozornit Světový den hepatitidy, který letos připadl na neděli. V Česku je nejvíc hlášených případů žloutenky typu B a C, které jsou přenosné hlavně krví. Druhá jmenovaná má nejméně příznaků, nedá se proti ní očkovat a často se odhalí až s vážným onemocněním jater.

Video Události
video

Události: Žloutenka je větší zabiják než HIV nebo malárie

Proti žloutence typu C je dnes dostupných alespoň pět léčebných režimů. Prášky uzdraví nemocné do dvanácti týdnů a fungují prakticky stoprocentně. Problém je ale v jejich ceně: i když za poslední roky zlevnily na třetinu, všichni si je dovolit nemohou. 

„Léčba je drahá jako osobní automobil střední třídy. V současné době se za léčebnou kúru platí asi pět set tisíc korun,“ upozornil Viktor Mravčík z Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislost.

Hlavní je nemoc včas odhalit

Ještě větší problém než cena léčiv je včasná diagnóza. Většina lidí o své nemoci vůbec neví. „Více než 80 procent případů probíhá zcela bezpříznakově, mimo snad prvotního stavu, který může připomínat mírnou chřipku,“ potvrdil Vratislav Řehák z Centra pro léčbu virových hepatitid zdravotnického zařízení Remedis.

Pak se infekce stává chronickou a naplno se může projevit i třicet let po nákaze. Celou dobu přitom postupně ničí játra, což může vést třeba k cirhóze nebo rakovině. Pacienti s nejtěžšími případy pak končí v pražském IKEMu, kde ročně lékaři provedou zhruba 150 transplantací jater. Pacientů s chronickou hepatitidou typu C je mezi nimi pod 10 procent.

Nákladný je nejen zákrok, ale i následná péče. Neziskové organizace proto volají po podpoře programů pro drogově závislé, díky kterým je možné nemocné vyhledat a léčit dřív, než nakazí své okolí. 

Jedním z těch, kteří mají zkušenosti s drogami a onemocněli žloutenkou typu C, je Dominik Ivanys, který dnes pracuje v charitativním obchodě. Že se nemocí nakazil, zjistil, až když se rozhodl s drogami přestat. 

Tehdy ještě neexistovala moderní antivirotika, jeho léčba se podobala chemoterapii a trvala skoro rok. Měla ale celou řadu vedlejších účinků. „Nechutenství, nespavost, problémy s peristaltikou a jako vedlejší projev samozřejmě hubnutí a padání vlasů,“ vzpomíná na léčbu Ivanys.