Jaký dopad bude mít na církev skandál kolem sexuálního zneužívání nezletilých? A jak si chce církev znovu budovat důvěru lidí? Nad tím se v pátečním pořadu Události, komentáře zamýšlel teolog a duchovní Tomáš Halík. Rozhovor s ním vedl Jakub Železný.
Zdá se, že problém se sexuálním zneužíváním nezletilých může zasahovat do všech možných pater církve.
Jistě, poslední slovo k tomuto konkrétnímu případu (kauza australského kardinála Pella - pozn. red.) bude možné asi říct, až jak dopadne odvolací soud. Ale v každém případě je to znamení toho, že nikdo není chráněn před spravedlností.
Do australské situace trošičku vidím, protože jsem měl dvakrát na pozvání nástupce kardinála Pella v Melbourne přednáškovou cestu po Austrálii a mluvil jsem s celou řadou lidí. A kardinál Pell tam byl velmi neoblíbený pro svoje velmi rigorózní postoje a mnoho lidí říkalo, je to člověk dvojí tváře.
V minulých dnech se odehrálo setkání nejvyšších představitelů církve, které se tomuto otřesnému případu věnovalo. Vaše slova byla citována jedním z vysoce postavených církevních hodnostářů. Jak vás pak překvapilo, že vaši citaci zmiňoval i arcibiskup Duka na internetu? Měl jsem za to, že jste měli spíš odlišná stanoviska na řadu věcí. Když ale cituje vaši citaci, dalo by se to možná brát jako jakási pochvala.
Rád bych to také tak viděl.
Zároveň ale kardinál Duka na setkání ve Vatikánu řekl, že současné vzedmutí proti zneužívání nezletilých církví je tak trochu hysterií. Jak vy vidíte tento názor, sdílíte ho?
Snažím se tomu rozumět tak, že mnozí duchovní chápou církev především jako rodinu a vždycky byla taková tendence ty věci nevynášet, nechat to v rodině. Já myslím, že teď už to nejde.
Ze začátku, když se ty věci otevíraly, jsem měl podobný postoj, že se to týká necelého promile kněží, je to selhání jednotlivců, které nemůžeme obrátit na celou církev.
Nelze o tom takhle už dále mluvit, není to už jen selhání jednotlivců, ukazuje to na něco, co na celé podobě církve z posledních desetiletí je špatně, některé nedořešené problémy. Není to jenom zneužívání sexuality, je to i zneužívání moci, o kterém mluví papež.
Že ten problém je hlubší, že je to zneužívání moci, klerikalismus a takové pojetí kněžích jako jakési tabuizované nadřazené vrstvy. Tohle musí přestat. Je třeba obnovit otevřenější atmosféru v církvi. Ta je dnes strašně rozdělená, i na lidi, kteří to chtěli tutlat a ti si uvědomují, že tím se otevírá celá řada dalších problémů, které jsou s tím spojené.
Co by tedy teď církev měla udělat, aby tu pozornost od sebe odvrátila? I když se o tom mluví otevřeně, férově, je snaha ty věci řešit, není to téma, které by veřejnost přitahovalo k církvi.
Před několika hodinami jsem se vrátil z Říma…
K tomu jsem se chtěl dostat v závěru, jestli tohle téma je tématem, když duchovní vašeho kalibru přijede do Říma za papežem, které někde mezi řádky probleskuje?
Je to obrovské téma, nejen mezi řádky. S papežem jsme o tomhle nemluvili, ale o některé věci, která je s tím spojená, ano. Vyjádřili jsme papeži podporu, tu naši podporu, dopis, podepsalo 75 tisíc lidí. A zároveň se tam vytvořila taková mezinárodní síť teologů, 2400 profesorů teologie z celého světa, a my chceme s touto sítí dále pracovat.
Předal jsem papeži některé dokumenty a další nápady, jak chceme pracovat na vizi církve budoucnosti. Třeba v tuto chvíli, kdy je skutečně otřesena věrohodnost církve v řadě zemí, je třeba nabídnout dlouhodobou vizi a uvědomit si, že o církvi není možné se bavit jen jednobarevně.
Jsou typy náboženství, které jsou skutečně perverzní, a typy náboženství, které jsou terapeutické. Papež mluví o potřebě, aby církev byla polní nemocnicí, aby rozvinula ten terapeutický prvek, ale musí se vyrovnat i s tím, co je chorobné.
Ono to není opravdu jen selhání jednotlivců, je třeba znovu promyslet vztah k sexualitě, teologickou antropologii, pojetí člověka, staré pojetí, že je tady jakási neměnná přirozenost, jak o ní mluvil třeba Aristoteles, to už nevystihuje proměny dnešního světa.
Když mluvíte o té neměnnosti, mění se celý svět. Použiju paralelu, která se vám možná nebude líbit. Dlouhá desetiletí se diskutovalo o tom, že by ve fotbale mohlo být zavedeno video. Nakonec se ukázalo, že to byla obrovská revoluce. Nemohla by být podobná revoluce ve zrušení celibátu? To je přece téma, kterému se církev nevyhne, jednoho dne minimálně bude muset o tom tématu diskutovat.
Samozřejmě se o tom hovoří. Jeden materiál, který jsme předávali papeži, se také týká této otázky. Ono asi nejde plošně zrušit celibát. Pro určitý typ nasazení má celibát veliký smysl. Je třeba ale uvažovat také o tom, že je třeba i kněžích jiného typu, kteří vycházejí ze společenství, farností a tam je dobré, když mají svoji rodinu. Není to jednoduchá věc.
Co dalšího by ta inovovaná církev měla mít, jak by měla vypadat?
Já myslím, že je potřeba vytipovat hlavní znamení času. Reakce na sexuální revoluci šedesátých let byla přehnaná. Církev se příliš zaměřila na ty věci okolo sexuality a papež měl odvahu říct, byla to neurotická obsese.
My dneska musíme objevit to, o čem především mluví evangelium, to znamená nějaká účinná láska, solidarita s lidmi, starost o lidi marginalizované, tohle vždycky byly ty základní věci. Sociální spravedlnost, starost o přírodu, stvoření, ekologická povinnost, to všechno má svůj duchovní rozměr.
A já si myslím, že v budoucnosti, kromě starosti o věřící v tradičních farnostech a klasické misie, musíme myslet na lidi, kterých je stále víc, a to jsou ti lidé hledající. Nejde o to je nacpat do existujících struktur církve, ale doprovázet je v respektu.
Já si myslím, že tady takovou avantgardou jsou ti, takzvaná kategoriální pastorace kněží, kteří jsou v armádě, v nemocnicích, ti tam jsou pro všechny. Já myslím, že církev budoucnosti musí být pro všechny, s tím, že každý člověk má duchovní dimenzi svého života a my je musíme v respektu a v dialogu doprovázet.
