Nejméně 130 tisíc let starý dětský zub, nalezený v jeskyni v severovýchodním Laosu, pomohl poodhalit život záhadných denisovanů. Objev podle nové studie dokazuje, že se tito dávno vyhynulí příbuzní moderních lidí dokázali adaptovat na život v chladném i tropickém klimatu.
O denisovanech se toho ví stále velmi málo. Pojmenovaní jsou podle jeskyně Denisova v sibiřském pohoří Altaj, kde byly v roce 2010 poprvé nalezeny jejich fosilizované ostatky – článek prstu a zub. O devět let později byla na Tibetské náhorní plošině objevena čelist, která prokázala, že zvládali i život ve vysokých nadmořských výškách.
Kromě těchto fosilií po sobě denisované příliš dalších vodítek ke svému životu nenechali, kromě genetické stopy. Až pět procent jejich DNA nalezneme u dnešních původních obyvatel Austrálie a Papuy-Nové Guineje. Odborníci proto tvrdí, že tito naši dávní příbuzní obývali i jihovýchodní Asii a Oceánii, hmatatelné důkazy pro tuto tezi ale až do nově objeveného zubu – stoličky – neměli.
Téměř lidská stolička
Jeskyně, kde se zub našel, leží v laoském horském masivu zhruba 65 kilometrů jižně od hranic s Vietnamem. Speleologové ji objevili v roce 2018, spolu s velkým množstvím zubů dávno vyhynulých živočichů včetně obřích tapírů, prasat nebo příbuzných dnešních slonů. Vědci výsledky výzkumu popsali v odborném žurnálu Nature.
Při prvním pohledu bylo okamžitě jasné, že má stolička „typicky lidskou“ stavbu, uvedl paleoantropolog Clément Zanolli, spoluautor studie zveřejněné v odborném časopise Nature Communications. Patřit musela dítěti mezi třemi a osmi lety, protože se ještě neprořezala, píše se ve studii.
Aby vědci zjistili, jak starý zub je a kterému druhu patřil, studovali sedimenty, ve kterých byl uložen. Díky tomu stáří určili na 160 tisíc až 130 tisíc let. Vnitřek zubu pak zkoumali pomocí řady metod včetně proteinové analýzy.
„Proteiny nám umožnily identifikovat pohlaví, které je ženské, a že zub patřil jedinci z rodu Homo,“ uvedl Fabrice Demeter z univerzity v Dánsku a vedoucí autor studie. Vnitřní struktura stoličky se překvapivě podobala těm, které se našly u denisovanů v Tibetu. „Opravdu jsem čekal, že to bude Homo erectus,“ uvedl k nečekanému zjištění paleoantropolog. Zub se sice výrazně lišil od zubů tohoto druhu i od dalších vyhynulých příbuzných moderního člověka, podobal se ale neandrtálcům, kteří jsou si s denisovany geneticky podobní.
„Přikláníme se ale k denisovanům, protože jsme nikdy nenašli stopy toho, že by se neandrtálci dostali až na východ,“ vysvětlil Zanolli.
Denisované tedy opravdu obývali tuto část Asie, což naznačuje, že měli velkou schopnost adaptace na širokou škálu prostředí, od studených a vysokých hor po tropické klima, uzavírá studie. Podobnou všestrannost bychom u jejich neandrtálských příbuzných, kteří se specializovali na studené klima, podle všeho nenašli, uvádí Fabrice Demeter.
