Výjimečná kombinace předmětů ze skla a keramiky tvoří jádro raně středověkého pokladu, který se podařilo objevit před dvěma roky v Hostimi u Berouna. Teď vědci představili výsledky rekonstrukce těchto předmětů a zkusili odvyprávět jejich pozoruhodný příběh.
„Byly nesmírně vzácné, ve své době si je mohla dovolit jen ta nejvyšší společenská elita. V podstatě to připomíná lidi, kteří si dnes kupují luxusní hodinky v Pařížské,“ popisuje nový objev archeolog Jan Mařík. Raně středověký poklad nalezený v Hostimi se skládá z unikátní kombinace skleněných a keramických nádob.
Příběh objevu začíná v únoru 2022, ve stejný den, kdy byly zahájené olympijské hry v Pekingu. Středočeským archeologům se ozval pro ně do té doby neznámý muž s tím, že našel poklad. Přestože 4. únor byl pátek, vědci vyrazili nález prozkoumat, popsali ho tak už během víkendu. A že je to něco mimořádného, jim bylo hned jasné.
Poklad složený ze sedmi skleněných a stejného množství keramických nádob a také i spousty kovových artefaktů, jako jsou srpy a kosy, se nacházel kousek od valů hostimského hradiště Kozel, na jejich vnější straně. Co je na objevu tak unikátního?
V době během stěhování národů se u nás sklo nevyrábělo. A nedokázali to ani naši předkové o celá staletí později – poprvé se zde sklářství objevilo až ve dvanáctém století. Sklo se do raně středověkých Čech tedy muselo dostat z obrovské dálky. Z míst, která v té době byla mnohem civilizačně pokročilejší než střední Evropa tehdy osídlená hlavně germánskými kmeny.
Artefakty z dob, kdy se stěhovaly národy
Z keramiky archeology nejvíc zaujala na první pohled pro laika nenápadná miska. Nevypadá nijak výjimečně: hnědá, glazovaná s výstupky na povrchu. Je snad jen o něco hlubší, než by se čekalo. Ve skutečnosti ale tento předmět vrhá nové světlo na to, jak se u nás mohli lidé před patnácti sty lety stravovat.
Jde totiž o nádobu římského typu, které se tehdy říkalo mortarium a nesloužila přímo ke konzumaci jídla, ale k jeho přípravě. Fungovala podobně jako moderní hmoždíře, ostatně právě její jméno je původem slova mortar neboli hmoždíř. „Výjimečná je už povrchová úprava, protože tam jsou vidět stopy glazury. Zároveň je vnitřní povrch zdrsněný. Je to v podstatě kuchyňské nádobí, něco co bychom mohli využít asi jako hmoždíř,“ potvrzuje Mařík.
Římané a jimi ovlivněné kultury ho používali k drcení nebo míchání potravin, což dávalo v římské kuchyni smysl. Germáni ale potravu takhle nechystali. Znamená to, že na hradišti Kozel někdo „vařil po římsku“? Nevíme, ale i to je možné.
Ještě zajímavější jsou skleněné nádoby. Jde o poháry, které se označují jako snartemo. Olivově zelené nebo průzračně bílé sklo bývalo někdy i barvené, jeden z hostimských pohárů má například silnou modrou linku. Nejčastěji se sice nacházejí na severu Evropy, ale jejich původ leží na jihu, dokonce zřejmě mimo náš kontinent. V době, kdy Řím vládl Evropě, se vyráběly zejména v Sýrii a v Egyptě.
Jak vypadala cesta těchto křehkých skvostů přes většinu kontinentu? Museli je vézt lodí, na vozech a koňských hřbetech, přesto se poháry nerozbily. Především proto, jak obrovskou měly cenu; jejich majitelé je chránili. A také je skvěle uchovali, když je ukryli pod zem, kde pak sklo vydrželo neuvěřitelných patnáct set let.
Podle Maříka byl tento materiál ve starověku a raném středověku nesmírně cenný sám o sobě. Dokonce natolik, že se „recykloval“ podobně jako v moderní době. „Ve Středozemním moři se například našel vrak lodi, která převážela rozbité sklo pro znovuvyužití,“ potvrzuje Mařík.
Poháry podle něj sloužily k popíjení toho nejcennějšího, co tehdy lidé měli – alkoholu. Co konkrétně se ale do nich nalévalo, se neví. Římané je využívali k popíjení vína; to se tehdy sice na našem území ještě nepěstovalo, ale podle Maříka existují doklady o tom, že se k nám dováželo.
Pokud to nebylo víno, mohli ze vzácných číší Germáni popíjet pivo anebo medovinu, tedy nápoje, které byly v té době mnohem rozšířenější. Někdy se ve starých nádobách podaří odhalit zbytky toho, co tvořilo jejich obsah – pomocí moderních technologií, které umí i z mikroskopických stop rekonstruovat původ potravin nebo nápojů. V tomto konkrétním případě se to zatím bohužel nepodařilo.
Co se mohlo stát?
Archeologové nemají nástroje, které by jim mohly pomoci popsat, co se před patnácti sty let na hradišti Kozel vlastně stalo a jak skončil vzácný poklad zakopaný za hradbami. Mařík ale navrhuje rovnou několik možností – s tím, že ale nejspíš žádnou z nich nikdy nedoloží ani nevyvrátí.
Jisté je, že majitel musel být mocný a bohatý, patřil k elitě tehdejší germánské společnosti. „Nevíme ale ani, k jakému germánskému kmeni patřil,“ podotýká archeolog. Podle něj je možné, že se ocitl v ohrožení a snažil se ukrýt to nejcennější, co měl – a zakopal to nedaleko od místa, kam se plánoval vrátit. A to i s rizikem, že se cenné sklo přitom poškodí.
Vyloučená ale není ani možnost, že věci někdo ukradl a ukryl je nedaleko hradiště, aby se pro kořist vrátil později – v nebezpečných dobách stěhování národů ale tuto šanci nemusel mít.
A ve hře je i spousta dalších scénářů, které si mohou archeologové představovat – aniž by je mohli ověřit. Zajímavé by podle Maříka například bylo, kdyby toto shromáždění vzácných předmětů mělo nějaký hlubší smysl jako součást rituálního jednání. „Třeba se tam ty nádoby po nějaké slavnosti uložily a byly dány vyšší moci k užívání,“ dodal archeolog.
Podle Maříka je malým zázrakem už jen to, že nález v zemi vydržel tak dlouho a v tak skvělém stavu. Hradiště Kozel totiž v pátém století nezaniklo: existovalo další stovky let. Místo, kde vyrostlo, na strategickém návrší nedaleko soutoku Berounky a Loděnice, přilákalo rovnou několik kultur a fungovalo až do středověku.
Restaurování připomínalo stavění puzzle
K restaurátorům se objevené předměty dostaly ještě obalené zeminou. V laboratořích se následně musela celá proměna od střepů po hotové exponáty důkladně zdokumentovat. „My v podstatě fotíme archeology s nálezy už na schodech," uvedla restaurátorka Ljuba Svobodová. Po opatrném očištění bylo nutné všechny střepy sestavit do původního tvaru, což byla podle Svobodové náročná práce připomínající skládání puzzle.
Týkalo se to hlavně skleněných předmětů. Poškozená byla sice jen menší část jejich struktury, ale ta zase byla rozbitá na drobné střípky. Výsledná rekonstrukce ale ukazuje, jak vynikající práci restaurátoři za dva roky odvedli.
Nalezené předměty se staly součástí sbírek Muzea Českého krasu v Berouně, kde budou v příštím roce představeny veřejnosti v rámci připravované výstavy. Archeologové také plánují ještě detailnější analýzu a popis artefaktů ve zvláštní vědecké a popularizační publikaci.
A jak dopadl poctivý nálezce? Archeologové jsou z jeho postupu nadšení. Přestože to byl opravdu náhodný turista a nejednalo se podle Maříka ani o takzvaného detektoráře, zachoval se ukázkově. Přesně to, jak postupoval, by prý mělo být vzorem pro ostatní.
Díky oznámení nálezu odborníkům z Archeologického ústavu zabránil tomu, aby artefakty někdo omylem poškodil nebo úmyslně ukradl. A co je nejdůležitější, ani se nepokoušel sám s nálezem manipulovat. Kulturně historická hodnota předmětů byla stanovena na necelé dva miliony korun (přestože historická hodnota je nevyčíslitelná). Rada Středočeského kraje proto odsouhlasila vyplacení nálezného ve výši 184 tisíc korun.
