Až doposud se mořští biologové domnívali, že žraloci chladné vody kolem Antarktidy nesnášejí. Teď tam poprvé popsali půltunového žraloka, který se choval zcela přirozeně, jako by se tam vyskytoval běžně. Vědci nyní řeší, jestli se tam tvor vyskytuje běžněji, anebo jeho chování změnilo oteplování oceánů.
Žralok se pohyboval líně, pomalu a neohrabaně. Klidně se nechal unášet proudy nad temným a pustým mořským dnem v hloubce asi 490 metrů. Pohled na něj ale vyrazil mořským biologům, kteří predátora sledovali na monitorech, dech.
Vědci asi čtyřmetrovou mohutnou parybu totiž pozorovali u Jižních Shetlandských ostrovů poblíž Antarktického poloostrova, tedy v Jižním oceánu. A jedno ze základních pravidel „žralokologie“ říká, že se tito tvorové u Antarktidy nikdy nevyskytují. Pozorování z loňského ledna, o němž teď biologové informovali, je úplně prvním.
„Když jsme tam pluli, nečekali jsme, že uvidíme žraloky,“ potvrdil pro agenturu AP jeden z vědců, kteří se výzkumu účastnili. „A nebyl to žádný trpaslík, ale pořádný kus. Tyhle věci jsou jako tanky,“ dodal.
Podle záznamů, které vědci prostudovali, neexistuje jediný důkaz o tom, že by se žraloci tak jižně někdy vyskytovali. Neviděli je tam vědci, velrybáři ani turisté. Agentuře AFP to potvrdil i biolog Peter Kyne z Charles Darwin University, který se zabývá ochranou přírody a který se na studii nepodílel. Tak daleko na jihu je podle něj nikdo nikdy neviděl.
Jak je to možné?
Klíčová otázka je, jestli se žraloci do Antarktidy dostali až nyní, nebo jestli tam byli vždy a jen si jich nikdo nevšiml. Vědci poctivě říkají, že na tuto otázku nemohou odpovědět. Klimatické změny a oteplování oceánů by opravdu mohly potenciálně žraloky hnát do chladnějších vod jižní polokoule, které se pomalu oteplují. Ale protože jsou tyto oblasti tak odlehlé a špatně zkoumatelné, tak zkrátka chybí dostatek pozorování z minulosti.
Jednalo se o světlouna pacifického, druh, který miluje velké hloubky a dokáže žít bez větších problémů i dva kilometry pod hladinou. O to snadněji uniká pozornosti lidí. A pokud se tam vyskytuje jen výjimečně nebo je tam jeho populace velmi řídká, opravdu mohl jen příležitostným výzkumům poměrně snadno uniknout.
Jeho chování bylo podle vědců docela důvtipné. Antarktické vody mají v různých vrstvách značně odlišnou teplotu a z pozorování vyplývá, že predátor se vždy pohyboval v té zrovna nejteplejší. Autoři studie předpokládají, že hlavním zdrojem potravy těchto tvorů (je-li jich tam opravdu víc) jsou mrtvá těla velryb, obřích krakatic a dalších mořských tvorů, kteří uhynou a klesnou na dno.
