Archeologové zjistili, že už bojovníci z doby bronzové ovládali řadu pokročilých šermířských technik. Podařilo se jim to potvrdit srovnáním stop na poškozených starých zbraních a na replikách, s nimiž trénovali moderní šermíři.
Bronzové meče byly nalezené v Evropě po tisících – v hrobech, ale také ztracené v řekách nebo v bažinách. Protože je ale tento materiál značně měkký, a tedy snadno poškoditelný, vědci se už dlouho přou o to, k čemu vlastně takové meče sloužily. Zda šlo opravdu hlavně o zbraň, nebo spíše o symbol vysokého společenského statusu.
Archeologové nyní bronzové meče otestovali v řadě soubojů a zmapovali stopy, které na zbraních vznikly. Následně je srovnali s tím, co našli na reálných starověkých mečích. Z výsledků vyplývá, že již v době bronzové existovaly specifické šermířské techniky, které se zřejmě šířily z oblasti do oblasti.
První zbraň určená k zabití člověka
Na rozdíl od seker, luků a kopí jsou „meče prvním předmětem vymyšleným člověkem primárně k zabití jiného člověka,“ upozorňuje archeolog Raphael Hermann z univerzity v Göttingenu, který výzkum vedl.
Bronzové meče používané v Evropě přibližně mezi roky 1600 před naším letopočtem až do roku 600 našeho letopočtu se vyráběly ze slitiny mědi a cínu. Byly proto výrazně měkčí a také hůře opravitelné než pozdější zbraně ze železa. Podle archeologů těmto vlastnostem musel odpovídat i způsob boje. „Používejte je špatně a zničíte je,“ uvedl pro odborný časopis Science archeolog Barry Molloy, který se na studii nepodílel.
Zbraně i symbol
Řada archeologů se proto domnívala, že bronzové čepele sloužily spíš k ceremoniálním účelům. A pokud se už s nimi bojovat muselo, pak to byla až sekundární zbraň po kopí nebo sekeře a válečníci se museli výrazně přizpůsobovat omezením tohoto materiálu: například se museli aktivně vyhýbat zkřížení zbraní, aby je ušetřili. „Bodněte někoho do vnitřností a na vašem meči nebude ani škrábnutí,“ dodává Hermann.
Kvůli pokusu nechali archeologové vyrobit sedm bronzových mečů. Systematicky pak zaznamenávali poškození na čepelích, jež vznikla po sérii úderů na jiné meče, štíty nebo kopí. „Jenže tohle není opravdový boj. Cítil jsem, že mi něco uniká,“ uvedl Hermann.
Sehnal proto několik dobrovolníků, kteří se věnují historickým evropským bojovým uměním. Ti pak bojovali s bronzovými replikami – využívali přitom pohybů, úderů a krytů, které se vyskytují ve středověkých evropských učebnicích šermu. Vědci to celé natáčeli speciálními kamerami a zaznamenávali, jaké typy šrámů, oděrek a dalších poškození na čepelích po různých úderech vznikají.
Potom archeologové přiřadili typické stopy ke specifickým úderům. Pokud by tato poškození odpovídala šrámům na zbraních z doby bronzové, znamenalo by to podle Hermanna, že už tehdy se podobné šermířské techniky využívaly.
Ukázalo se, že hypotéza byla správná: na starověkých zbraních z Itálie a Velké Británie se například našly stopy přesně odpovídající těm, které vznikaly při středověké vazbě nazývané v německé šermířské škole „versetzen“.
V dalším kroku výzkumu vědci pod mikroskopem prostudovali 110 mečů z doby bronzové, jež byly nalezeny ve Velké Británii a Itálii. Analyzovali a katalogizovali na nich přes 2500 známek poškození.
Pak je spojili s prostorovými i časovými mapami, z čehož jim vyšlo, jak se různé šermířské techniky boje s bronzovými meči vyvíjely v čase a prostoru. Například výše popsaná technika „versetzen“ se objevila teprve po roce 1300 před naším letopočtem na území dnešní Itálie a na Britské ostrovy se dostala až o celá staletí později.
„Aby vznikala tato opotřebení tak, jak ukazují stopy, musely být údery dobře natrénované,“ podotýká Hermann. Poškození u různých mečů jsou si totiž natolik podobná, že to ukazuje na dobře nacvičené techniky – nemohlo jít o náhodné údery. Podle dalšího archeologa, Christiana Horna z univerzity v Gothenburgu, výzkum přináší kvantitativní analýzu o tématu, o němž mohli archeologové zatím jen spekulovat.
