Ruský prezident představil 1. března v projevu k poslancům široký rejstřík nových strategických zbraní, které podle něj žádná jiná armáda na světě nemá. „Ve vývoji jsou i další nové unikátní systémy,“ řekl Putin v komentáři k dalším videozáznamům. Uvedl, že koncem loňského roku ruská armáda úspěšně vyzkoušela nový typ balistické rakety na jaderný pohon.
Raketa má podle Putina neomezený dolet a její letová dráha má být nepředvídatelná. „Nikdo ve světě takové rakety nemá,“ zdůraznil ruský prezident.
Rusko o raketách poháněných jaderným reaktorem mluví už několik let, nikdo je ale zatím neviděl. V polovině ledna roku 2015 oznámila ruská kosmická agentura, že pracuje na velmi nezvyklém projektu: na raketovém motoru s jaderným reaktorem, který by mohl do vesmíru vynést celou kosmickou loď. Podle ruských novin Izvestia tento projekt má na starost agentura Rosatom.
Tekutý vodík se přemění na plyn a bude unikat tryskou
Energie z jaderného reaktoru by v raketovém motoru měla ohřívat nějaký druh kapaliny (pravděpodobně tekutý vodík) na extrémně vysoké teploty – to by mělo kapalinu přeměnit na plyn, který expanduje. Při úniku tryskou pak vytvoří dostatečně silný tah, aby dostal raketu do kosmu.
Web Business Insider už v roce 2016 informoval, že Rusko má pro tento systém speciální palivo a také otestovalo kryt reaktoru – doufá přitom, že by první testovací let mohl proběhnout již roku 2025.
Server Wired však upozornil na problémy s financováním tohoto projektu: 15 let vývoje má rozpočet asi 700 milionů dolarů, což je podezřele málo. Pro srovnání: jen raketová část nosiče NASA, který se jmenuje SLS, má stát 10 miliard dolarů.
Ruská tradice ve zkoumání tohoto pohonu je ale mnohem starší, seriózně se tím ruští vědci zabývají již řadu let. Například již roku 2007 zveřejnila dvojice ruských raketových vědců práci, v níž navrhuje využít atomový pohon pro cestu na Mars.
Podobný program má také americká vesmírná agentura NASA: jmenuje se NTREES neboli The Nuclear Thermal Rocket Element Environmental Simulator. Oproti ruské myšlence se v mnohém liší: raketa by byla poháněna klasickým chemickým pohonem, jaderný reaktor by začal fungovat až na oběžné dráze, odkud by pak nesl raketu dál do hlubin kosmu.
Satelity s jaderným pohonem
Tohle všechno ovšem není nic nového. S atomovým pohonem se totiž pro rakety i družice experimentovalo už v době studené války.
Prvním americkým satelitem s atomovým (štěpným) pohonem byl program SNAP-10A, který byl spuštěný v roce 1965. Šlo o jediný atomový pohonný systém USA, který se dostal do kosmu. Moc úspěšný ale nebyl – kvůli poruše elektroniky fungoval reaktor pouhých 43 dní.
Od té doby se reaktor nachází na oběžné dráze Země ve vzdálenosti asi 1300 kilometrů; vydrží tam přibližně čtyři tisíce let. Roku 2008 zjistil průzkum, že se satelit rozpadá, zřejmě po kolizi s nějakým jiným předmětem – uvolnilo se z něj už nejméně 60 kusů o velikosti pod 10 centimetrů.
Sovětské družice s atomovým pohonem začaly do kosmu startovat v roce 1967 v rámci programu RORSAT (neboli US-A). Tyto satelity měly sledovat zejména vojenské lodě NATO. Proto musely být umístěné na poměrně nízké oběžné dráze, na níž by je pouhé solární panely neudržely. A tak byly poháněné jadernými reaktory s uranem-235.
Do vesmíru bylo vypuštěno celkem 33 těchto družic s reaktory, program skončil roku 1988 poté, co došlo k množství problémů.
Například v dubnu 1973 se pokazil start a reaktor spadl do Tichého oceánu poblíž Japonska – Američané tam pak naměřili zvýšenou radiaci. Družice, poté, co dosloužily, měly vymrštit jádro reaktoru výše do vesmíru, ale několikrát se to nepodařilo a došlo k nehodám.
To byl případ družice Kosmos 954; jaderný materiál z ní se dostal v lednu 1974 do atmosféry Země a zasáhl odhadem 124 tisíc kilometrů čtverečních v Kanadě. Dodnes jsou reaktory těchto satelitů jednou z nejzásadnějších příčin znečištění nízké oběžné dráhy.
Americká raketa s jaderným náporovým pohonem
Americká armáda ale experimentovala i přímo se střelami, které měly mít motory poháněné jaderně. Jednalo se o projekt s krycím jménem Pluto.
V jeho rámci dokonce vznikly dva experimentální motory, které armáda v první polovině šedesátých let dvacátého století otestovala v nevadské poušti. Reaktor musel být velmi inovativní: musel být drobný a přitom výkonný na to, aby vydržel let dlouhý 11 tisíc kilometrů.
Reaktor s jaderným motorem neměl fungovat při startu, ten probíhal pomocí klasického pohonu. Teprve až byla střela ve vzduchu (a dostatečně daleko od amerického území), měl se reaktor aktivovat a spustit motor. Ten by udržel zbraň ve vzduchu i několik měsíců, takže mohla zaútočit na povel kdykoliv v této době.
Systém byl navržen k nesení více jaderných hlavic, které by doručil na více cílů, což z něj činilo bezpilotní bombardér. Po skončení bombardování by mohla střela trávit další týdny létáním nad obydlenou oblastí v nižších nadmořských výškách a způsobovat škody jak ozářením, tak zvukovými vlnami.
Protože by nelétala po balistické dráze, nebylo by proti ní možné využít žádné klasické obranné prostředky – to je vlastnost, kterou Vladimir Putin vychvaluje i u plánované ruské rakety s jaderným pohonem.
Testy americké zbraně proběhly vždy jen na zemi, druhý pokus trval pět minut a byl úspěšný. Program však byl Pentagonem zastaven. Zbraň byla považována za příliš provokativní: americké velení se obávalo, že by vznik této střely vedl k tomu, že Sovětský svaz by musel vyvinout něco podobného. A USA proti takové potenciální zbrani neměly žádnou obranu.
Navíc se technologie mezikontinentálních střel s tradičním pohonem ukázala jako spolehlivější a především lacinější, takže roku 1964 po šesti letech existence byl projekt Pluto zrušen.
Spojené státy měly podobných projektů, které si kladly za cíl vyvinout raketu s jaderným pohonem, mnohem více. Asi nejúspěšnější byl program NERVA. Jedním z důvodů, proč Američané tyto projekty opustili, bylo riziko, že při nepovedeném startu by se jaderné palivo mohlo rozptýlit po širokém okolí země, z níž startuje.
Co na to říkají mezinárodní dohody?
Pohánět rakety nebo družice jaderným palivem není v rozporu s mezinárodními dohodami. Tomuto tématu se totiž věnuje tzv. kosmická smlouva z roku 1967. Ta zakazuje smluvním státům umísťovat jaderné zbraně a jiné zbraně hromadného ničení na oběžnou dráhu Země, na Měsíc nebo na jiná nebeská tělesa.
Využití Měsíce a dalších nebeských těles vyhrazuje pouze pro mírové účely a výslovně na nich zakazuje budování vojenských základen, provádění vojenských manévrů nebo testování jakýchkoli zbraní (tzv. neutralizace a zásada nemilitarizace Měsíce a nebeských těles).
Protože ale v tomto případě jde pouze o pohon zbraně, je to v principu stejné jako u družic s atomovým pohonem; tato dohoda se jich netýká.
Co na to říká svět?
Pentagon v následném prohlášení sdělil, že není Putinovým výčtem nových zbraní zaskočen. „Prohlášení nás nepřekvapilo a americký lid může být ujištěn, že jsme plně připraveni,“ uvedla mluvčí amerického ministerstva obrany Dana Whiteová.
Podle amerického ministerstva zahraničí Putinovo prohlášení potvrdilo to, že Rusko vyvíjí zbraně v rozporu s mezinárodními ujednáními, mimo jiné s dohodou mezi Moskvou a Washingtonem z roku 1987 o likvidaci střel krátkého a středního doletu.
Ministerstvo také uvedlo, že projev prezidenta o jaderném arzenálu sledovalo s velkým zájmem, za nešťastnou a nezodpovědnou pak považuje animaci, při které jaderné hlavice míří očividně na Floridu.
