Naplánovat detaily prvního shození atomové bomby bylo extrémně náročné. Proto to dostal za úkol nejzkušenější americký letecký velitel. Paul Tibbets narazil na řadu nečekaných problémů.
V létě 1945, po pádu Hitlerova impéria v Evropě, se Američané snažili co nejrychleji ukončit i válku v Pacifiku. Aby ušetřili životy amerických vojáků při dobývání každého metru japonské půdy, rozhodli se nasadit nový revoluční typ zbraně – zbraň atomovou.
Nestačilo ji jen shodit. Celá operace se musela detailně naplánovat. Tento úkol padl na velitele letectva Paula Tibbetse. „Tibbets v té době už měl pověst velice schopného letce, možná jednoho z nejschopnějších v celém letectvu Spojených států,“ vysvětluje Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu. „Projevilo se to tím, že se zúčastnil například bombardování Rouenu ve Francii a letěl v čele toho leteckého svazu. Byl to první nálet, který se uskutečnil za bílého dne,“ popisuje historik.
Kromě toho měl Tibbets na svém kontě ještě celou řadu dalších úspěchů. Díky tomu byl vybraný k tomu, aby například letecky přepravoval armádní celebrity. Ale hlavně „zalétával“ bombardéry B-29, což byl v té době reálně jediný americký stroj, který byl s to nést atomovou bombu.
Musel pak samozřejmě projít i důkladnými prověrkami. Během nich na něj například vyplaval i „hřích“ z minulosti, kdy byl vojenskou policií nachytán na zadním sedadle auta v choulostivé situaci s ženou. Kauzu přiznal, což mu pomohlo k získání místa.
Výběr, výcvik a prověřování
Výcvik probíhal na hranicích mezi Nevadou a Utahem, zapojilo se do něj patnáct osádek. Později se místo přesunulo, a nakonec se projekt rozšířil na patnáct set mužů posádky a dvě stovky důstojníků.
„Skupina, ze které se formovaly osádky, patřila k nejprověřovanějším v historii Spojených států. Zjišťovaly se jejich majetkové poměry, politické názory, situace rodiny, koníčky a záliby, které byly bezpečné, to znamená třeba záliba ve sportu, ale které byly i rizikové, jako hraní karet, dámská společnost a další,“ přibližuje Láník.
Celou dobu byli výcviku přítomní i zpravodajští důstojníci, kteří měli na starost, aby se piloti nedozvěděli, co bude jejich skutečným cílem. Například jim ukazovali klamné terče, například makety německých raket V1.
„Ale také vyvolávali různé řízené hovory, takže je zachyceno několik případů, jak třeba poddůstojníky oslovil nějaký důstojník s tím, že jede k této letce a jestli mu mohli sdělit nějaké informace. No a ti hoši, kteří ztratili ostražitost a chutně se rozpovídali o tom, jak to tam vlastně vypadá, jak to tam probíhá, byli pak zatčeni,“ vypráví Láník.
Piloti nebyli v areálu zavření, ale mohli vyrážet i do okolí. „Tam se nechovali vůbec mravně, abych tak řekl, takže různé šarvátky, rvačky, svádění mladých dívek a vdaných žen byly jaksi na denním pořádku,“ říká historik.
„Do jisté míry se to tolerovalo. Nesmělo to samozřejmě překročit jistou únosnou mez, ale oni měli jisté privilegované postavení a vždycky se podařilo velitelům ze všech těchto problémů chlapce vysekat,“ uzavírá Láník.
Jak vypadal konkrétní výcvik a proč se trénoval shoz s přesností na 250 metrů? Poslechněte si celý díl podcastu Úsvit jaderného věku, který se věnuje právě přípravě prvního bombardování:
