Antarktidu jako první nejspíš spatřil baltský Němec v ruských službách pocházející z estonského ostrova Saaremaa. Mořeplavec Fadděj Faddějevič Bellingshausen (německy Fabian Gottlieb von Bellingshausen) před 200 lety, 28. ledna 1820, zahlédl bělostné ledové břehy, které pravděpodobně patřily sedmému světadílu.
Před 200 lety spatřil člověk Antarktidu. Prvenství nejspíš patří baltskému Němci v ruských službách
Spory, kdo jako první spatřil Antarktidu, trvají dones. Angličané tvrdí, že to byl jejich kapitán Edward Bransfield (také leden 1820), Američané prosazují svého Nathaniela Palmera z tuleňářské lodi (listopadu 1820), zatímco Rusové trvají na Bellingshausenovi. Britský polární historik A. G. E. Jones se přiklání k názoru, že prvenství patří mořeplavci v ruských službách.
Proč Antarktida?
Název kontinentu vychází z řečtiny a znamená „Naproti Arktidě“. Jedná se o polární území věčného ledu a tmy, jež nepatří žádnému státu světa a je dnes využíváno především k vědeckému výzkumu.
Antarktida je kontinent superlativů – nejstudenější, největrnější, nejsušší a s nejvyšší průměrnou nadmořskou výškou. Na Antarktidě žije asi tisíc obyvatel, rozloha území je 14 milionů kilometrů čtverečních (údaj je to jen přibližný, neboť se kontinent skládá z rozlehlých zálivů a šelfů) a území se dělí na Západní a Východní Antarktidu, tyto dvě poloviny jsou rozděleny Transantarktickým pohořím.
Antarktida je nejchladnějším kontinentem na Zemi, v zimě zde byla naměřena průměrná teplota minus 60 stupňů Celsia, v létě mezi minus 10 a minus 40 stupni. Nejnižší zaznamenaná teplota na světě minus 93,2 stupňů Celsia byla satelitně naměřena v roce 2010. Z hlediska pozemského měření činí rekord minus 89,2 stupně, což bylo naměřeno v červenci 1983 na místní ruské výzkumné stanici Vostok. Jsou zde ledovce, hory zvedající se přímo z moře, velryby, tučňáci, lvouni a tuleni, vědecké polární stanice i historické základny polárních objevitelů.
Budoucnost kontinentu
Jižní polární kruh jako první překročili asi Polynésané či Maorové, James Cook sem připlul v roce 1773 a po něm následovaly britské, ruské a francouzské expedice a také lovci tuleňů z mnoha států. Jižní pól jako první dobyl v prosinci 1911 Nor Roald Amundsen.
Na území Antarktidy byla objevena bohatá naleziště nerostů a v okolních mořích je obrovské množství ryb a živočichů. V roce 1959 byl proto sepsán pakt na podporu vědeckého výzkumu a míru, jejž v témže roce podepsalo dvanáct států a doposud tuto Smlouvu o Antarktidě podepsalo 54 zemí včetně Česka. V roce 1991 byl podepsán protokol zakazující na dobu 50 let (do roku 2048) těžbu nerostů k nevědeckým účelům.
Na území dochází ke klimatickým změnám, a to i působením člověka. Antarktida se otepluje rychleji než zbytek světa, od roku 2012 se rychlost tání ledu ztrojnásobila. Rozmáhá se turistický ruch a rovněž ekologie planety se odráží na stavu Antarktidy.
„Za ledovými poli a ostrůvky je vidět ledovou pevninu“
Rusové se začali intenzivněji podílet na námořních objevech už na sklonku 18. století, po vítězství v napoleonských válkách své úsilí znásobili. V roce 1819 car Alexandr I. schválil vyslání expedice do jižních polárních moří. Expedice dostala mohutnou válečnou korvetu Vostok a menší nákladní loď Mirnyj.
Velitelem expedice byl jmenován Bellingshausen a jejím úkolem bylo prozkoumat Cookem objevenou Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy a potom „pokračovat tak daleko na jih, jak jen to bude možné“. Vostok a Mirnyj (tomu velel další zkušený ruský mořeplavec Michail Lazarev) opustily Kronštadt 15. července 1819 a koncem ledna 1820 překročily jižní polární kruh.
V Bellingshausenově lodním deníku pak bylo 27. ledna 1820 zaznamenáno, že se nacházejí 20 mil (32 kilometrů) od pevniny Antarktidy. Od tohoto okamžiku kolují dohady, zda viděl opravdu kontinent či spatřil jen ledovou bariéru při pobřeží princezny Marty. Z Austrálie, kam se po vyčerpávajících pokusech proniknout k břehům výprava uchýlila, pak poslal do Petrohradu telegram s textem: „Za ledovými poli a ostrůvky je vidět ledovou pevninu, jejíž břehy příkře spadají do moře. Táhnou se, kam náš zrak dosáhne…“
Z australského Port Jacksonu (nyní Sydney) vyrazily lodě do Pacifiku. Zde výprava objevila několik ostrovů v souostroví Tuamotu, které pojmenovala po ruských osobnostech, a vrátila se do Port Jacksonu. Znovu na jih vyrazila v září 1820 a během roku 1821 objevila a pojmenovala mimo jiné ostrovy Petra I. a Alexandra I. Ostrovy se rozkládají na okraji moře, které dnes nese Bellingshausenovo jméno. Výprava, která trvala dva roky a 21 dní a zahynuli při ní tři muži, skončila 4. srpna 1821 v Kronštadtu.
Byl to nesporný úspěch. Ruské lodě jako první na světě podnikly plavbu kolem světa v jižních zeměpisných šířkách a obepluly a objevily Antarktidu, o jejíž existenci však tehdy panovaly jen mlhavé představy.
Bellingshausen se poté stal velitelem jedné z divizí baltské flotily a od roku 1839 až do své smrti v lednu 1852 byl vojenským gubernátorem Kronštadtu. V roce 1843 mu byla udělena hodnost admirála. Jeho jméno nese kromě moře pánev v Tichém oceánu, ostrov v souostroví Tuamotu, mys na Sachalinu, ale i kráter na Měsíci. Pojmenována po něm byla i ruská výzkumná polární stanice na ostrově krále Jiřího.