Prvenství největšího živočicha planety nedokázali plejtváku obrovskému sebrat ani ti největší dinosauři, pravěcí hadi nebo krakatice. Teď ho ale o pomyslné zlato možná připravil jiný kytovec. Tvora, který žil před desítkami milionů let u pobřeží dnešního Peru, popsala nová studie.
Modrá velryba, správně plejtvák obrovský, může vážit až dvě stě tun. Největší dinosaurus všech dob, Argentinosaurus, měl maximálně 77 tun. A současný největší suchozemský savec, slon africký, tak tak dosáhne na šest tun. Všechna tato čísla ale blednou před tvorem, který dostal jméno Perucetus colossus.
Tento kytovec žijící před 39 miliony lety podle nového výzkumu italských paleontologů mohl dosahovat neuvěřitelných tří set tun. Byl sice o něco kratší než moderní plejtváci, ale měl výrazně robustnější tělo.
Pozůstatky tohoto obra objevil už před třinácti lety paleontolog Mario Urbina v jižním Peru. Tehdy ještě fosilie příliš nezaujala, protože vědcům připadala spíš jako nudné kusy kamení než něco unikátního. Teprve po několika letech se ukázalo, že nejde o divně tvarovaný kámen, ale o zkamenělé zbytky kostí opravdu masivního zvířete. Jeho výzkumu pak vědci zasvětili dalších deset své kariéry.
Třináct obratlů, čtyři žebra, část kyčle. Z Peruceta se toho nezachovalo příliš. Ale vědcům to stačilo k tomu, aby pomocí moderních paleontologických metod nastínili, jakým zvířatům byl příbuzný, čím se od nich lišil a jak mohl nejspíš vypadat. Zřejmě se jednalo o „bratrance“ Basilosaura, pravěkého kytovce, jenž byl už plně adaptovaný na vodní prostředí a pyšnil se dlouhým čumákem připomínajícím dnešní vorvaňovce.
Perucetus nebyl, co se týká délky těla, žádný obr. Měřil necelých devatenáct metrů, ale o to byl masivnější. Značný podíl na tom měla jeho kostra, která se vyznačovala pachyostózou, tedy extrémním zhuštěním kostí. To mu pomáhalo vydržet ponořený, tělo ho zbytečně nevynášelo k hladině. Díky tomu ho ponory nestály příliš energie.
Jenže o to náročnější by pro něj bylo vynořování. Vědci proto předpokládají, že u Peruceta evoluce probíhala podobně jako třeba u kapustňáků. Ti mají velké množství tkáně, která jim umožňuje vznášet se ve vodě a v případě potřeby se vynořit na hladinu. Když paleontologové spočítali, kolik tuku a svalů by pro tohoto pravěkého kytovce bylo ideální, dospěli o odhadované hmotnosti mezi 93 a 370 tunami.
Důkazů je málo, poznání přesto přináší
Přesnější odhady zatím autoři studie nebyli schopní poskytnout. Rádi by věřili, že našli největšího tvora v dějinách, ale chybí jim k tomu důkazy. A přiznávají, že z toho mála, co se jim zachovalo, už toho o moc víc nezjistí.
Problém ještě zhoršuje fakt, že Perucetus patřil mezi kytovce, kteří dnes nemají žádné blízké žijící příbuzné, a tak se dají srovnání jen těžko vypracovat.
I kdyby se ale rozměry pravěkého tvora pohybovaly kolem dolní hranice, tedy „pouhých“ šedesáti tun, má objev význam pro vědecký pokrok. Paleontologie totiž předpokládá, že velryby po většinu své existence nebyly zdaleka takovými obry jako v současnosti a svých rozměrů dosáhly teprve zhruba před pěti miliony lety.
Perucetus ale dosáhl takových rozměrů o tři desítky milionů let dříve, což ukazuje, že věda možná první kytovce a jejich velikosti podcenila.
Jak loví leviatan
Od plejtváků se Perucetus colossus lišil i svým jídelníčkem. Zatímco současní kytovci se živí krilem filtrovaným z mořské vody, Perucetus byl predátor. Lovil tedy větší kořist, ale co to mohlo být, je a zřejmě ještě dlouho zůstane záhadou. Hlavně proto, že zcela chybí jeho horní polovina včetně hlavy, takže se zdroj potravy odhaduje jen nesmírně složitě.
Pokud se ale vezmou v úvahu tvorovy rozměry, nezbývá mnoho způsobů, jak mohl takovému tělu dodávat dostatek energie. Z obratlů se zdá, že nebyl úplně nejrychlejším ani nejobratnějším plavcem, a je krajně nepravděpodobné, že by se živil rostlinnou stravou, protože žádný takový kytovec tehdy dle současného vědění neexistoval.
Zatím nejpravděpodobnějším vysvětlením tedy je, že by se mohlo jednat o obřího mrchožrouta. To znamená, že se mohl pohybovat těsně nad mořským dnem, kde pátral po tělech velkých zvířat, která tam dopadala (a dopadají dodnes) v procesu, který vědci s nadsázkou označují jako „velrybopád“.
