Před 75 lety německá Luftwaffe uskutečnila poslední velký útok. Akce měla paralyzovat spojenecké letectvo a podpořit ofenzivu v Ardenách. Do obří operace se v závěru druhé světové války zapojilo více než 900 letadel.
Poslední velký útok Luftwaffe stál zaskočené spojence stovky letadel. Němcům však stejně bylo vítězství k ničemu
Když se britské letectvo probudilo do 2. ledna 1945, začalo sčítat ztráty, které mu způsobila obří letecká operace německých stíhačů, která začala na Nový rok. Němci připravili Spojence odhadem o 500 až 700 letadel, což byl mimořádný úspěch.
Přesto bylo toto vítězství německé armádě k ničemu.
Plány nebraly v úvahu realitu
Plán velkého leteckého útoku na spojenecká letiště začal klíčit v hlavách německých stratégů už v říjnu 1944. Cílem měly být bombardéry 8. letecké armády, operaci mělo provést 2500 stíhacích letadel. Rychle se však ukázalo, že takto velká akce není za dané situace možná. Stíhači byli potřeba jinde.
Když se však začala plánovat pozemní ofenziva vedená z Arden, německé válečné letectvo Luftwaffe dostalo za úkol ze vzduchu krýt postupující jednotky a vyřadit spojenecké taktické letectvo. Směrnice z 18. listopadu uváděla: „Rovněž musí být proveden překvapivý útok na frontová letiště nepřátelského taktického letectva.“ Časový harmonogram útoku počítal s tím, že nepřátelská letiště budou napadena současně.
Spojenci neměli o německých přípravách nejmenší potuchy. Jejich zpravodajci sice několikrát zachytili zmínky o „speciální operaci“ nebo o nacvičování útoku na pozemní cíle, předpokládali však, že nakonec nepůjde o nic jiného než o obyčejnou podporu pozemních jednotek.
Vybombardované letiště Melsbroek
Od začátku prosince byly přípravy v plném proudu a 16. prosince začala pozemní ofenziva, známá později jako bitva v Ardenách. Luftwaffe byla tou dobou v těžké defenzivě: od 17. do 27. prosince Němci museli v bojích odepsat téměř 900 stíhacích strojů. Více než tři sta pilotů padlo, 133 utrpělo zranění a 23 spojenci zajali. Jeden z pilotů psal 29. prosince manželce: „Jak se v této chvíli cítím? Jedním slovem řečeno – mizerně! Když ráno vstávám, nikdy nevím, budu-li večer ještě naživu. (…) Dny míjejí a každý je stejný jako ten předešlý.“
Koncem prosince se natolik zhoršilo počasí, že výrazně omezovalo veškerou leteckou činnost. Vypadalo to, že z připravovaného „Velkého úderu“ nic nebude.
Varus-Teutonicus
Na Silvestra odpoledne dorazily k jednotkám předem domluvená hesla: Varus – Teutonicus. To znamenalo jediné: operace bude zahájena do 24 hodin a je potřeba vyzbrojit letouny a informovat piloty. Kolem půl sedmé večer přišlo i finální heslo „Aufrag Hermann 1. 1. 1945, Zeit 09:20“. To znamenalo, že čas útoku byl stanoven na 1. 1. 1945 v 9:20 – v tuto dobu budou všechna předem vytipovaná letiště pod útokem.
Pilot Wilhelm Wichardt vzpomínal: „Ve 20:00 jsme dostali nařízeno odebrat se na kutě. Žádné slavení Nového roku a žádný alkohol.“ Velitelé jednotlivých letek to přece jen měli jinak a příchod roku 1945 slavili. „Po obdržení těchto informací jsme se měli okamžitě odebrat do postele, ale zůstali jsme přirozeně vzhůru až do půlnoci a ještě trochu slavili. Z nizozemského pobřeží byla o půlnoci odpálena jedna V-2. Její start jsme mohli z Twenthe docela dobře pozorovat,“ dodal Wichardt.
Německý stíhací Focke-Wulf Fw 190
Několik detailů z briefingu popsal i velitel 15. letky JG4: „Řekli nám, že je velmi důležité odstartovat za úsvitu, abychom protivníka překvapili. (…) Vypočítali, že bychom měli zničit 800 až 1000 nepřátelských letadel. Dokonce jsme se měli předpisově obléci – do kompletní uniformy, abychom v případě zajetí dělali dobrý dojem.“
Stíhač Ernst-Dieter Berhard z JG 53 si zase zapamatoval, že „každý z pilotů musel podepsat písemné prohlášení, že provede nejméně tři hloubkové útoky, v jejichž průběhu zničí na zemi alespoň dvě nepřátelská letadla.“
Nový rok, 1945
Piloti vstali brzy ráno, většinou mezi půl pátou a půl šestou ráno. Pak je čekal briefing, kde se dozvěděli podrobnosti akce. „Vyslechl jsem svůj první operační rozkaz. Měl jsem nahradit jiného pilota. Rozkaz zněl: Hloubkový útok na letiště Malgedem v Belgii. Sbalil jsem si věci a požádal jednoho z kamarádů, aby se o ně postaral, pokud se nevrátím,“ vzpomínal Wilhelm Wichardt.
Start proběhl bez větších problémů a stíhači se postupně řadili za návodčí stroje. K tomuto úkolu byly vybrány noční stíhací letky, které byly vyzbrojené dvoumotorovými stroji Ju 88 a 188. Takhle popsal situaci i Wilhelm Wichardt: „Letěli jsme ve výšce 100 metrů nad poklidným holandským venkovem. Během noci napadl sněhový poprašek a obarvil krajinu doběla. Z onoho dne si pamatuji hlavně tu klidnou a útulnou krajinu s obrysy jednotlivých farem, polí, kanálů a jiných vodních cest.“
Hořící Douglas DC-3
Idyla však poměrně brzy skončila. Letky se začaly dostávat pod palbu nepřátelské a často i vlastní protiletadlové obrany. „Nad Scheveningenem jsme se dostali do palby německého flaku. Kolem mého stroje prolétly první červené stopy svítících střel. Pohlédl jsem vpravo a spatřil, jak se návodčí Ju 88 řítí v plamenech k zemi,“ vzpomínal Wichardt.
Obdobný zážitek popsal i poručík Ossenkop z JG26. Mezi Utrechtem a Rotterdamem se dostal spolu s dalšími 60 stíhači do palby německého kanónu Flak. „Přede mnou, napravo i nalevo jsem viděl hořící nebo kouřící Focke-Wulfy a na zemi několik požárů, způsobených dopadem zasažených strojů. Jen dál, jen dál (…) Nebylo možné ztrácet čas přemítáním, kdo to koupil.“
Spojenecká protiletadlová palba byla podobně efektivní. Jednadvacetiletý Dieter Krägeloh tehdy pilotoval Fw 190. „Nad ústím Šeldy jsme se ocitli v dostřelu britských lodí, které na nás okamžitě zahájily zuřivou palbu. Moje mašina byla několikrát zasažena. (…) Záhy jsem zjistil, že můj motor ztrácí otáčky a rozhodl jsem se pro nouzové přistání. Klapky nefungovaly, takže jsem dosedal velkou rychlostí. Náraz na zem byl velmi prudký. Pásy se přetrhly a já jsem narazil hlavou o přístrojovou desku. Poranil si míchu a zlomil nohy. Probral jsem se poté, co mne vyprostili z vraku a nade mnou se skláněl doktor.“ Krägeloha museli z kabiny doslova vysekat. Následně byl převezen do nemocnice a později do zajateckého tábora v Británii.
Zaskočení Britové
Načasování akce vyšlo Němcům skvěle a většina útoků se odehrála mezi 8:45 až 9:45. Piloti se opravdu pokusili o tři nebo i víc náletů, které se však stávaly postupně čím dál méně koordinované, ať už kvůli protiletadlové palbě, nebo stoupajícímu kouři z hořících letadel.
Pro spojenecké piloty i mechaniky na letištích byl německý útok velmi překvapivý. Brit Jim Robertson popsal ráno na Nový rok takto: „Stál jsem na vzdálené straně letiště spolu s dalším poddůstojníkem Jockem Lawem z Glasgow. Náhle se objevily čtyři stroje blížící se k nám v přízemním letu. Měl jsem pořádnou kocovinu po novoroční oslavě z předcházející noci a poněkud rozostřené vidění. ‚Ty zatracený Amíci letěj pěkně nízko,‘ povídám Jockovi. ‚To nejsou Amíci, to jsou Focke-Wulfy 190 – a já mizím!‘ zařval Jock. Najednou zahájili palbu. Nikdy v životě jsem neběžel tak rychle.“
Obdobnou vzpomínku má i jeden z mechaniků 485. perutě. „Spatřili jsme tři nebo čtyři letouny, jak v lehkém náklonu míjejí kontrolní věž a ve výšce nějakých 30 metrů zvolna klesají k naší stojánce. Jasně si vzpomínám, že jsem prohodil k Billu Parkerovi něco ve smyslu ‚Ti Amíci si dneska ráno přivstali!‘ Vypadalo to úplně jako mustangy. Dříve než Bill něco odpověděl, na náběžných hranách nalétávajících strojů se zablesklo – a rozpoutalo se peklo. Jestliže chtěli nájezdníci obrátit naše spitfiry v prach a popel, odvedli tedy dokonalou práci. (…) Některé z našich ‚spitů‘ byly ještě nepoškozené a motory jednoho či dvou stále běžely. Mechanici, kteří je v okamžiku útoku právě zahřívali, všeho nechali a vzali nohy na ramena. Jeden z těch chudáků spadl rovnou do latrín. (…) Chlapec si užil svoje, ale nakonec byl rád, že unikl té spoustě střel, které svištěly kolem.“
Spojenci ale i díky tomu, že německý útok byl plánován „až“ na 9:20, měli ve vzduchu několik perutí, které měly za úkol podpořit pozemní jednotky a které vzlétly krátce před německým útokem. Většina jich zahodila podvěšenou výzbroj a zapojila se do obrany letišť.
Takhle popsal svoje zážitky Američan Melvyn Paisley z 366. perutě, který pilotoval stroj typu P-47. „Bylo to poprvé, kdy jsem vedl peruť, a hned jsem s ní měl čelit útoku, jaký jsme dosud nikdy nezažili. Cítil jsem, jak mi leteckou kombinézu máčejí potůčky potu. Odhodil jsem pumy a provedl zatáčku, abych se čelně střetl s nejbližší Fw 190. Její pilot uhnul vlevo a mazal pryč od letiště. Dal jsem plný plyn; vzdálenost mezi námi se rychle krátila a brzy jsem jí seděl těsně za ocasem. Dvě krátké dávky – a bylo po ní. (…) Nepřátelský letoun se z výšky asi 200 stop zavrtal do lesního porostu, kde zanikl ve strašlivé explozi. (…) Provedl jsem táhlou zatáčku a zavěsil se za ocas dalšího Němce. Točili jsme se v kruhu a já se ho v utažených zatáčkách snažil dostat do zaměřovače. Pak můj stroj jako by náhle ztratil rychlost, což mi připomnělo, že mám ještě podvěšené (protipozemní) rakety. (…) Další Fw190 unikala v přízemním letu. Během několika sekund jsem se za ní pověsil a odpálil dvě rakety. Obě byly krátké. Provedl jsem opravu a odpálil další dvě, přičemž jsem mířil o něco výše. Bandita se vzápětí změnil v ohromnou kouli rudých a oranžových plamenů.“
V ještě prekérnější pozici se ocitl Alden P. Rigby se svojí P-51. S jednotkou a s letadly s po okraj plnými nádržemi se připravoval ke startu na runvaji letiště, když začal útok. Nečekali, že by se Němci mohli objevit a rozhodně v takovém počtu. „Byl právě Nový rok a my jsme po celé dva předcházející dny nespatřili jediného huna. Němečtí piloti určitě taky trochu oslavovali. Chyba! (…) Přesně v 9:20 byli nad letištěm Asch a dalšími 15 základnami spojeneckého letectva. (…) Z provizorní řídicí věže jsme dostali zelenou, když jsme na východě od letiště zaznamenali obláčky flaku. Překvapení nebo dokonce šok jsou slabá slova. Vzápětí jsme totiž spatřili, jak nejméně 50 německých stíhaček zahajuje první útok na letiště,“ popsal.
Podle Rigbyho nemohla být jeho jednotka v horším postavení. „Snad jedině tehdy, pokud bychom byli přistiženi na zemi s přídavnými nádržemi nebo pumami. Seděli jsme tam jako chromé kachny a naše šance byly malé či spíše nulové. Následujících 30 minut bylo nabito akcemi a stresem, jaký jsme snad nikdy předtím ani potom nezažili. (…) Můj podvozek právě zapadl do šachet, když jsem zahájil palbu na Fw190, která seděla za ocasem Littegeho stroje. ‚Uhni doleva!‘ zařval jsem do rádia. Tento manévr přivedl stodevadesátku přímo před můj zaměřovač. Pozoroval jsem zásahy po celé délce trupu. Letoun se převrátil a z výšky nějakých 300 stop šel k zemi.“
Výsledky
Němci napadli celkem 15 spojeneckých základen, na některých z nich dokonce nebyla protiletadlová obrana. Spousta sestřelených německých stíhaček dopadla do prostorů letišť a všeobecný zmatek ještě umocnil kouř ze zničených spojeneckých strojů. Poměrně chaotický boj nad letišti umocňoval na všechny strany pálící flak. Do půlhodiny od zahájení útoků bylo po všem.
Mechanici začali vylézat ze svých úkrytů. Piloti přistávali tak, jak zrovna šlo. Tohle je vzpomínka Jerzyho Glowczewskieho z 308. perutě: „Dosedl jsem s mohutným žuchnutím a vykopl směrovku doprava. Letoun se stočil a zastavil se mezi vyhořelými troskami stroje s nepoškozeným ocasem, označeným černou svastikou a skupinou našich mechaniků. (…) Pomáhali mi vysoukat se z kabiny. Nesli mi padák. Plácali mne po zádech, tiskli mi ruku. Kdosi mi podal flašku whisky. Procházeli jsme kolem vraku další Fw 190. Neměla křídla a kryt kabiny byl otevřen. Uvnitř seděl pilot – stále ještě upoutaný v pásech, ale bez hlavy. Někdo mu vytáhl z náprsní kapsy doklady. Jedno z uražených křídel jsme si později vystavili u naší boudy.“ Na letištích zavládla euforie.
Pro pozemní personál byl německý útok naprosto nová zkušenost. Tito vojáci v naprosté většině nikdy v boji nebyli a ani neviděli letecké souboje na vlastní oči. To, co teď zažili, na ně udělalo ohromný dojem.
Pilot Malcolm Scott na to vzpomínal takto: „Obvykle se při návratu z náletu shromáždil pozemní personál – každý chtěl vědět, jak to tentokrát šlo: zda stroje jak se patří fungovaly a jestli byl některý poškozen. Tentokrát tomu bylo úplně jinak. Když jsme přistáli, všichni se na nás sesypali, aby nám pověděli o svých čerstvých zážitcích. Byli rozrušení a zároveň z nich vyzařovalo ulehčení, že je už po všem. Pociťovali uspokojení nad tím, že také oni se jednou ocitli pod palbou, a mají teď s námi něco společného.“
Jak vypadá letecká válka, tentokrát vidělo i mnoho civilistů; bojovalo se přece jen hodně nízko. Jedním z nich byl i Emil Berghs: „Časně ráno jsme byli vyrušeni hrozivým zvukem. Na střechu našeho domu s rachotem dopadaly prázdné nábojnice. Nedaleko od místa, kde jsme bydleli, nouzově přistála stíhačka Luftwaffe. Pilot zůstal sedět v kabině. Byl mrtev.“
Podle amerického pilota Roberta Brulleho se mohlo jednat o Güntera Spechta. „Me 109 nebo Fw 190 nouzově přistála a zůstala prakticky nepoškozena. Pilot byl mrtev, ale jeho tělesné ostatky nebyly roztrhány ani popáleny. Johnson si vzal jeho náprsní tašku a pistoli. Ukazoval mi je. V náprsní tašce byly fotografie pilotovy blonďaté manželky a dvou stejně světlovlasých dětí. Taky jeho průkaz.“ Historikům Johnu Manrhoovi a Ronu Pützemu se ale jméno německého pilota nepodařilo nikdy potvrdit.
Boj o informace
Podle Pierra Clostermanna, nejúspěšnějšího francouzského stíhacího pilota druhé světové války, by pro spojenecké veřejné mínění znamenaly výsledky operací šok. A tak se dostala ke slovu cenzura. „ Americká cenzura a k smrti vyděšené agentury se pokusily vylíčit tento německý úder jako velké vítězství spojenců. Udávaly při tom ovšem absolutně fantastická čísla, z nichž jsme si ještě za tři měsíce u všech letek dělali legraci.“
Luftwaffe provedla úspěšnou operaci v tom smyslu, že se jí povedlo spojence zaskočit. Je ale otázka, co vlastně Luftwaffe mohla od Bodenplatte očekávat. Podle historiků Manrhoa a Pützea mohli němečtí piloti zlikvidovat maximálně 500 až 700 spojeneckých letounů, ale naprostá většina pilotů těchto strojů na zemi neutrpěla žádné zranění a mohli pokračovat v bojích. Pro Němce naopak ztráta letounu znamenala i ztrátu pilota – a to bylo něco, co si německé stíhací letectvo na konci války nemohlo dovolit.
Kromě toho, počínaje prvním lednem došel pozemní ofenzivně dech a velitelství pozemních armád už počítalo s přechodem do obrany. „Velký úder“, který měl zničit spojenecké taktické letectvo, tedy přišel pozdě. A Luftwafe za to zaplatila výjimečně tvrdě: Z 850 stíhacích strojů jich muselo být odepsáno 336. A co bylo horší, Luftwaffe přišla o 213 pilotů, ať už jako padlých, nebo zajatých. Raněných bylo dalších 21. Spojenci přišli zhruba o 305 letounů všech typů a dalších 190 Němci při útoku poškodili. Spojenecké taktické letectvo bylo vyřazeno zhruba na týden a úplně bojeschopné bylo po několika týdnech.
Poslední velká akce Luftwaffe přes všechnu snahu, energii a materiální zdroje tedy přinesla jen lokální krátkodobé, a tedy Pyrrhovo vítězství. Němci už neměli sílu ani zdroje tohoto vítězství využít, naopak tím jen vyčerpali zbytky vlastních lidských sil.