Současná epocha se často označuje jako doba plastová. Přispělo k tomu i celosvětové rozšíření výrobků z polyethylentereftalátu, známého pod zkratkou PET, ze kterého se vyrábějí třeba jednorázové láhve na nápoje, folie nebo textilní vlákna. Výroba tohoto materiálu byla patentována v roce 1941. Patent na výrobu takzvané PET lahve získal americký vynálezce, hlavní inženýr společnosti DuPont Nathaniel Wyeth před 50 lety, 15. května 1973. Od té doby zaplavily celý svět a mimo jiné jsou i velkým ekologickým problémem.
Plastové lahve slaví půlstoletí. Dobyly celou planetu
Polyetylentereftalát (PET) je termoplast ze skupiny polyesterů, který nepropouští plyny a páry, je poměrně pevný a odolný vůči nárazům. Wyeth vyvinul jeho variantu, která odolává tlaku sycených kapalin. Toho se chopil mimo jiné nápojářský průmysl, který tak získal recyklovatelný materiál umožňující nahradit tradiční sklo – je totiž mnohem lehčí a také v podstatě nerozbitný. Lahve jsou také znovu uzavíratelné. Navíc PET po úpravě odolává také alkoholům a některým organickým rozpouštědlům. Nevýhodou je, že degradací PET vzniká acetaldehyd, který může nápoje znehodnotit.
V PET lahvích se dnes prodávají především nealkoholické nápoje a voda (například pivovary od prodeje piva v PET lahvích upouštějí), ale i další potravinářské zboží (olej, ocet, mléko) či spotřební zboží (například šampony, prací prostředky a další). Vyrábějí se ve formě preforem, tedy dutých válečků s hrdlem, z kterých se následně vyfukují speciálními stroji do tvaru lahve. Mohou mít různé barevné odstíny. PET se nehodí na výrobu víčka lahve, to je většinou z polyetylenu nebo polypropylenu.
Historie plastové lahve
PET lahve se na trhu masivně objevily v roce 1978, využívat je začaly například společnosti Coca-Cola a Pepsi. Začaly se vyrábět v miliardách kusů a zaplavily svět. A to doslova, kromě regálů v obchodech a skladech či u spotřebitelů také plavou v mořích a řekách, povalují se ve městech i v lesích. Přitom jde o plně recyklovatelný materiál. Proto již řadu let sílí tlak na jejich třídění v rámci odpadu. V EU i dalších zemích jsou dnes již běžné speciální kontejnery na PET lahve (či plasty obecně), další „petky“ putují na recyklaci z třídíren odpadu. Roste i počet zemí, kde jsou PET lahve zálohované, což vede spotřebitele k jejich vrácení prodejci.
Materiál vhodný k recyklaci se zpracovává do vloček, které pak slouží opět k výrobě lahví nebo textilních vláken pro oděvy a čalounění či na výrobu obalových materiálů. Podle internetových stránek jednoho z největších zpracovatelů těchto použitých obalů, lotyšské společnosti PET Baltija, je životnost PET lahví velmi dlouhá: „Nejprve se dostanou ke spotřebitelům, poté k odpadovým společnostem a při správném třídění se regenerují k novému životu v druhotných recyklačních firmách a vše začíná od začátku“. Z druhotně recyklovaných PET lahví lze podle firmy vyrábět všechny druhy výrobků, například svetr je možné vyrobit z 27 recyklovaných PET lahví.
Příběh plastů
Plasty, obecně umělé hmoty, se začaly ve větší míře vyrábět ve 20. letech minulého století. Ropný a další chemický průmysl pak vyvinul řadu polymerů, které napodobují přírodní polymery (celulózu, škrob). Nové plasty zaznamenaly prudký rozvoj po druhé světové válce. Plastové lahve se jako obalové materiály začaly používat již koncem 40. let, ale byly poměrně drahé. Jejich rozvoj přineslo zavedení vysokohustotního polyetylenu (PE-HD), který je chemicky odolný a postupně se stal nejpoužívanějším plastem na světě. Sycené i další nápoje pak ovládl plast až s příchodem PET lahví.
Polyethylentereftalát (PET), který v roce 1941 patentovali britští vědci John Rex Whinfield a James Tennant Dickson, se kromě lahví masivně využívá například pro výrobu textilních vláken, která se vyznačují nemačkavostí či nízkou mírou nasákavosti. Dalším rozšířeným produktem z PET jsou různé folie a další obaly, například na léčiva. Znám je pod řadou obchodních názvů, například Arnite, Impet, Rynite, Ertalyte, Hostaphan, Melinex, Mylar, Dacron, Terylene a Trevira. Z mylaru byla například vyrobena i odrazivá plocha americké solární plachetnice LightSail, testovacího zařízení pro budoucí solární plachtění v kosmu, terylen se zase používá jako chirurgický nevstřebatelný šicí materiál.
Plasty sice měly obrovský ekonomický přínos, na druhou stranu však také způsobují ekologickou katastrofu. Podle publikace Miroslava Šuty Chemické látky v životním prostředí a zdraví, kterou vydal Ekologický institut Veronica, v takzvané plastové pyramidě, kde se plasty hodnotí podle zdravotních a ekologických dopadů celého jejich životního cyklu, patří PET k těm „přátelštějším“ k životnímu prostředí. Nicméně i polyethylentereftalát je zmiňován mezi mikroplasty, které vědci v posledních letech objevili v tělech různých živočichů včetně lidí. Vědci tvrdí, že znečištění mikroplasty je v současnosti všudypřítomné, takže se mu lidé nemohou vyhnout. Vzrůstají proto obavy o působení těchto drobných plastových částic na zdraví.
