Pijavice zažívá medicínskou renesanci

Letošní rok znamená velký zlom v návratu pijavic do medicíny. Londýnské zoologické zahradě se podařilo poprvé odchovat v zajetí pijavici lékařskou. Na svět tam přišlo a dospělo čtyřicet zvířat. Tvor tak získal nejen šanci vrátit se do přírody, kde ho dramaticky ubývá,⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale také začít znovu zachraňovat lidské životy.

Pijavice lékařská byla ve velké části Evropy téměř vyhubená, a to včetně Česka. Dnes se v tuzemsku nachází už jen na několika místech na Jižní Moravě a v pár dalších, většinou chráněných, oblastech. Ocitla se tak i na Červeném seznamu ohrožených druhů. Ještě hůř ale dopadlo třeba Irsko, kde pijavice z volné přírody zmizela úplně.

Přikládání pijavic je klasická „zavržená“ léčba spojená s představou temného středověku, kdy felčaři neměli žádnou účinnou léčbu na většinu zdravotních problémů, a tak ze zoufalství předepisovali cokoliv, co nabízelo jakoukoliv naději. Právě pijavice jsou spojené se šarlatánstvím asi nejvíc.

Jejich využívání se spojuje s oblíbenou metodou „pouštění žilou“, kdy nemocnému měla se zkaženou krví z těla zmizet i jeho choroba. Bezobratlí upíři se tak využívali prakticky proti všemu. Od hysterie přes syfilis až po tetanus. Účinnost pouštění krve je už samozřejmě vyvrácená, nicméně pijavice se používají dál a lidé v mnoha koutech světa na ně nedají dopustit. A teprve od roku 1884 se ví proč.

Pijavice jako byznys

Právě tehdy totiž vědci rozpoznali ve slinách pijavic hirudin. Jde o přírodní peptid, který mají pijavice ve svých slinných žlázách a vylučují ho pak ve slinách. Umožnuje jim vysávat krev z jejich oběti, aniž by ztuhla. Hirudin je vůbec nejúčinnější přírodní látka, která umí narušit, a dokonce zcela zrušit srážlivost krve.

Pijavicím hirudin pomůže k sytému obědu, ale pomoci může i lidem. Konkrétně lékařům, a to díky stejnému mechanismu, který využívají pijavice. Chirurgové dodnes používají pijavice ke zvýšení úspěšnosti chirurgických zákroků, například při přikládání useknutých prstů, protože sliny velmi neinvazivně zabraňují pooperačnímu srážení krve v žilách.

Už v devatenáctém století se bohaté evropské země začaly potýkat s nedostatkem pijavic. Průmysl poškozoval jejich přirozené životní prostředí, společnost bohatla a mohla si dovolit stále víc i drahou léčbu. Díky tomu začal vzkvétat živý mezinárodní trh s těmito tvorečky, například do Velké Británie se dovážely hlavně z těch průmyslově nejméně rozvinutých zemí, zejména z Ruska.

Kriminální gangy zase vydávaly jiné druhy pijavic za ty lékařské, aby se na vzkvétajícím byznysu přiživily. Právě neschopnost nasytit trh zřejmě vedla k zavržení pijavic víc než pokrok v medicíně. Ukázalo se totiž, že chovat tyto bezobratlé parazity je mnohem těžší, než by se dalo čekat. Komerční chovy zásobující lékaře sice existují, ale ceny pijavic jsou značně vysoké: jeden dospělý jedinec přijde asi na sto korun.

Pijavice v moderní medicíně

Pijavice se do medicíny vrátily jako „hirudoterapie“, která se začala používat od šedesátých let dvacátého století. Opravdový boom přišel na konci 20. století a vydržel až do současnosti. Další výzkumy totiž prokázaly, že pijavice jsou jako živý koktejl více než stovky velmi účinných látek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ od antibiotik přes protizánětlivé chemikálie až po léky proti bolesti.

Zdaleka nejvíc se ale pijavice využívají v plastické chirurgii, konkrétně tam, kde se lékaři snaží o obnovování tkáně. Týká se to hlavně těch, které jsou silně prokrvené a tato životodárná kapalina se může během zákroku srazit. Při rekonstrukčních operacích se totiž krev hromadí v žilách a nemůže proudit zpět do srdce a plic, což může způsobit odumření tkáně.

Pijavice se aplikují přímo do místa rány: sliny přenesou do krevního oběhu pacienta protisrážlivé látky, které pomáhají zvýšit průtok krve. Další vlastnosti slin způsobují, že pacient necítí bolest a oblast je permanentně přírodně dezinfikována.

Další chemické látky zvyšují průtok krve do místa kousnutí a kousnutá osoba si toho často ani nevšimne, protože pijavice uvolňuje protizánětlivé a bolest tlumící látky. Sliny pijavice mají také antimikrobiální vlastnosti, jež chrání ránu, kterou zanechá, před infekcí.