Letošní rok znamená velký zlom v návratu pijavic do medicíny. Londýnské zoologické zahradě se podařilo poprvé odchovat v zajetí pijavici lékařskou. Na svět tam přišlo a dospělo čtyřicet zvířat. Tvor tak získal nejen šanci vrátit se do přírody, kde ho dramaticky ubývá, ale také začít znovu zachraňovat lidské životy.
Pijavice zažívá medicínskou renesanci
Pijavice lékařská byla ve velké části Evropy téměř vyhubená, a to včetně Česka. Dnes se v tuzemsku nachází už jen na několika místech na Jižní Moravě a v pár dalších, většinou chráněných, oblastech. Ocitla se tak i na Červeném seznamu ohrožených druhů. Ještě hůř ale dopadlo třeba Irsko, kde pijavice z volné přírody zmizela úplně.
Přikládání pijavic je klasická „zavržená“ léčba spojená s představou temného středověku, kdy felčaři neměli žádnou účinnou léčbu na většinu zdravotních problémů, a tak ze zoufalství předepisovali cokoliv, co nabízelo jakoukoliv naději. Právě pijavice jsou spojené se šarlatánstvím asi nejvíc.
Jejich využívání se spojuje s oblíbenou metodou „pouštění žilou“, kdy nemocnému měla se zkaženou krví z těla zmizet i jeho choroba. Bezobratlí upíři se tak využívali prakticky proti všemu. Od hysterie přes syfilis až po tetanus. Účinnost pouštění krve je už samozřejmě vyvrácená, nicméně pijavice se používají dál a lidé v mnoha koutech světa na ně nedají dopustit. A teprve od roku 1884 se ví proč.
Pijavice jako byznys
Právě tehdy totiž vědci rozpoznali ve slinách pijavic hirudin. Jde o přírodní peptid, který mají pijavice ve svých slinných žlázách a vylučují ho pak ve slinách. Umožnuje jim vysávat krev z jejich oběti, aniž by ztuhla. Hirudin je vůbec nejúčinnější přírodní látka, která umí narušit, a dokonce zcela zrušit srážlivost krve.
Pijavicím hirudin pomůže k sytému obědu, ale pomoci může i lidem. Konkrétně lékařům, a to díky stejnému mechanismu, který využívají pijavice. Chirurgové dodnes používají pijavice ke zvýšení úspěšnosti chirurgických zákroků, například při přikládání useknutých prstů, protože sliny velmi neinvazivně zabraňují pooperačnímu srážení krve v žilách.
Už v devatenáctém století se bohaté evropské země začaly potýkat s nedostatkem pijavic. Průmysl poškozoval jejich přirozené životní prostředí, společnost bohatla a mohla si dovolit stále víc i drahou léčbu. Díky tomu začal vzkvétat živý mezinárodní trh s těmito tvorečky, například do Velké Británie se dovážely hlavně z těch průmyslově nejméně rozvinutých zemí, zejména z Ruska.
Kriminální gangy zase vydávaly jiné druhy pijavic za ty lékařské, aby se na vzkvétajícím byznysu přiživily. Právě neschopnost nasytit trh zřejmě vedla k zavržení pijavic víc než pokrok v medicíně. Ukázalo se totiž, že chovat tyto bezobratlé parazity je mnohem těžší, než by se dalo čekat. Komerční chovy zásobující lékaře sice existují, ale ceny pijavic jsou značně vysoké: jeden dospělý jedinec přijde asi na sto korun.
Pijavice v moderní medicíně
Pijavice se do medicíny vrátily jako „hirudoterapie“, která se začala používat od šedesátých let dvacátého století. Opravdový boom přišel na konci 20. století a vydržel až do současnosti. Další výzkumy totiž prokázaly, že pijavice jsou jako živý koktejl více než stovky velmi účinných látek – od antibiotik přes protizánětlivé chemikálie až po léky proti bolesti.
Zdaleka nejvíc se ale pijavice využívají v plastické chirurgii, konkrétně tam, kde se lékaři snaží o obnovování tkáně. Týká se to hlavně těch, které jsou silně prokrvené a tato životodárná kapalina se může během zákroku srazit. Při rekonstrukčních operacích se totiž krev hromadí v žilách a nemůže proudit zpět do srdce a plic, což může způsobit odumření tkáně.
Pijavice se aplikují přímo do místa rány: sliny přenesou do krevního oběhu pacienta protisrážlivé látky, které pomáhají zvýšit průtok krve. Další vlastnosti slin způsobují, že pacient necítí bolest a oblast je permanentně přírodně dezinfikována.
Další chemické látky zvyšují průtok krve do místa kousnutí a kousnutá osoba si toho často ani nevšimne, protože pijavice uvolňuje protizánětlivé a bolest tlumící látky. Sliny pijavice mají také antimikrobiální vlastnosti, jež chrání ránu, kterou zanechá, před infekcí.