Žítkovské bohyně čarují nově i v Pardubicích. Východočeské divadlo totiž v týdnu odehrálo, zatím jen on-line, premiéru inscenace podle bestselleru Kateřiny Tučkové. Jde už o několikátou dramatizaci románu postaveného na skutečných osudech. Literární příběh se setkal s takovým úspěchem, že pro širokou veřejnost objevil obec Žítková v Moravských Kopanicích a ženy, jež tu vládly lidovou magií. Psalo se o nich ale už dávno předtím.
Vědmy i pijavice. Magie žítkovských bohyní působí na literaturu už více než století
První historické doklady o osídlení Moravských Kopanic, regionu na pomezí Česka a Slovenska v Bílých Karpatech, se dají najít v první polovině osmnáctého století. Přibližně v té době se objevují také první zmínky o působení takzvaných bohyň, za nimiž lidé chodili kvůli problémům se zdravím i třeba láskou.
Z roku 1752 pocházejí deníkové zápisky jezuity Karla Kulicha, který se do oblasti dostal s misionářským záměrem, že obrátí tamní luteránské obyvatelstvo na katolickou víru.
„Ve svých zápiscích zmiňuje, že na Kopanicích působili jak bohyně, tak božci a věštili z vosku a lití olova. Tím nepřímo dokládá, že tyto ženy zde působily již za raných dob osidlování, tudíž se lze domnívat, že tradice bohyní sem přišla s rusínským obyvatelstvem,“ předpokládá etnografka Dagmar Dobšovičová Pintířová.
Kněz versus lidová magie
Hrdinkami beletrie se bohyně staly na přelomu devatenáctého a dvacátého století. K povědomí o nich přispěl další misionář, Josef Hofer, jenž počátkem minulého století přišel na Kopanice „vést boj s žítkovskými bohyněmi“. Napsal o nich knihu s podtitulem „velezajímavé skutečné případy, jak vychytralé venkovanky bohyňují čili čarují“ a je také autorem povídek, které se v kopaničářském regionu odehrávají.
obrázek
Při psaní čerpal jak z vlastních zkušeností, tak z novinových článků a spisků svých předchůdců, mimo jiné zmíněného pátera Karla Kulicha nebo kantora Ferdinanda Dúbravského, který publikoval pod pseudonymem Strýčko Ferdinand. „Vykresluje obraz bohyní spíše negativní,“ říká o Hoferových textech Dobšovičová Pintířová. „Jsou vnímány jako podvodnice, které se snaží okrádat své klienty.“
Podle novináře a folkloristy Jiřího Jilíka je třeba v Hoferově tvorbě na toto téma odlišit mezi propagandistickým spiskem Bohyně na Žítkové – v němž se kněz stavěl nejen proti lidové magii, ale brojil i proti dalším zvyklostem nezapadajícím do morálky hlásané katolickou vírou – a jeho povídkami. „Na rozdíl od národopisců, kteří si všímali národopisných jevů, zapisuje sociální prostředí. Z tohoto hlediska jde o neocenitelný pramen poznání, jak to vypadalo v rodině, čím se lidé živili, jaké měli zvyky, ale i osobních vztahů a vlastností,“ domnívá se Jilík.
Gabra a Málinka v čarovné zemi
S Hoferem se na Moravských Kopanicích pravděpodobně jako malá potkávala spisovatelka Amálie Kutinová, své vzpomínky na dětství později sepsala v dnes už trochu pozapomenutých dobrodružstvích dvou sester z Valašska. Čtvrté pokračování z roku 1938 nese název Gabra a Málinka v čarovné zemi.
Onou čarovnou zemí jsou Moravské Kopanice, kam Gabra s Málinkou (ve skutečnosti Amálie Kutinová) jedou na prázdniny za svou další, provdanou sestrou. Nejmenovaná žítkovská bohyně Málinku v autobiografickém příběhu zaříkává poté, co se málem utopí při povodni. O vědmách mluví také Málinčin švagr Fanúšek, tedy skutečně existující učitel František Macek.
„Zatímco v Hoferovi najdeme citát, že jsou jako pijavice, nekřesťansky lidi ždímou, tak František Macek svým neteřím říká: Jakživ jsem hodnější ženy nepotkal. Čili Amálie Kutinová viděla bohyně jako ženy, které pomáhají, které jsou v tom zapomenutém světě jedinou trochou naděje a někdy i jistoty a idealizovaným způsobem to v tom příběhu pro děti vyjádřila,“ podotýká Jilík.
Kořenářka v Želarech
V novele Jozova Hanule (2002) od Květy Legátové se na těžko dostupných vršcích moravsko-slovenského pomezí ukrývá za druhé světové války hlavní hrdinka. Filmová adaptace dostala název podle fiktivní kopanické vesnice Želary.
I když to není řečeno, zjevnou bohyní je v příběhu kořenářka a porodní bába Lucka Vojničová (hraje ji Jaroslava Adamová), z jejíhož domku „dýchalo tajemno, jež vzrušovalo, ale neděsilo“.
Ve filmu Želary hrála bohyni Jaroslava Adamová
Podle učitelky Lenky Tománkové, která s Květou Legátovou o bohyních mluvila, brala autorka jejich schopnosti s rezervou. „Říkala, že to byly osoby blízké jejímu naturelu, ale prý co uměly, to ona svedla také. Prý když má člověk fantazii a odlije si vosk, dokáže z něj vyčíst cokoliv,“ přetlumočila spisovatelčin názor Tománková v rozhovoru pro Slovácký deník.
Slavné díky (fiktivnímu) románu
Skutečnou popularitu přinesl bohyním a vůbec regionu až román Kateřiny Tučkové. Autorka v něm používá skutečná jména a místa, ale na reálných osudech vystavěla částečně smyšlený příběh. K nelibosti některých příbuzných žen, o nichž se v knize píše.
Román Žítkovské bohyně vyšel deset let po próze Květy Legátové. Obě knihy se nicméně ke čtenářům dostaly až v době, kdy se umění „bohovat“, jež se předávalo z generace na generaci, už zřejmě vytratilo. „Poslední žítkovská bohyně“ Irma Gabrhelová zemřela v roce 2001.
