Domestikace zvířecího druhu nezačíná u mazlení, ale u odpadků. Právě s nimi tráví američtí mývalové tolik času, že se biologové rozhodli prověřit, jestli se tito tvorové nestávají už také ochočenými.
Američané mývalům rádi říkají s nadsázkou „trash pandas“ - neboli „odpadkové pandy“. Svou maskou na očích opravdu pandy připomínají, chováním už ale méně. Důležitější je ale vlastně spíš to druhé slovo – „odpadkové“. Protože mývalové odpadky opravdu milují – a to natolik, že se díky nim začali podle nových studií domestikovat.
Když vědci vysvětlují, jak se asi před desítkami tisíc let poprvé domestikovali psi, uvádějí jako jednu z nejpravděpodobnějších možností, že vlčí předky moderních psů lákaly zbytky, které člověk při lovu velkých pravěkých zvířat zanechával kolem svých sídel. Vlk pak u člověka trávil stále víc času, až si na něj zvykl a začal se psát dobře známý příběh, který skončil nejlepším přítelem člověka. A něco podobného se podle amerických biologů teď začíná dít s mývaly.
U vlků se měnilo nejen jejich chování, ale také těla: a to s časem a pozdějším šlechtěním i velmi výrazně, jak dokazuje podoba dnešních čivav, chrtů nebo pudlů. Podobný trend teď vědci popsali u mývalů. Našli první tělesný rys, který je s domestikací spojený. Je to kratší čenich.
Tento znak je klíčový u celé řady domácích mazlíčků a domácích zvířat – je v tom prakticky univerzální. Jako první to popsal už přírodovědec Charles Darwin v 19. století, když pozoroval, že domestikovaná zvířata mají několik zdánlivě nesouvisejících fyzických znaků, které se u jejich divokých protějšků nevyskytují: kratší nosy, menší zuby, visící uši, zakroucené ocasy a bílé skvrny na srsti.
Evoluční role odpadků
„Odpadky jsou opravdu tím, co to celé odstartovalo. Kamkoli se lidé vydají, tam jsou odpadky. Zvířata naše odpadky milují,“ vysvětluje v prohlášení americká vědkyně Raffaela Leschová, která působí jako odborná asistentka na Univerzitě v Arkansasu v Little Rocku. „Jediné, co musí udělat mýval, je snášet naši přítomnost, nebýt agresivní a pak se může krmit čímkoli, co vyhodíme. Bylo by zábavné, kdyby se naším dalším domestikovaným druhem stali právě mývalové.“
Leschová se svým týmem pracovala právě s výše popsanou změnou délky čenichů: vyskytuje se u tolika druhů zvířat, že to vědci zkusili prověřit u mývalů. Rozhodli se prozkoumat, jestli mývalové žijící ve městech nemají kratší čenichy než ti žijící v divočině. Nelovili je v popelnicích, ale využili moderních nástrojů. Spolu s 11 studenty bakalářského studia a pěti studenty magisterského studia z roku 2024 prošla více než 19 tisíc fotografií mývalů na databázi iNaturalist, kam nadšenci nahrávají fotky divokých zvířat, která potkají.
Pak pomocí počítačového programu pro zpracování obrazu změřili délku čenichu vyfocených zvířat od špičky nosu po slzný kanálek a celkovou délku hlavy od špičky nosu po místo, kde se ucho připojuje k hlavě. Analýza odhalila jednoznačný vzorec: čenichy městských mývalů byly v průměru o 3,6 procenta kratší než čenichy mývalů ve venkovských oblastech.
Není to moc, ale už nejde o statistickou chybu. Podle autorů to naznačuje, že se mývalové v USA nacházejí v první fázi domestikace.
