„Nebudou oceány, nebude život. Nebudou oceány, nebudeme my,“ říká Sylvia Earleová, která bojuje desítky let za záchranu oceánů. Je oceánoložka, průzkumnice, mořská bioložka a také bývalá hlavní vědkyně amerického úřadu pro oceány a atmosféru.
Oceány mého mládí se už nevrátí, říká mořská bioložka Earleová. Naději ale neztrácí
Hyde Park Civilizace – Sylvia Earle (mořská bioložka a oceánoložka) (zdroj: ČT24)
Vyrůstala na pobřeží, velkou část života strávila na hladině oceánu a také pod ní. Na expedice se Sylvia Earleová dostala hned po univerzitě, často přitom byla jedinou ženou na palubě. Zpočátku se specializovala na řasy, svůj záběr ale víc a víc rozšiřovala. Stále větší zkušenosti s potápěním ji přivedly do projektu Tektite, v jehož rámci strávila se čtyřmi dalšími ženami pod vodou 14 dnů.
Všechno to, co na širých mořích zažila a viděla, ji přivedlo k druhé kariéře – environmentální aktivistky, která se snaží chránit mořské ekosystémy a klima. V této roli dlouhodobě připomíná, že i člověk je mořským tvorem, protože je na mořích, oceánech a procesech, které zajišťují, zcela závislý.
Proto začala se svým projektem Mission Blue pracovat na tom, aby alespoň některé kouty oceánů získaly větší ochranu, než jim zajišťují současné zákony. Síť takto chráněných lokalit pojmenovala Hope spots neboli Místa naděje – a cílem projektu je rozšířit oficiální ochranu až na třicet procent rozlohy oceánů do roku 2030.
Snaha o dosažení těchto cílů obnáší i diskusi, jak s ochranou moří skloubit možné využívání zdrojů na jejich dnu. Diskuse, při které se potkává s premiéry, prezidenty i králi.
Sylvia Earleová byla první vědeckou šéfkou amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru, po mořském dně chodila i v hloubce 381 metrů, což je dodnes ženský potápěčský rekord. A pod vodu chodí i ve svých skoro devadesáti letech.
Svědkem měnícího se světa
Díky svému věku zažila svět, který o oceánech nevěděl téměř nic – i současnou dobu, kdy už ani nejlepší vědec není schopný pojmout všechny znalosti. A je z toho nadšená. „Za posledních několik desítek let jsme se toho o oceánu dozvěděli mnohem víc než za celou předchozí historii, ale zároveň jsme toho mnohem víc ztratili. A já jsem toho svědkem. A proto mám pocit, že je mou povinností mluvit o tom, co jsem viděla,“ říká.
Současně ale také vidí, jak moc se stav oceánů během jejího života zhoršil – a může to srovnávat s dobou jejího mládí. „Přišli jsme o polovinu korálových útesů, polovinu chaluhových lesů, mořské louky, mangrovy. Vyhubili jsme devadesát procent žraloků,“ popisuje ty nejviditelnější změny k horšímu. „Když jsem byla malá a když jsem začínala zkoumat oceán, tak jsme měli obří populace ryb. Současný stav znáte sami. Protože jedna věc nám rozhodně jde: hledat, lovit, prodávat a měnit na zboží mořské tvory.“
Skepse i naděje
Earleová přiznává, že návrat k oceánům jejího mládí je jen těžko představitelný – ale přesto neztrácí naději úplně. „Oceány v té podobě, jak vypadaly před třeba i deseti lety, ale rozhodně před padesáti, před sto lety, tisíci lety, ty už se nikdy nevrátí,“ konstatuje. „Ale určitě je můžeme zlepšit oproti dnešku – pokud necháme přírodu na pokoji, pokud jí dáme čas napravit ty škody, které jsme způsobili,“ naznačuje řešení.
Zásadní je podle ní přestat světové oceány tolik zatěžovat. „Vemte si, kolik toxických látek vypouštíme do oceánu. Plasty, které, když já jsem byla malá, ani neexistovaly, tak teď jsou prakticky všude. Když si vezmete sklenici vody z oceánu, tak tam určitě najdete mikroplasty, nanoplasty. Kromě toho se změnilo i samotné chemické složení oceánu,“ vypočítává.
A za všechny tyto změny může podle Earleové jeden živočišný druh. Homo sapiens. „Povaha oceánu, jeho chemické složení, se mění kvůli tomu, co z oceánu bereme a co do něj vypouštíme. A vidíme, jaké to má důsledky. Takže do původního stavu se nevrátíme, ale můžeme udělat změny k lepšímu,“ říká. A přichází také s konkrétním příkladem: „Žraloků koneckonců máme pořád ještě těch deset procent. Všichni ještě nezmizeli. A pokud je přestaneme zabíjet a začneme se o ně starat, tak můžeme vidět pozitivní výsledky.“
Že není všechno ztraceno, se dá podle ní prokázat na mnoha případech. „V současné době máme třeba v oceánech víc velryb než před dvaceti lety, hlavně proto, že jsme je přestali komerčně lovit. Máme víc mořských želv. Protože lidé si je oblíbili. Proč? Lidé je mají rádi, a to nejenom k obědu,“ usmívá se. „A tohle je ta změna, kterou potřebujeme.“
Earleová vidí naději v mladých lidech. Ani ne tolik proto, že by byli povahou jiní než jejich rodiče nebo prarodiče. „Naše děti mají tolik informací oproti tomu, kolik jsem jich měla já. O tolik lépe rozumíme, kdo jsme a proč bychom se o naši přírodu měli starat. A také o naše oceány,“ uzavřela.
